Popírač holocaustu, šašek a mučedník Ernst Zündel

Na srdeční infarkt zemřel v 78 letech Ernst Zündel. Byla to osoba, na kterou je asi lepší nevzpomínat, ale jeho „životní osudy“, jeho „tvorba“ a „boj“ jsou zajímavé a příznačné pro jeden důležitý fenomén poválečného světa, tedy pro to, pro co Němci mají termín Holocaustleugner, v němž se spojují jak významy slova popírat, tak i lhát.

Podle klasické knihy Deborah Lipstadtové Denying the Holocaust (česky 2001) má popírání holocaustu předchůdce v první vlně revizionismu, který se brzy po válce objevil ve Spojených státech. V podstatě šlo o pokus relativizovat důvody vstupu USA do války a nastolit tezi, že ta byla Hitlerovi vnucená, a že    zakročoval-li proti Židům, pak asi srovnatelně jako Američané, kteří perzekvovali během války Japonce amerického původu. V šedesátých letech uveřejnil svou apologetiku nacistického Německa amatérský historik David L. Hoggan, v níž tvrdil, že „zločiny Spojenců byly surovější, ničivější a bolestnější než vše, co se v těch nejhroznějších obviněních přičítá Němcům“.

Tato první vlna „revizionismu“ se tedy především orientovala na relativizaci německé viny za rozpoutání války a snažila se přikrášlit obraz nacistického režimu, jenž byl více či méně skrytě obdivován.

Druhá vlna už má podobu otevřeného antisemitismu a bez rozpaků popírá samotný holocaust, který začne označovat za obrovský podvod spáchaný světovým židovstvem. Židé měli ve spolupráci s vítěznými Spojenci – ti měli špatné svědomí za zločinně vedenou válku s Němci (bombardování) – sestrojit monstrózní „důkazový aparát“, který sloužil po konci války k ožebračení Německa obrovskými reparacemi, které zaplatilo Izraeli za miliony imaginárních mrtvol.

Tato teorie obrovského spiknutí je obsahem knihy Podvod dvacátého století (1977) Arthura R. Butze, profesora elektroniky z Illinois, rovněž velkého oblíbence extrémně pravicových a rasistických organizací. Němci se nemají za co stydět, psali tito autoři, to mnohem spíš Američané, Angličané a Francouzi: pokud se Němci nechovali k Židům v rukavičkách, nedělali nic jiného, než by dělal každý jiný národ v podobné situaci. 

Mluví-li se o třetí revizionistické vlně, pak ta nenabízí sama o sobě nové „historické“ objevy, ale charakterizuje ji razantní vstup do veřejného prostoru, využívání různých metod a strategií public relations a promyšleného působení na veřejnost. Právě do té vlny patřil Ernst Zündel, neúnavný distributor širokého sortimentu antisemitských a popíračských publikací a brožur, rozesílatel tiskovin, pamfletů a prohlášení, exhibicionista, který si uměl získat pozornost médii, komik a kašpar, který psal rabínům a židovský organizacím, kterým nabízel „přednášky“, provokatér, který se hlásil na místo ředitele Projektu depozitáře dokumentace holocaustu a o Vánocích dával do novin inzeráty s přáním všeho nejlepšího „židovským přátelům“. Nutno říci, že v roce 1995 mu židovská extremistická organizace vypálila byt v Torontu.

Zündel se narodil se v Německu roku 1939, zažil jako dítě „hlad, zimu a nemoci“ a život za „americké okupace“. V devatenácti odešel do Kanady, kde se vyučil retušérem fotografií. V Kanadě ho významně ovlivnil přední antisemita této země Adrien Arcand, který ho představil předním severoamerickým antisemitům. Tehdy se z něho stal „skutečný Němec“, vzpomínal pak Zündel, který nenáviděl současnou spolkovou republiku a mluvil o ní jako o okupované zemi. Šlo přitom o zřejmě schopného člověka, profesionálně patřil v Kanadě k žádaným novinovým grafikům: v dílně mu visela obrovská svastika obklopená obrázky Hitlera a jiných nacistů.    

V Kanadě je popírání holocaustu trestné a Zündel byl poprvé postaven před soud v roce 1985 a odsouzen k 15 měsícům, ale rozsudek byl kvůli procedurálním vadám zrušen. Podruhé se dostal před soud v roce 1988, když byl obžalován za vydání brožury Zemřelo skutečně šest milionů lidí?, kterou už v polovině sedmdesátých let poprvé rozšiřoval v desetitisících exemplářů Angličan Richard Harwood (vlastním jménem Richard Verrall). Zuřivý antisemitismus v ní už ani není zastírán.

Do procesu s Zündelem se tehdy razantně zapojil francouzský profesor literatury Robert Faurisson, jeden z nejagilnějších evropských popíračů, který angažoval bostonského „odborníka“ na plynové komory Freda A. Leuchtera. Ten se vypravil do Osvětimi a po pár dnech „studií“ na místě a několika týdnech zkoumání vzorků doma vydal stostránkovou expertizu, v níž vyhlásil, že v Osvětimi se nikdy žádné zplynování lidí neuskutečnilo. A třebaže byl před soudem odhalen jako technický diletant, stala se „Leuchterova zpráva“ standardní argumentační výbavou „jiné verze historie“, navíc podepřená exaktními metodami přírodních věd. Spolu s plynovými komorami je v ní zpochybněno používání plynu cyklon B, o kterém Faurisson tvrdí, že byl používán pouze k hubení vší. A jako falzum je napadeno i jedno z nejcennějších intimních svědectví z časů holocaustu, Deník Anny Frankové. 

Zündel se pak po sérii soudních procesů a několikaměsíčních vězeňských pobytů přestěhoval do USA, odkud byl však v roce 2003 vrácen do Kanady, tam další dva roky vězněn, pak deportován do Německa, kde byl něj vydán zatykač za „Volksverhetzung“, štvaní lidu. 1. března 2005 byl dopraven do Německa a v červenci 2005 stanul před soudem v Mannheimu za systematické popírání holocaustu a antisemitské štvaní. K soudu chodil v pracovní helmě a stylizoval se jako mučedník. Tím se skutečně v některých pomatených myslích stal. V roce 2010 byl propuštěn a dožil se časů, kdy to, oč se snažil, už dávno poletuje na internetu k okamžitému použití.