Česko je ve stavu ohrožení, ve vážné krizi

Česká republika je ve stavu ohrožení, ve vážné krizi. Je to krize polistopadové demokracie a v některých momentech se zároveň kryje s krizí celého západního společenství, k němuž od listopadu 1989 už zase smíme patřit. Na první poslech to zní apokalypticky. Je však třeba vzít v úvahu, že je to apokalyptické normálně, tak jako život a dějiny. Život i dějiny znamenají nikdy nekončící řetězec krizí, které nezbývá než překonávat.

Je také správné a zodpovědné chápat právě přítomnost, „tento okamžik“, jako chvíli, kdy se rozhoduje o všem – a sebe jako toho, na jehož rozhodnutí záleží. Jeden středověký židovský myslitel kdysi velmi pěkně poznamenal, že své momentální situaci by člověk měl vždycky rozumět tak, jako by síly dobra a zla byly zrovna ve světě v rovnováze a to, co rozhoduje, byl jeho hlas.

Současně ovšem platí, že v životě i v dějinách se střídají doby lepší s dobami horšími. Je to jistě relativní. Jen málokdo však bude považovat dnešní dobu za jednu z těch lepších, stejně jako jen málokdo by po listopadu 1989 byl chápal to, čeho jsme se tehdy právě dožili, za úpadek a regres.

Listopadový převrat v roce 1989 znamenal návrat do duchovního, politického, kulturního prostředí, v němž se předtím po tisíciletí odehrávaly naše dějiny. Střízlivě vzato, byli jsme spíše jednou z periferií západního společenství, ale i periferie má svůj smysl a význam a může celek obohatit. Střízlivý pohled na sebe sama přitom vůbec nepopírá, že každá část společenství má nějaký zvláštní a nezaměnitelný úkol a poslání, který za ni nikdo neudělá, takže bez ní by byl celek podstatně ochuzen.

Doba po listopadu 1989 znamenala v politické rovině obnovu demokratického uspořádání společnosti a právního státu. To, co vzniklo, mělo mnoho chyb, tak to v demokracii chodí.

….

Rozložené české demokracii teď hrozí, že zdegeneruje v policejní a prokurátorský stát. Že by fungoval jaksi sám ze sebe a stál jen na podpoře nezávislých iniciativ a spřízněných médií (Respekt, Aktuálně.cz ad.), je jen obtížně představitelné. Naštěstí je tu navíc ještě k dispozici manažerský spasitel, který už předem přesvědčil zástupy, že je dokáže nasytit vodňanským kuřetem a koblihami. Fanatismus nemůže fungovat sám o sobě, musí být spojen s pragmatismem. Když ovšem politické uspořádání stojí na propojení fanatismu, intelektuálního snobismu a populistického kýče, bude velmi obtížné s ním hnout.

….

Ocitá se Česká republika opět na jakési křižovatce? Ano, víc než kdy jindy. Deprimující je přitom povaha křižovatky: zdá se, že všechny cesty z ní vedou zpátky.

Celý rozsáhlý esej Bohumila Doležala čtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo ZDE..