Král bulváru Stříbrný šel za mříže na doživotí

Z politiků staré republiky byl Jiří Stříbrný jedním z nejpozoruhodnějších. Ovládal vše, co k mocenské hře patří, našel však své přemožitele.

Kukuč rošťáka a kštice intelektuála, k níž si snadno lze představit čtvrtku vína a viržínko s kartami, abychom měli obrázek dávného „typa“ od novin. Portrét Jiřího Stříbrného však byl v politické praxi, té ničitelce charakterů a rodičce zlolajností, složitější.

Protagonisté národně sociálního hnutí Václav Klofáč a Jiří Stříbrný kromě politiky v životě nic jiného nedělali. Měli z ní živnost. Tím jsou ostatně setsakramentsky moderní. Se svým o dva roky mladším bratrem Františkem Stříbrný podnikal a vymýšlel, jak do rodiny přečerpat peníze z vysněné, ale přeci jenom obyčejné, k dojení zrozené tučné republiky.

Když byl vyhozen z první politické linie, založil Stříbrný ke konci roku 1926 vlastní protihradní Polední list, úspěšné noviny. Přibyly Večerní, Nedělní, Pondělní list, Expres, vesměs dobře prodávané tituly. Vydavatelské kolekci říkali „korektní“ občané stříbrňácký tisk, nicméně bratři vydávali i básníky Machara a Bezruče. Roku 1929 založili vydavatelství nenáročných periodik Tempo.

Roku 1933 měl Stříbrný v třiapadesáti mrtvici a dlouhé měsíce se neukázal na veřejnosti. Roku 1934 Národní ligu spojil s Kramářovými národními demokraty a s Národní frontou lékaře Františka Mareše v Národní sjednocení; straničky zanikly ve Straně národní jednoty ustavené v týdnech po Mnichově.

Za okupace se Stříbrný vyhýbal veřejnosti, odmítl kolaboraci s nacisty. Po válce přišla strašlivá Benešova pomsta. Jiřího Stříbrného poslal „národní soud“ na doživotí za mříže za jeho nesnášenlivé psaní a skutky z velké části ještě předmnichovské. Vězení už karbaník a milovník nočního života neopustil. O milost prezidenta Beneše ani nežádal.

Celý portrét Jiřího Stříbrného si přečtete v knize Velcí Češi 1918 historika a novináře Josefa Landergotta, která vyšla v Edici Echo. Objednat si ji můžete zde.