Recept na úspěšné stárnutí

Vědci objevili recept na zpomalené stárnutí. Zatím jen u myší. Člověku by mohl prodloužit život na sta let. Střední délka dožití se v České republice pohybuje kolem 80 roků u žen a 75 let u mužů. To není zas tak málo, i když za Japonci a dalšími dlouhověkými národy pořád ještě zaostáváme. Asi málokdo by protestoval, kdyby se nám otevřela možnost prodloužit život ženám na stovku a mužům na 95 roků. Právě takové prodloužení života o jednu čtvrtinu dosáhli vědci pod vedením Darrena Bakera a Jana van Deursena z Mayo Clinic v americkém Rochesteru. Američanům se to nepodařilo u pacientů kliniky, ale u laboratorních myšek.

Van Deursenovy a Bakerovy myšky měly upravenou dědičnou informaci tak, aby v jejich těle po podání léku hynuly zestárlé buňky neschopné dalšího dělení. Vědci tak „pleli“ myší těla od zestárlých buněk. Výsledek byl jasný. Ve srovnání se stejně starými myšími seniory těmto myškám lépe fungovaly ledviny, srdce bylo odolnější ke stresu a myšky byly celkově čilejší. A žily o čtvrtinu déle! Pokud byl stejný lék podáván obyčejným myším, život spíše zkracoval.

Zdaleka ne všechny příznaky stáří se povedlo Američanům zahnat. Myším i nadále slábla paměť, ochabovaly jim svaly a s postupujícím věkem ztrácely smysl pro rovnováhu stejně jako obyčejné myši. Přesto vidí vědci v americké studii publikované časopisem Nature jeden ze zásadních průlomů v boji se stářím. Dnes už řada lékařů volá po tom, abychom stáří zařadili do seznamu chorob, které bude možné v blízké budoucnosti léčit. Hubení zestárlých buněk se nabízí jako jedna z možností.

Dlouhý a spokojený?

Se studií z rochesterské Mayo Clinic opět ožily sny o pramenech živé vody, elixírech mládí a recepturách na nesmrtelnost. Z literatury i ze života víme, že dlouhověkost nebývá vždycky zárukou spokojenosti. Stačí vzpomenout na Čapkovu Věc Makropulos. Hlavní hrdinka Elina Makropulos alias Emilia Marty to nemá jednoduché, i když se stárnutím si hlavu lámat nemusí.

Recept nejen na dlouhý ale zároveň i spokojený život hledají už tři čtvrti století harvardští lékaři ve Study of Adult Development . Jde o jednu z mála dlouhodobých studií, v které jsou lidé sledováni po zdravotní i sociální stránce od mládí do vysokého seniorského věku. Její výsledky jsou zajímavé, i když v mnoha ohledech nepřekvapí.

Harvardská studie například odhalila, že o tom, jak se budeme po fyzické i psychické stránce cítit v sedmdesáti, se z valné části rozhoduje, když je nám kolem padesátky. V tomto věku ještě dokážeme do určité míry napravit následky negativních vlivů z ranějších období života. Řadu faktorů, které významně ovlivňují délku našeho života, zdraví a spokojenost, ale nemáme pod kontrolou. Na tom, jestli byli naši rodiče a prarodiče dlouhověcí nebo umírali brzy a jestli jsme po nich zdědili dlouhověké vlohy nebo ne, mnoho nezměníme. Stejně tak nemůžeme ze života vymazat neblahé dědictví dětství prožitého v rozpadlé, nefungující rodině. Kouření, alkohol, sedavý životní styl a nadváha už jdou na náš vrub a můžeme si být jistí, že dřív nebo později nám za ně náš organismu předloží účet.

Důležitější než stav bankovního konta či výše výdělku jsou pro zdravější a spokojenější stáří mezilidské vztahy. Osamělost neblaze dopadá nejen na psychiku lidí, ale dokonce i na jejich fyzické zdraví. Duševní a tělesná stránka lidského organismu jsou spojité nádoby, jak věděli už staří Řekové, když tvrdili, že ve zdravém těle máme i zdravého ducha. Vystresovaný, nešťastný, otrávený a věčně popuzený člověk si zadělává na široké spektrum chorob. Společnost, kde vládne „blbá nálada“, zdravím překypovat nemůže. Stejně tak i společnost, kde snad ani nesluší přiznat: „Mám se dobře“, a kde k dobrým mravům patří nadávat na všechny a na všechno.

Ti, kteří se opájejí množstvím „přátel“ na sociálních sítích a početnou armádou „přítelíčků“, nejsou před nástrahami stáří chránění. Početný okruh kámošů je důležitý pro spokojenost ve dvaceti. Po třicítce už nám jde o spíš o kvalitu vztahů. O našem zdraví a spokojenosti v seniorském věku nerozhoduje množství přátel, ale kvalita společenských svazků. Pár opravdu dobrých kamarádů je v tomto ohledu lepších než zástup „známých“. Z harvardské studie vychází jako silně pozitivní faktor manželství – tedy spokojené manželství. Manželství, které přerostlo ve „válku manželů“, je pro zúčastněné horší než život o samotě. Naopak, manželství bez rozvodů, rozchodů a vážnějších problémů se ukazuje jako ochranný faktor proti chorobám stáří a dokonce i proti mentálnímu úpadku, který s věkem přichází.

Na to, jak se ve spokojenosti a zdravotním stavu seniorů projeví současný odklon od manželství a tradičního modelu rodiny, si budeme muset počkat půl století. Příjemné zjištění to asi nebude.
 

Chorobám navzdory

Choroby stáří nemusí člověku vždycky diktovat život. Nedávná studie italských a australských vědců pod vedením Davida Lazzeriho publikovaná v časopis Journal of the Royal Society of Medicine odhalila, že slavný renezanční umělec Michelangelo Buonarroti trpěl od šedesátky bolestivým onemocněním kloubů, tzv. osteoartritidou. Dožil se bezmála 89 let a choroba mu těžce postihla ruce. Z umělcovy dochované korespondence víme, že v pozdějším věku mu nemocné prsty rukou nedovolovaly psát. Dopisy diktoval a pak je jen „podškrábl“ svým podpisem. Do mramoru ale bušil prakticky až do smrti. Naposledy pracoval na jedné ze svých soch, když mu zbývalo už jen šest dní života. Lékaři dlouho vrtěli hlavou nad tím, jak mohl Michelangelo s těžce postiženýma rukama tak tvrdě pracovat. Lazzeri je přesvědčen, že recept na odolnost k následkům osteoartridy se skrývá v železné umělcově vůli a v tvrdé práci. Michelangelo svým rukám nedovolil, aby zchromly právě tím, že je dnes a denně nutil k činnosti a nijak je nešetřil.

„Diagnóza osteoartritidy nabízí vysvětlení, proč Michelangelo ztratil ve vyšším věku obratnost prstů, a podtrhuje jeho vítězství nad nemohoucností, když dokázal pracovat až do svých posledních dnů. Ve skutečnosti to byla zřejmě právě intenzivní práce, co dovolilo Michelangelovi používat ruce tak dlouho, jak jen to bylo možné,“ říká Davide Lazzeri.