Lex Michaláková aneb norský Absurdistán

Pokud Vám stát odebere neoprávněně děti, držte hubu a krok. Tak by se dalo v krátkosti shrnout dvaceti devíti stránkové rozhodnutí norského soudu v kauze dětí Evy Michalákové. Stěžovat si veřejně na Barnevernet je neomluvitelná drzost.

Když si detailně prostudujete rozhodnutí norského soudu v kauze, nevíte, zda se máte smát nebo brečet. Kdo by čekal, že soud rozhodne na základě nějakých důkazů, tak se šeredně mýlil. Soudu stačí tvrzení pěstounů o tom, že Barnevernet a pěstouni tvrdí, jak je dětem v náhradní rodině dobře a děti prostě zpátky nepůjdou.

Z celé kauzy si tak můžeme vzít několik poučení, které kdyby se nejednalo o lidské životy, by možná někoho mohly vést k úsměvu. Bohužel úsměvné nejsou. A Norsko si tak říká o pokračování další ostudy s odebíráním dětí, které vlastně nikdy být od rodiny odebrány neměly.

Sedm poučení z kauzy Michaláková

Poučení první: Když si dítě u pěstouna zvykne, nechtějte ho zpátky.

Poučení druhé: Když chcete děti zpátky od pěstounů, rozrušuje tím pěstouny a ti pak rozrušují děti. Proto za všechno můžete a soud Vám odebere rodičovská práva.

Poučení třetí: Norský soud říká: Pravidlo číslo 1: Barnevernet má vždy pravdu. Pravidlo číslo 2: A i když jí zjevně nemá, tak platí pravidlo číslo jedna.

Poučení čtvrté: Zdravá matka musí mít odebrána práva k dětem, protože na rozdíl od nemocného otce si stěžuje do médií.

Poučení páté: Dědeček, který nikomu nic neudělal, nesmí vídat děti. Biologický dědeček není součástí pěstounské rodiny.

Poučení šesté: Když pěstouni říkají, že děti nechtějí vidět svou matku, je to absolutní pravda, kterou není nutné dále zkoumat.

Poučení sedmé: To na základě výše uvedených šesti poučení říká: „Logiku v rozhodnutích norských komisí a soudů nehledejte, protože tam prostě není.“

Přeji hezký den a veselou mysl!