Americký a čínský sen, prezidenti a konfuciánská čítanka

„Je tisíc důvodů, proč mít dobré čínsko-americké vztahy, a ani jeden, proč je mít špatné“.

Si Ťin-pching

Média bojují o sledovanost a vyhledávají konfrontaci. Nadsázka říká, že v atraktivním zpravodajství musí téct krev… Někdo to považuje za svobodu a tržní ekonomiku. Ale nedostatek pozitivních vzorů vede k „blbé náladě“ a depresi. I v kinematografii přece všechny oslovuje světlá strana Síly, nikoliv ta temná…

Před setkáním amerického a čínského prezidenta se propíraly různé výroky Donalda Trumpa během volební kampaně, „že místo státní večeře by čínského hosta vzal na dvojitý Big Mac“, „že Čína manipuluje s kursem měny“, „připravuje Američany o práci“ a podobně. Na otázku Českého rozhlasu jsem k tomu bez váhání odpověděl, že obě země jsou „určitě více spojenci než konkurenty. A i když zavedly mnoho opatření k ochraně svých domácích trhů, oba státníci jistě něco vymyslí...“

Podle očekávání se oba zkušení negociátoři na prvním setkání vyhnuli nic neřešícím střetům v citlivých otázkách Severní Koreje nebo Jihočínského moře. Pragmaticky se spolu seznámili a nastavili si rámec pro pracovní vztahy ve svých funkčních obdobích. Rozvoj bilaterálního obchodu a investic v obou směrech jsou přirozeně hlavní potřebou. Čína je dnes technicky vyspělá ve výstavbě infrastrukturních a energetických projektů, čínský prezident nese silné vize „čínského snu“ a iniciativu „nové hedvábné stezky“, spojující Evropu a Asii technologiemi 21. století. Po desetiletích růstu se však čínská ekonomika zpomaluje, zpevněný kurs čínské měny zase měkne zpět a napjatě se sleduje vývoj domácí spotřeby, klíčový pro stabilitu trhu. Zvyšování všech nákladů a nárůst cen, zejména cen realit, totiž tiše hrozí přefouknutím bubliny. Čínská vláda musí svůj regulovaný trh chránit a neustále mu hledat investiční příležitosti a projekty. Těmi jsou namátkou vysokorychlostní železnice, nová energetika nebo megaprojekt přesunutí centra země do polí jižně od pekingsko-tchienťinské aglomerace. Ale to je pořád málo, musí se do světa, aby tento obrovský mechanismus dobře běžel a upouštěl přebytečnou páru…

Prezident Trump chce, jistě nejen kvůli volebním slibům, vrátit své zemi „americký sen“. Prosperita občanů a státní ekonomiky stále není, jaká by mohla být po překonání finanční krize. USA nemají tak otevřený trh, jak by se vlivem Hollywoodu mohlo zdát, třeba model Buy America omezuje veřejné peníze převážně jen do lokální výroby a amerických firem. Nový prezident se také chce bránit dalším problémům hispanizace země, přehodnotit severoamerickou dohodu o volném obchodu, která spoustu pracovních příležitostí vzala do Mexika. Přísně přebírá tu horu amerických globálních aktivit, třeba „old fashioned“ Trans Pacific Partnership, protože byznysmen v něm jistě touží víc po efektivitě, než jen po sociálním smíru, nebo dokonce po obecných memorandech a statistikách…

Že je spolupráce vždy nejvýhodnější, je tak jasné. Mezinárodní právo veřejné dokonce dává státním úředníkům a diplomatům „šíření přátelství a porozumění v mezinárodním styku“ za povinnost. Zní to dost jako fráze a my ve střední Evropě jsme na fráze opatrní, bojíme se i výrazu „vlastenectví“, takže korektnější z nás nazvou oba prezidenty „patrioty“, ostatní pak lehce pejorativně „nacionalisty“. Divně nám zní i čínský obrat „naplňování historického úkolu“, který mi ale k hlavě státu dost patří. Být prezidentem je totiž úkol, jehož formální stránka zahrnuje za funkční období tisíce hodin rituálních obřadů, formálních setkávání a slov, ale uprostřed tohoto moře nutné tradice se má vynořit i ono praktické dílo pro vlastní zemi, realizovatelné jen celospolečenskou dohodou o vizi rozvoje své země. A hlavou státu je tato vize přenášena do globálního měřítka.

Náš český sen patří do snu o jednotné Evropě. Ale ten se dnes topí v přebujelé byrokracii a její nenasytnosti, příznačné pro děti boháčů, rozhazující, co nevytvořily. A z naší země neodchází do orgánů EU samá duchovní špička, ale často jen političtí hráči moci a peněz, bez společné vize a už vůbec bez pocitu „historického úkolu“.

Čínské dynastii Chan i spojeným americkým koloniím trvalo tak dvě stovky let, než se integrovaly. V Evropě máme prvních 70 let už za sebou a když se budeme snažit, tak by to snad mohlo být rychlejší. Ale bez společného snu a vize není nic, stejně jako bez konstruktivního, pozitivního přístupu…

A ještě jedna věc se hodí: Během návštěvy čínského prezidentského páru v Palm Beach se prezident Trump pochlubil svými malými vnoučaty. Když dozpívala prezidentským hostům čínskou píseň Jasmínové květy, zarecitovala z konfuciánské klasické čítanky tříznakových veršů:

人之初，性本善。性相近，习相远。苟不教，性乃迁。教之道，贵以专

„Lidé jsou ve svém zrození přirozeně dobří. Podstatou jsou si blízko, zvyklostmi se však vzdalují. A pokud se nevzdělávají/nekultivují, jejich přirozenost se zkazí. Jádrem kultivace je její důkladnost…“

Vedle vysněné vize se hodí ještě kultivace, na ní není nikdy dost brzy… a ani pozdě…