Proč má velkopodnik dostávat dotace, za které skupuje další podniky?

Skončily žně a pozornost venkova se přesouvá k dotacím. V říjnu budou vyhlášeni úspěšní žadatelé o peníze z evropského Programu rozvoje venkova. Soukromí sedláci jsou skeptičtí a očekávají, že v něm uspějí hlavně velké zemědělské firmy, neboť ministr Marian Jurečka loni umožnil podávat v programu žádosti až o 150 milionů korun. Předseda Asociace soukromého zemědělství Josef Stehlík za tím tuší možný obchod Jurečky s ministrem financí a současně zemědělským velkopodnikatelem Andrejem Babišem.

Proč by vlastně měl stát zvýhodňovat malé sedláky před těmi velkými?

Zemědělské dotace mají za cíl pomáhat udržovat život na venkově a pestrou krajinu. Když ve vesnici hospodaří tři řekněme stohektaroví sedláci, jejich 300 hektarů krát dotace na hektar dělají v České republice dva miliony korun. Dva miliony, které přijdou do konkrétní vesnice a které tam ti tři farmáři většinou nějak utratí. Kdežto u velkého podniku, čímž myslím výměru deset tisíc hektarů a víc, se tak velká plocha jednak nachází na území několika, někdy i desítek obecních katastrů, hlavně ale ty peníze většinou skončí mimo venkov. A to se s oficiálním smyslem dotačního programu samozřejmě naprosto míjí.

Myslíte si, že za novým kurzem v zemědělské politice je dohoda Jurečka–Babiš?

Já jsem jim u toho nesvítil, tak nevím. Ale myslím, že když Jurečka potřebuje peníze, jako že je potřebuje – slibuje pořád někomu pomoc, na sucho, na mrazy, na ovoce –, může je sehnat jedině od Babiše. A ministr bude těžko na jedné straně po Babišovi chtít peníze a na druhé mu říkat: Víš, já teď mimochodem zastropuji velké podniky. Abyste věděl, v evropské zemědělské politice je dnes snaha zavést princip zastropování, tak aby přímé platby mohly jít jenom po určitý výměr. Z podniku o 15 tisících hektarech máte dneska na dotacích velký balík peněz, a když třeba z patnácti katastrů reinvestujete řekněme na třech, hodně těch peněz vám zbude, takže můžete kapitálově vstoupit někam jinam. S rozvojem venkova to pak nemá absolutně nic společného. No a zatímco v Evropě probíhají pokusy zastropování, zatím nedokonalé, upevnit, tedy hlavně u přímých plateb na hektar, z České republiky jde vehementní odpor. Je jasné, že dokud v Praze na ministerstvu financí sedí, kdo tam sedí, nebude to naše politická reprezentace v Bruselu prosazovat. Podle nás je naopak tento stav neudržitelný. Není možné, aby se ty nejsilnější podniky zvětšovaly ještě víc. Agrofert už dneska má tuším 100 tisíc hektarů. Víte, kolik mělo typické JZD za komunistů? Od dvou do tří, někde možná pěti tisíc hektarů. Dnešní velkopodniky vznikaly tak, že některá družstva přežila a skupovala ty slabší nebo krachující.

Kdo jsou typově majitelé těch velkopodniků? Dravější „jézeďáci“?

Buď, anebo dokonce lidi, kteří působili ve strukturách strany a vlády, kteří neměli jen prvoinstanční rozhodovací pravomoc, ale viděli trošku dál. Šéfové generálních ředitelství, nomenklaturní lidi. Vznik takové vrstvy byl asi nevyhnutelný, jen mně vadí, když teď ještě začnou obcházet zábrany, které byly postaveny proto, aby se ten příkop v zemědělství ještě víc nerozšiřoval. Nevím, proč by měl velkopodnik dostávat na dotacích peníze, za které si potom ještě skupuje další podniky. To je zvrhlost.

Kolik se v českém zemědělství pohybuje velkých hráčů, kteří se budou cítit na ty 150milionové dotace?

Asi do stovky. A těch opravdu silných hráčů bude kolem dvaceti: Agrofert, Trhový Štěpánov, AGRO – Měřín, na Moravě pár velkých z úrodných oblastí a další.

Celý rozhovor si přečtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde