Rizika pro Česko: Ukrajina, islamisté, emigrace, teror, neklid...

Nedávno jsem byl požádán, abych se pokusil o analýzu, správně bych měl říct o názor na rizika, kterým čelí náš svět. Nejedná se ani o ucelený, ani o konečný materiál, protože svět je rychlejší než my. Je to prostě jeden ze způsobů, jak uvažovat o dnešku. O oprávněnosti uvedených rizik sice můžeme diskutovat, ale neměli bychom zpochybňovat základní pohnutku o světě, který se rychle a místy nebezpečně mění a je třeba víc než kdy jindy jej pozorovat a přemýšlet o něm.

V letech 1990-2007, tedy před ekonomickou krizí byl základním psychologickým motivem růst a zisk. Po krizi se začal víc uplatňovat důraz na stabilitu a myslím, že v posledních zhruba dvou letech vidíme další posun směrem k pojmu bezpečí. V podstatě to znamená postupné slevování z nároků na svět, zpočátku jsme chtěli růst a prosperovat, pak jsme chtěli se alespoň udržet a mírně rozvinout to, co máme, a dnes se začínáme bát víc než jenom o peníze – o budoucnost svojí a svých dětí. Část těchto obav má základ ve skutečných děních, ale část v tom, jak je vnímáme. Ruku v ruce tedy existují reálné i percepční krize.

V zamyšlení nad budoucími riziky je nejprve nutné si uvědomit, že ty největší události jako válka na Ukrajině, vznik Islámského státu či propad cen železné rudy a ropy až na poloviční hodnotu, nebyly předpovězeny, anebo se skrývaly v celém hejnu nenápadných faktorů. Není to tím, že by analytici byli hloupí, ale protože svět je složitý a začíná být nepředvídatelný. To platí nejenom ve škále krizí, jaké nás mohou postihnout, ale i v míře dobra a kreativity, kterou média pro jejich skrytost nedokážou reflektovat.

Ukrajinské penze

Kdybych měl říct jedno reálné, blízké a nefilosofické riziko pro Českou republiku, řekl bych, že spočívá ve schopnosti ukrajinské vlády platit svým lidem penze. Pokud dojde k bankrotu státu, který má 50 milionů obyvatel, tak část populace začne utíkat buď do Ruska nebo na západ a to přes Českou republiku, kde si Ukrajinci vybudovali to nejpevnější zahraniční zázemí. Riziko přitom nespočívá v tom, že k nám přijdou další mírní, pracovití a sympatičtí Slované, ale že lidé druhého sledu přicházející z válečných oblastí budou zasaženi násilím, nevírou a kriminalitou. Přinesou si sebou své historické křivdy a svůj protest třeba proti Rusku budou ventilovat účastí na demonstraci proti prezidentovi M. Zemanovi a to pod vlajkou hnutí, která nemají daleko k neofašismu. Nejenom, že budou krást v samoobsluhách, jak si stěžují Španělé, ale zamíchají se i do naší vnitřní politiky.

J. Bašta již dříve upozornil, že rizikové jsou všechny státy, které si nesou historické konflikty z druhé světové války – jedná se zejména o bývalou Jugoslávii, Albánii, Ukrajinu a několik dalších menších států. Tyto staré křivdy jsou aktivovány v okamžiku, kdy stát zeslábne a obyvatelstvo je frustrováno vysokými cenami a nezaměstnaností. Tehdy se objevují radikální, nacionální a neofašistická hnutí, která mohou být provázána s kriminálním podsvětím. Sociologové upozornili, že k rozpoutání občanské války stačí zhruba 5 % obyvatel, nejčastěji v kombinaci politických a zločineckých mafií. Pokud tyto kruhy získají velký vliv v televizi a dalších médiích, tak se cesta vedoucí k občanské válce může úspěšně rozvinout.

Nejbližší stát s nedořešenou a nesmířenou válečnou minulostí je blízké Maďarsko, kterému je třeba věnovat víc přátelské pozornosti. Už jen z toho důvodu, že máme velmi dlouhou společnou historii. Je obtížné pochopit hloupou českou zahleděnost do sebe či zraky upřené na západ, když kolem nás v Polsku, Maďarsku, na Slovensku a zejména v Rusku se na poli politiky, kultury i náboženství děje tolik zajímavého.

Oligarchizace společnosti

Západní svět a s ním i značná část dalších států sdílí podobný ekonomický model a proto má podobné problémy. Za jeden z nejzávažnějších je považována už tolikrát zmíněná příjmová nerovnost, která se dá lépe popsat slovem oligarchizace společnosti. Její podstatou je, že určitá bohatá a vlivná podnikatelská skupina si začíná diktovat pro ně výhodné podmínky, za kterých stát bude fungovat a zároveň má kontrolu nad médii. Tato „oligarchizace“ probíhá v celém západním světě od USA po Itálii a Řecko, ale ve velmi čisté a návodné formě je vyvinuta právě na Ukrajině. Značná část ruské vnitřní politiky může být popsána jako zápas státu podporovaného jedněmi oligarchy s ostatními oligarchy. Analogickou situaci zažilo české království v období bojů Přemysla Otokara II. se sílící aristokracií, která se dožadovala nikoliv jen propůjčených, ale dědičných práv. Z historického hlediska je ovšem podstatné to, že nezvládnutá oligarchizace může snadno skončit rozvratem státu a jeho ekonomické moci, jak den po dni pozorujeme na Ukrajině.

Inkluzivní a extraktivní instituce

Další obecný rizikový rys této doby můžeme popsat jako vznik a obecné rozšíření extraktivních, tedy kořistných institucí. V zásadě instituce můžeme dělit na inkluzivní a extraktivní, což se dá přeložit jako rodinný a kořistný typ. Pro inkluzivní instituce evropského novověku je typické to, že do nich může vstoupit každý a podle svých schopností postupovat dál v kariéře, tedy že člověk má možnost vypracovat se z místa poslíčka na pozici ředitele. Nejedná se přitom jen o firmu, ale také o armádu („v dobách, kdy každý voják měl v torně maršálskou hůl“) a státní administrativu. Historický vzestup Evropy po roce 1500 je dán zejména vznikem inkluzivních institucí. Osmanská armáda byla silná jen ve staletích, kdy fungovala inkluzivním způsobem, což znamenalo otevřít se křesťanským vojákům a janičárům.

Inkluzivní instituce mají tendenci vytvářet širší „rodiny“ a rovnoměrněji rozdělovat výhody a bohatství. Zvládají tedy nejenom ekonomický funkční model, ale i sociální prostředí. Naproti tomu extraktivní instituce přistupují ke společnosti z hlediska, jak ji vysát. Velmi často mám tento pocit třeba u mobilních tarifů, bankovních odvodů a obávám se, že extraktivní nemoc se rozšířila formou daní a všemožných poplatků i do státní správy. Podstatné je, že úspěšný manažer extraktivní instituce by měl být nelida, který sleduje linii zisku a nestará se o škody způsobené na sociálním prostředí.

Z historického hlediska jsou extraktivní společnosti dlouhodobě neúspěšné, protože nakonec vytvoří tak nestabilní a antagonistické prostředí, že je buď pozře sousední firma, anebo nemají energii na inovace, či se rozpadnou ve vlastních sporech, protože i její vlastní zaměstnanci nezačnou pracovat pro firmu, ale pro sebe. Znovu je třeba zdůraznit, že evropskou civilizaci vytvořily zejména malé a střední inkluzivní firmy, které jsou dnes drcené oligarchizací velkých firem a kořistným způsobem evropských vlád.

Z širšího hlediska vnímáme, že mnoho progresivních amerických i západoevropských firem volí dlouhodobou strategii inkluzivního modelu počítající například se sociální odpovědností. Jiným dobrým příkladem je proměna původně inkluzivního a tím úspěšného Muslimského bratrstva do mocenské extraktivní organizace, kde již ztrácí podporu. Pokud se však podíváme tímto způsobem i na dravý čínský model, tak je zjevné že naprostá většina čínských firem volí extraktivní model, takže se buď změní, anebo rozpadne.

Export neklidu

Stále víc mých amerických přátel se obává, že jejich vlastní země volila cílenou strategii „rozděl a panuj“, tedy exportu chaosu, jehož cílem je oslabit Evropskou unii, Rusko i část islámského světa. Jeho ohnisky jsou státy bývalé Jugoslávie, odkud i v těchto měsících do Vídně a dalších částí Evropy směřuje proud kosovských Albánců; a zejména Irák a Afghánistán i další státy jako Somálsko. V žádném z těchto ohnisek se situace i po letech nelepší. Evropané pracující v Afghánistánu před sovětskou invazí popisují tuto zemi jako sice kmenovou, ale velmi přátelskou s dosti mírnou a vstřícnou formou islámu. S každým dalším válečným kolem se však stále víc stává náboženským bojištěm, protože do země z ciziny přicházejí noví radikálové a místní obyvatelstvo se ocitá v permanentně hrozivé situaci.

Několik současných bezpečnostních analýz zmiňuje riziko rozpadu Islámského státu. Schéma, které se podobá afghánské historické zkušenosti je zhruba následující: Rusko před olympiádou v Soči vedlo dva roky trvající akci, jejímž cílem bylo omezit moc bojovných muslimských skupin. Řada z těchto lidí, zejména Čečenci odešli – kam jinam? – do Libye a Sýrie a stáli při zrodu Islámského státu. V současnosti se zvažuje, zda strategií Islámského státu či jeho sponzorů a příznivců je „export revoluce“, tedy vysílání dobře organizovaných skupin do všech zemí islámského podbřišku Ruska – to znamená do Afghánistánu, Tádžikistánu, Kazachstánu a dalších zemí až na vždy neklidný Kavkaz a zřejmě i do multikulturní Moskvy.

Pokud by měl Islámský stát padnout, tak se menší skupiny bojovníků sice vrátí do svých zemí, ale zároveň bude pro další bojovníky zapotřebí někde na Středním východě nalézt a ovládnout celou novou zemi. Scénářů je hned několik – například obnovený a nedořešený konflikt mezi Arménií a Azerbajdžánem, ve kterém Turecko bude podporovat jim blízké azerské obyvatelstvo a Irán se naopak bude obávat silného Ázerbajdžánu. V Kazachstánu a Uzbekistánu mohou propuknout zvnějšku podporované války o následnictví. Rizika pro Českou republiku jsou v těchto případech obtížně odhadnutelná a nejspíš se budou týkat mezinárodní orientace, vývozových možností i vlastního zneklidnění nad rostoucím počtem teroristických akcí. Důležitý je však mechanismus vývozu neklidu a neschopnost vyléčit jeho ohniska.

Svatá trojice společnosti – voda, potraviny a energie

Představme si scénář, kdy indický zemědělec čerpá vodu na zavlažování ze studny hluboké nikoli 10 m jako dřív, ale ze současných 80 m. V ceně potravin je tak obsažena i cena energie nutná k čerpání vody. Předpokládejme, že v chudém světě, je víc jak miliarda obyvatel, která dá za jídlo 50 % svých zisků, takže jakékoliv zdražení potravin je uvrhne na pokraj hladu. I kdyby se jen jedno procento z nich dalo na pochod, tak dojde k novému stěhování národů a pokud by jen jedno promile se ve svém zoufalství stalo teroristou, tak se svět stane velmi nejistým místem.

Jeden z nejhorších scénářů se týká situace jako v roce 2010, kdy čínská vláda musela dovézt obilí pro zhruba 300 milionů svých obyvatel postižených suchem a menší úrodou. Podobný klimatický chod je poměrně pravděpodobný a to zejména v trvale se vysušující oblasti mezi Indií a Sýrií a kolem celého Středozemního moře. Stačí jedna či dvě mimořádně suché sezóny či růst cen energií, aby došlo ke zdražení potravin (např. u rýže to byl až pětinásobek běžné ceny). Výsledek si po nepokojích arabského jara umíme představit – sociální bouře, rozpad fungujících států, kmenové zápasy o teritorium a masivní vystěhovalectví. Vzhledem k rostoucímu počtu lidí se tomuto scénáři v měřítku nejpozději deseti let stěží můžeme vyhnout. Nejvíce se sice obáváme migrace z mediálně dobře pokrytých islámských států, ale z historického či archeologického hlediska je tradičním ohniskem masivních migrací střední Asie, což v současné době znamená hlavně severní Čínu.

Neúplný pohled

Tento rámcový výčet je ve skutečnosti velice neúplný a to ze dvou důvodů – tím prvním je neodhadnutelnost světa, tím druhým je subjektivita hodnocení. Ve skutečnosti bychom potřebovali položit otázku, jaká jsou světová a domácí rizika nejméně deseti významným analytikům, uspořádat na toto téma nějaký diskusní seminář a teprve z průniku mnoha různých odpovědí stanovit nějaké pořadí rizik a řešení. Systémově se s riziky pracuje tak, že si je nejprve rozdělíme například na politická, ekonomická, environmentální a sociální a pak v druhém kroku hledáme, jak se mohou kombinovat. Třetím krokem je návrh dlouhodobé strategie.
Ale i pokud na nějaké větší nebezpečí nevěříme, tak stejně je hodně co vylepšovat – vodní hospodářství, péči o půdu, plánování měst, energetickou infrastrukturu, sociální politiku, omezování vlivu velkých firem, zjednodušování administrativy a právního systému. To všechno můžeme vnímat podle své povahy docela optimisticky, jako zlepšování našeho sociálního a ekonomického prostředí i docela pesimisticky jako způsob, jak si vybudovat vnitřní odolnost a držet konflikty co nejdál od této přeci jenom perspektivní země a společnosti.