Prezidenti na hradě králů. Pasivita dole, vůdcovství nahoře

Úvaha o prezidentech na hradě českých králů. Dvě dispozice: k pasivitě v podhradí a k vůdcovství na Hradě

Nedávná změna ústavy, zavádějící přímou volbu hlavy státu, a nápadný nástup aktivismu nově zvoleného prezidenta jsou jen epizodami mnohem delšího příběhu o slabém občanovi a silných prezidentech v českých zemích.

Tradice takových aktivistických prezidentů, majících potíže s respektováním ústavy, překvapivá míra tolerance či spíše lhostejnosti k jejich eventuálním „přešlapům“, nepřiměřená očekávání, vztahující se po staletí k obyvatelům hradu nad městem a zemí, a konečně dlouhodobě slabé liberální instinkty – to všechno skládá v naší zemi (podle litery ústavy v republice parlamentního typu) neblahé dispozice k pasivitě veřejnosti a vůdcovskému způsobu vládnutí prezidentů. 

Pro potvrzení těchto neblahých dispozic svědčí okolnost, které se při tehdejší změně ústavy nedostalo, a nedostává dodnes, náležité pozornosti. Přitom je nejspíše, totiž jako příznak, ještě důležitější než samotná změna způsobu volby. Změna způsobu volby totiž nejen posílila mandát (legitimitu) prezidenta, ale posílila jeho moc také tím, že maximálně ztížila možnosti jeho „odvolání“. Přítomnost základního liberálního instinktu (nedůvěra k moci a mocným) by velela kompenzovat posílení mandátu prezidenta posílením kontroly nad ním (anebo omezením jeho konkrétních pravomocí) procedurou označovanou jinde jako „impeachment“. Stal se pravý opak, ačkoli se o tom tehdy nevedla žádná důkladnější rozprava: „odvolat“ prezidenta republiky (způsobit, aby ztratil svůj úřad) je dnes, po zavedení přímé volby, paradoxně obtížnější než dříve, ačkoli už v minulosti to bylo velmi obtížné. K ústavní žalobě Senátu k Ústavnímu soudu, aby mohla být tímto soudem projednána, se dnes musí připojit i kvalifikovaná (třípětinová) většina všech poslanců Sněmovny, což činí odvolání prezidenta republiky vysoce nepravděpodobné. To platí, i když důvody k podání žaloby, tedy výčet možných prohřešků prezidenta, byly rozšířeny.

Jistěže by se dalo uvažovat také o přízemnějším zdůvodnění tohoto ztížení možnosti prezidenta „odvolat“, a to trvající „žárlivostí“ Sněmovny na Senát: byla zkrátka využita příležitost, jak senátorům odebrat jednu významnou pravomoc... Ale pak by bylo o to nepochopitelnější počínání Senátu, který s touto „autokastrací“ bez odporu souhlasil.

K této nelogické, předem neplánované a dopředu neavizované změně došlo podle mého názoru více bezděčně než promyšleně: nemuselo být ani řečeno, že když už má mít země silnějšího prezidenta, ať už má rovnou neodvolatelného panovníka... Panovníka na deset let. Pokud si za onu dlouhou dobu neprosadí možnost kandidovat a být volen ještě i potom.

Přitom zdejší polistopadoví prezidenti si o pružnější kontrolní instrument v rukou parlamentu, o nějaký český impeachment, či alespoň o hrozbu jím, přímo říkali. Právě ona bezděčnost a nedostatek alespoň aposteriorní racionalizace prosazení této nelogické, liberálním instinktům se příčící změny, mne vede k závěrům, které se v této stati pokusím ilustrovat, třebaže by se jinak mohly zdát upřílišněné. Soudím, že v těchto spíše neuvědomovaných než vědomých tíhnutích lze shledat překvapivou sílu tradic, byť povětšinou implicitních, neverbalizovaných.

Tato druhá změna ústavy, více než ta první, „hlavní“, mne přivádí k následujícím závěrům, potvrzovaným ostatně trendy, které vyjevují i průzkumy veřejného mínění. Slyšet sílící hlas veřejnosti o potřebnosti silnějšího prezidenta v parlamentní republice. Při vzrůstající nedůvěře k politickým stranám, k politickému stranictví, ba i k parlamentarismu vůbec, snesl by se určitě i poloprezidentský systém, ke kterému tu vždy byly náběhy (srov. již Kysela 2006). Když se mluví slovy nehledanými, dala by veřejnost přednost „vládě silné ruky“. Čili rovnou režimu prezidentskému.

Závažnější motivy pro taková tíhnutí než jen krátkodobé utilitární (agitační) motivace politických stran, se vyjeví při zkoumání tradic nejen československého a českého prezidentství, ale vůbec tradic zdejšího vztahování se obyvatel země k hlavě státu, ať již jím byl prezident, císař, král či kníže. A bude také třeba napříště důkladněji prozkoumat, jaké představy, odvozené z dobových politických doktrín, na toto vztahování v posledních dvou stoletích působily – anebo nepůsobily.

Toto ještě jedno, důkladnější „druhé zamyšlení“ nad poslední změnou ústavy, lze uvést hypotézou, že k dnešnímu stavu občany voleného prezidenta přímo i nepřímo směřovaly některé významné epizody českých dějin, těch novějších, ale i těch starších i nejstarších. Jen s mírnou nadsázkou by totiž bylo lze převyprávět velká a významná období příběhy těchto dějin, upínající se více než jinde k osobě vládce země, pod titulem vypůjčeným z objevné knihy historika Antonína Klimka Boj o hrad (Klimek 1996). České dějiny jako boj o Pražský hrad.

V takových příbězích nejvíce a nejčastěji chyběli aktivní odpůrci jakéhokoli soustřeďování moci: vzpurní šlechtici, aktivní měšťané a sebevědomí republikánští občané.

Nejdříve připomenu tradici silných prezidentů, kterým se všechno toleruje. Pak se budu věnovat fenoménu Pražského hradu a nejen geopolitické situovanosti Čech, jakožto území s jedním jediným, nesporným, centrem – Prahou. Budu při tom nezvykle postupovat od časově bližších událostí a osob a očekávání k časově vzdálenějším. To proto, aby jejich souvislost byla zřetelnější. V závěru se pokusím popsat a osvětlit zdejší historicky dané manko autentického liberalismu.

Všechny tři okolnosti, mluvící pro tendenci k silným prezidentům, jsou obtížně uchopitelné, pokud by se hledaly jen exaktní, vždy doložitelné skutečnosti. Sluší se proto s náležitou opatrností označit je za impoderabilia: za okolnosti nezvažitelné, nicméně, podle mínění autora, významné. Ostatně i respektovaní politologové Lubomír Kopeček a Josef Mlejnek mluví v souvislosti s českými prezidenty o zajisté rovněž obtížně zvažitelné „polobožské auře“ (semi-divine aura), která je zde obklopuje (Kopeček, Mlejnek 2013).

Tradice silných prezidentů

Nejdříve je třeba zabývat se tradicemi. V čem všem se vyjevují? Z čeho všeho jsou zřejmé (kromě explicitních odpovědí na otázky při průzkumech veřejného mínění)?

Nejen veřejnosti, ale i většině profesionálních politiků nevadí, či jen málo vadí, když hlavy státu porušují ústavu, anebo se nebezpečně pohybují na její hraně – naposledy například i tím, že prezident silnými slovy odmítá to, čemu se říká „ústavní zvyklosti“ a co má v liberální demokracii obzvláštní cenu: zvyklosti jako „vydržený konsensus“.

Už před přijetím ústavních změn jsem při debatách v Senátu upozorňoval na to, že se to týká nejen druhého polistopadového prezidenta (na kterého byla nakonec podána ústavní žaloba pro prohřešky, které jsou v dosud živé paměti, a proto je tu netřeba zvlášť připomínat), ale i prvního polistopadového prezidenta. Václav Havel hned na samém počátku svého prvního mandátu porušil zákon o jednacím řádu Federálního shromáždění, když se na něj, tj.rovnou na plénum, obrátil v lednu 1990 s návrhy ústavních zákonů (o symbolech státu a jeho názvu), a později, 17. listopadu v roce 1991, oslovil veřejnost a vyzýval ji, ať jím navrhované změny ústavy (zákon o referendu, o volebním systému a o struktuře parlamentu) pomůže prosadit nátlakem na parlament. Druhé navrhované změny by z něj mj. učinily výrazně silnějšího prezidenta (měl by právo rozpouštět parlament a mohl pak vládnout pomocí dekretů).

Václav Havel byl a je za leccos kritizován, ale podle všeho nejméně za tyto evidentní přešlapy. Už se na ně zapomnělo. Protože s nimi neuspěl? Spíše platí, že veřejnosti nevadily. Veřejnost se o nic takového obvykle nezajímá.

Václav Havel jako především dramatický umělec a intelektuál neměl smysl pro instituce, nerozuměl jim nejen konkrétně, ale vůbec nerozuměl podstatě „institučna“, i když se pak hodně učil svými nezdary a (nikoli veřejně) uznával své chyby. Myslím, že ale nikdy zcela nepochopil, že liberální demokracie je vlastně samé „nepříjemné“, zdlouhavé a formalistní zprostředkování skrze jakoby někdy samoúčelné procedury, že přímé nátlakové akce jsou v prostředí takové demokracie mimořádně riskantní, protože vůči institucím destruktivní. 

Na druhé straně Václav Havel včas, dříve než mnozí jiní, pochopil smysl Ústavního soudu a jeho nominace do něj byly promyšlené a vyvážené. Obracel se pak na tento soud uvážlivě a vesměs úspěšně.

Posléze dokonce sepsal se svými dobře vybranými poradci návrh ústavy, který by snesl i nejpřísnější kritiku – i když je ale na místě nečekat od prezidentů, že budou sepisovat návrhy ústavy. Přesto byla u něj vždy patrná nedůvěra v samotnou podstatu parlamentarismu, k tomu, co jej předpokládá, to jest k politickému stranictví vůbec a ke konkrétním politickým stranám pak zejména.

Nechuť, nedůvěra k politickým stranám, zejména k těm velkým, charakterizuje všechny tři naše výrazné prezidenty, kteří všichni měli sklony k poloprezidenskému vládnutí (Masaryk, Beneš, Havel). Ovšemže toto neplatí o Václavu Klausovi, který měl velmi silný smysl pro politickou stranu, ale jen pro tu, kterou vymyslel, vybudoval a vedl; o poznání menší smysl měl už pro demokracii jako uspořádání, nabízející vzácnou jistotu stálých pravidel pro všechny, avšak za cenu nejistých výsledků. Proti nejistým výsledkům se se svým
nástupcem na Pražském hradě pojistil „opoziční smlouvou“, kartelovým ujednáním, které mělo (mj. změnou volebního systému) eliminovat všechny menší, a tudíž v budoucnosti konkurující strany. Pokud by šlo o prosazení v Británii zajisté legitimního westminsterského modelu parlamentní demokracie, pak ovšem „inženýrský“ způsob tohoto prosazení ve zcela jiných podmínkách byl naprosto nepřijatelný.

Edvard Beneš se rovněž obtížně vyrovnával s politickým stranictvím (Zeman 2000). Přitom jako mladý muž napsal o stranách v roce 1912 učenou knihu Stranictví. Sociologická studie. Sám jako dlouholetý poslanec a ministr zahraničí (17 let) zprvu odmítal do kterékoli strany vstoupit. Do prvního Národního shromáždění přijal mandát za stranicky nediferencované – „Slováky“. I proto mohl být předsedou druhé (1921–1922) z pěti úřednických vlád meziválečného Československa. Jeho politickému okolí to čím dále tím více vadilo. Nakonec mu lidé kolem Tomáše G. Masaryka a Antonína Švehly dosti naléhavě doporučili do některé strany vstoupit. Z taktických důvodů se rozhodlo, že nejlepší volbou budou národní socialisté, ačkoli Česká strana národně sociální byla stranou nacionálně orientovaných dělníků. Beneš se této vůli podrobil, i když nerad.

Podle jeho představ se měly strany změnit ve věrné služebnice státu, jehož prvním představitelem je prezident. V chicagském exilu (v knize Demokracie dnes a zítra) pak v tomto duchu vytvořil konstrukci, kterou označil jako „stranotvorný princip“ a kterou hodlal vtělit do ústavy. Podle tohoto principu by ze samotné ústavy mohly existovat jen tři strany: levicová, pravicová a jedna strana středová. Inženýrský způsob uvažování se nakonec do konstrukce stranického systému v rámci poválečné Národní fronty nepromítl. Místo proponované trojice v předem vymezených rámcích bylo Košickým vládním programem povoleno působit jen „socialistickému bloku“ (tří socializujících) stran a jedné straně středové. Pravicové strany „nebyly obnoveny“. Nakonec tedy rozhodlo něco jiného než logika, stejně však nepřípustně aprioristického: všechny politické strany, jejichž poslanci zprvu Edvarda Beneše ve volbách v prosince 1935 původně odmítali volit do prezidentské funkce (i když někteří pak na poslední chvíli změnili rozhodnutí), nebyly po válce povoleny. Byla to ta nejhorší myslitelná kombinace: teoretická i praktická distance až odpor k politickým stranám, inženýrský (popperovskou dikcí „sociálně inženýrský“) přístup ke stranictví a – osobní mstivost.

Není pak možné se divit, že pouze na Benešových bedrech zůstalo rozhodování o řešení dvou osudových situací země s fatálními důsledky: Mnichov 1938 a únor 1848. On tomu ale tak chtěl a bylo u nás jen málo těch, kteří by takovou absolutistickou koncentraci moci zpochybňovali.

Tomáš Garrigue Masaryk po příchodu do Prahy koncem 80. let předminulého století dlouho bloudil na české politické scéně: neúspěšně hledal své politické (stranické) zakotvení nejprve u konzervativních Staročechů, pak u jejich soupeřů Mladočechů, za které nakonec kandidoval a byl zvolen do Říšské rady. Pak se ale od nich odloučil. Posléze dospěl k realistickému závěru, že on, jaký je, si svoji politickou stranu musí vymyslet a založit sám. Z jeho vůle tak vznikla Česká strana lidová, později Pokroková, ještě později známá pod jménem Realistická. To dokázal, ale zůstal jediným jejím poslancem – a to ještě s podporou sociálních demokratů na Moravě. S takovýmto minimálním mandátem pak odjel do exilu – tím více ovšem vynikají výsledky, kterých tam dosáhl.

Jako prezident republiky měl s ústavou od počátku problémy. Už v prvých minutách pobytu na území republiky na nádraží v Dvořišti (21. prosince 1918) prý reagoval na letmé pročtení Prozatímní ústavy s nevelkými pravomocemi prezidenta slovy: „Tož to ne!“. V květnu 1919 prosadil změnu této ústavy ve směru svých představ – kdyby ji sepisoval úplně sám, zavedl by (podle jeho vlastních slov) „americký model republiky prezidentské“. Také vládu by si hod- lal sestavovat sám a dávat ministrům písemné instrukce. Zprvu to tak také dělal, ale politici, především vliv ztrácející Karel Kramář, později předáci stran sdružených v mimoparlamentním uskupení zvaném „Pětka“, ho za to kritizovali, takže s těmito instrukcemi ustal. Strážcem ústavnosti se proti všem předpokladům stával stále vlivnější velkostatkář Antonín Švehla, který měl jednak odvahu Masaryka usměrňovat, jednak zdravé ústavní instinkty (Karlu Čapkovi jednou řekl: „Vy jste jeden z těch intelektuálů, kteří kážou svobodu a demokracii a kteří se zároveň chtějí zbavit stran... Zbavit se stran znamená diktaturu: demokracie je založena na stranách.“).

A další osudy Masarykovy politické strany? To je vskutku ojedinělý případ v dějinách: strana oslavovaného vítěze a hlavy státu – osvoboditele po jeho návratu do země a po několikaleté neduživé existenci zaniká, tehdy pod jménem Strana realistická (v obecních volbách v červnu 1919 získala 0,3 % hlasů, což poněkud připomíná příběh „Havlova“ Občanského hnutí po listopadu 1989). Masarykovo stranické angažmá nemohlo dopadnout jinak, byl-li přesvědčen, že „nejlepší straník je špatný straník“. Myslel tím, zajisté správně, že se poslanci mají řídit především vlastním svědomím (čímž zřejmě odmítal obecně trpěnou protiústavní praxi tzv. poslaneckých reverzů). Jinak ovšem českou státotvornou většinu političtí předáci zařídit neuměli. Byl v tom tragický rozpor mnohonárodního státu, který se prohlásil za stát národní a choval se podle toho. Česká státotvorná většina by bez poslaneckých reverzů (a mimoparlamentní „Pětky“) byla v neustálém ohrožení.

V roce 1925 Masaryk diskrétně inicioval vznik další „své“, prezidentské strany: Národní strany práce. Neuspěla, i když v tom hrál významnou roli také gerrymandering – neférová manipulace s velikostí a hranicemi volebních obvodů v Praze. Masaryk jako iniciátor této „ideové“ strany měl zjevně jiné kvality než schopnost ovládat technologii stranické politiky.

Masaryk a jeho příznivci vytvořili v průběhu času ústavně neuchopitelný mocenský fenomén, označovaný už tehdy jako „Hrad“. Šlo o mimořádně vlivné, neformální (často dokonce diskrétní, protože zahrnovalo i zpravodajství – vyzvědačství z vnitřního života politických stran) uskupení politiků skoro všech stran, vlivných vydavatelů a novinářů, advokátů, intelektuálů, legionářů, bankéřů a také představitelů masových organizací. Masaryk se označení „Hrad“ bránil, nikoli však tomu, co a jak toto uskupení podnikalo. 

Také Masaryk měl v oblibě úřednické vlády – i tehdy se mluvilo o vládách odborníků. Tak jako Václav Havel a stejně tak Miloš Zeman. Rovněž zdejší veřejnost preferuje úřednické vlády a jejich premiéry hodnotí pak velmi vysoko, často nejvýše – jako politiky! Ačkoli oni jimi přímo exemplárně nejsou.

Tato veřejnost totiž nemá ráda politiku a nerozumí jí. Naivně věří, že by se veřejný, politický život měl obejít bez sporů a hádek, ve skutečnosti tedy bez konfliktů. Tedy nejraději bez politických stran. Podle toho necítí ani nutnost přísného dodržování pravidel ústavního a politického života. Lidé se zde nehodlají věnovat stranické politice (jen 2 % takovou angažovanost připouští). V poslední době se už čím dál tím méně angažují i jako pouzí voliči.

Naši prezidenti, kteří v těchto souvislostech stojí za zmínku, tedy Tomáš Garrigue Masaryk, Edvard Beneš i Václav Havel, se v různém stupni vyznačují idiosynkrazií k politickému stranictví, k politickým stranám. Jako by nestačilo, kdyby byli pouhými nestraníky, nadstranickými nestraníky.

V konstituční monarchii rakousko-uherské si císař František Josef I. rovněž jmenoval vládu sám. A velmi často vyměňoval jejich předsedy. Politické strany zastoupené v Říšské radě na to neměly žádný vliv. Většina, menšina – důvěru vládě a ministrům poskytoval či odnímal monarcha. Lze říci, že císař měl od dob tzv. prosincové ústavy (1867) pravomoci srovnatelné s pravomocemi prezidenta v poloprezidentské republice – ovšemže s tím rozdílem, že nemohl být nikdy ze své funkce odvolán. O Masarykovi pak jeho kritici tvrdili, že on by vlastně měl nejraději vůči vládě ty samé pravomoci, jaké měl císař František Josef I., jinými slovy, že by sám chtěl být monarchou (k tomu Kotalík 2008; Rak 2008).

Fenomén Pražského hradu

Monarchické dispozice k mimořádnému soustředění moci v osobě hlavy státu posilovalo v českém národním vědomí osobité položení Čech v kotlině ze všech stran uzavřené a centrální místo Prahy v ní.

Nejen toto položení, ale také vnitřní uspořádání země hrály významnou roli v tendenci k soustřeďování moci. Čechy jako území se nikdy nečlenily do 11přirozených regionů: na rozdíl od Moravy, ale i od všech sousedních zemí. Čechy tak jsou „Praha a zbytek Čech“ (Třeštík 2001). Jsou proto jednoznačně a navíc po více než tisíc let „spádové“ do Prahy, která je ve středu země, a ta země je na dobře vymezitelných hranicích obklopena horami, což vytváří dojem uzavřeného celku s logicky jedním středem (regiony zpravidla vytvářejíohniska konkurující metropoli, přinejmenším rozřeďují moc). Proto jsou v Čechách výrazně patrné tendence k centralismu. Ten je tu vnímán natolik jako samozřejmý a nerozporný, že brání vidět zdejší centralismus jako cosi v Evropě neobvyklého.

Hranice kotliny Čech se v důsledku jejich horopisné situovanosti téměř neměnily, což je v Evropě unikum. Platí to i s některými menšími výjimkami (Chebsko, Vitorazsko, Těšínsko a Hlučínsko). Byly tu ovšem územní ztráty (Slezsko a Lužice, Kladsko). Ale ty nic nemění na stabilitě toho území, které zůstávalo uzavřeno v jednom pevném rámci.

Praha je uprostřed těchto osobitě sebe definujících se Čech caput regni po celou dobu existence českého státního útvaru (s výjimkou pouhých několika prvních let, kdy sídlem knížete Bořivoje byl nedaleký Levý Hradec). Ani to nemá v Evropě obdobu – stačí jen srovnat sousední země s pohyblivými hranicemi i stěhujícími se hlavními městy. Oněch více než tisíc let, kdy je Praha sídlem městem moci světské, byla a je také sídlem nejvyšší moci duchovní – obě ta sídla od sebe dělí ani ne dvě stě metrů. Ani pro toto těsné sousedství
sídel obou mocí nenajdeme v Evropě srovnání. 

A tak se v Čechách pokládá za samozřejmé, že se všechno důležité musí vždycky rozhodnout na jednom jediném místě, v samém středu země, v Praze. Na skalnatém vrchu nad městem.

Tato horopisná, geopolitická, historická a administrativní definice situovanosti Prahy umocňuje význam Pražského hradu na ostrožně nad soutokem Vltavy a potoku Brusnice. Hrad i s katedrálou a s hroby českých králů a světců se tyčí nad městem způsobem tak impozantním a dominujícím, že nemůže být pochyb o tom, kde je a má být moc. To vyvolává i silná očekávání: je všem srozumitelným symbolem moci a čehosi jako předzjednané již autority. A také naděje, že ona moc dokáže i nemožné.

Pražský hrad byl všem nejen srozumitelnou a přijímanou korunou na hlavě země, ale často i nezacelenou ranou, vyvolávající mimořádně silné pocity frustrace. To když byl prázdný, opuštěný a zpustošený. Paradoxně možná právě tehdy vzbuzoval největší naděje: kdybychom tak měli na Hradě nad Prahou vlastního krále! Takové naděje jako kompenzace frustrací pak přežívaly, i když byl Hrad již zase obydlen.

Tak bolestně prázdný byl Hrad, když do Prahy přijížděli vládnout ti nejuctívanější ze všech: král a císař Karel IV. a prezident Tomáš Garrigue Masaryk. Jejich velikost byla větší o to, že svým návratem poskytovali satisfakci poníženému symbolu národní a státní existence. Dlouhá sedisvakance na trůně českých králů od roku 1848 tak přispěla k triumfálnímu charakteru
návratu Masaryka, kterému všichni hned odpustili všechno, čím před válkou iritoval většinu české veřejnosti. Holdovali mu tehdy i potom bez zaváhání všichni ti, kteří holdovali už Františku I., Ferdinandovi V. i „stařičkému mocnáři“, přitom často stejnou dikcí, stejnými slovy básní a projevů, stejně aranžovanými scénami vítání. To není výtka: není totiž pochyb o tom, že všechno to holdování bylo stejně upřímné.

Nedodržení slibu císaře a krále rakouského i českého Františka Josefa I. nechat se v Praze korunovat v Čechách velmi bolelo (aniž se přitom brala v úvahu ústavní skutečnost, totiž že mu to nedovolila Říšská rada, že tedy nešlo o jeho proradnost), ale rychle přebolelo. Potřeba vzhlížet a ustavičně holdovat byla silnější – ještě v prvních dvou letech Velké války.

Přímo legendární úctu Pražanů k poslednímu korunovanému českému králi a císaři rakouské říše Ferdinandu V. vysvětluje okolnost, že bydlel na jinak prázdném Pražském hradě, byť tehdy již jen jako penzista.

Prázdný, pustnoucí hrad nad městem byl výzvou, výčitkou, zdrojem nadějí a inspirací snů celých generací. Je součástí sebelítostivého mýtu Čechů jako těch, kteří si nezaslouží svůj trpký úděl – za všechno mohou ti druzí, cizina. Vždyť císař Rudolf II., který jako poslední před Masarykem učinil z Prahy a z Pražského hradu kulturní a duchovní instituci (a klenotnici umění) celoevropského významu, svým způsobem střed Evropy, obýval Pražský hrad více než tři století před prvním prezidentem.

Ale jsou to opět celá další staletí, před kterými vládl z Pražského hradu císař římský a král český Karel IV. Ten po návratu do Čech musel začít opravovat a upravovat zchátralý tehdy královský palác na Hradě po vzoru sídla francouzských králů – a zatím bydlet v domě pražského měšťana. Karel IV. dovršuje kamenný symbol státu tím, že na základech dvou starších svatyní začíná stavět, nad městem i nad zemí, velkolepou katedrálu. Dostavěna bude až za téměř šest století.

Také přemyslovská knížata byla, pokud to můžeme vědět, vždycky intronizována na starém sněmovním místě kmene Čechů, poblíž budoucí katedrály, na posvátném kameni – stolci, poblíž vrcholu oné skalnaté ostrožny nad oběma vodami.

Pražský hrad, tyčící se nad městem a zemí, navíc nesamozřejmě, jen s velkými přestávkami obývaný, je tak všem srozumitelným symbolem, který posiluje a svým způsobem legitimizuje moc těch, kteří na něm sídlí, jako hlavy státu. Dává jim předem vysoký bonus důvěry, se kterým jiné hlavy států, natož u nás ostatní politici, počítat nemohou. Průzkumníci veřejného mínění to dokáží změřit: odhadují, že nově dnes zvolení prezidenti, ještě než usednou za své stoly a poprvé něco rozhodnou, mají už dobrou polovinu podpory veřejnosti jistou. Ta jim už předem dává i nemalé rozhřešení: obyvatelům Hradu se bude odpouštět víc než jiným. Příznačná je v tomto smyslu epizoda listopadové (1989) Letenské pláně, kde se moderátor na tribuně pokusil zažertovat na účet tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka („Gusto, je tady husto“) a v téměř milionovém davu protirežimních manifestantů to zahučelo nevolí. Zdejší hlavu státu, ať je jí kdokoli, se nesluší, alespoň veřejně, urážet či ponižovat.

Jistěže královská, imperiální tradice nepůsobí jen v Čechách (Sušová 2008). Politickou kulturu více méně celé střední (především rakousko-uherské) Evropy charakterizuje přílišná úcta k autoritám, vnímání byrokracie jako instance, vůči které je třeba pociťovat předem podřízenost. K takové kultuře patří vedle toho i pasivita tam, kde se jinde formují politické preference a sociální zájmy (ve veřejném prostoru prostor s politickým stranictvím), a celková slabost občanského živlu (civil society).

Mluví se tu o paternalismu jako o úhrnné charakteristice vztahu moci (císaře a úřadů mocnářství) k poddaným a později občanům. Tato charakteristika souvisí s vývojem výrazně odlišným od vývoje západních evropských modelů společnosti. Od anglického suverénního parlamentu, jinde od imperativu oddělení výkonné, soudní a zákonodárné moci, ale i od francouzského modelu lidu jako suverénního zdroje veškeré moci. Recepce těchto konceptů a jim odpovídající společenské praxe je ve střední Evropě nejen opožděná – je vůbec sporné, zda k ní kdy došlo. Francouzský model se svým způsobem přece jen ujal: našel své ovšem pervertované východní jinobytí v systému moci po sovětském způsobu.

Úhrnem lze říci, že česká část zemí Koruny české, tedy království, se vyznačuje některými zcela osobitými charakteristikami, které způsobují, že s Prahou a s hradem nad ní jsou spojována nepřiměřená očekávání a nepřiměřená míra tolerance. Neliberální přesvědčení, že všechno záleží na panovníkovi, že ze všeho nejdůležitější je mít či najít toho nejlepšího, nejspravedlivějšího. Také nejhodnějšího.

Významný český medievalista Dušan Třeštík přišel před lety s pozoruhodným výkladem zakládající ideje českého státu. Podle něj koncem 12. století „vybraná skupina české inteligence, vzdělaná na školách ve Francii a vůbec na západě“ přišla s konceptem českého státu nikoli jako majetku vládnoucího knížete, jak to bylo všude v tehdejší Evropě obvyklé, nýbrž knížete věčného, svatého Václava na nebesích. Stát neumíral spolu s panovníkem, byl věčný. Všude jinde byl panovník pokládán za zástupce Krista na zemi, v Čechách byl ale zástupcem patrona země. Čechové v duchu této představy, nebyli nevolníky tohoto nebeského vládce, nýbrž jeho „čeledí“, tedy společenstvím lidí, žijícím v jeho domě, v zemi české. Ani kníže Václav nebyl plně suverénním vládcem, byl jenom správcem něčeho vyššího. Tento údajně historicky první abstraktní pojem věčného, nikdy neumírajícího, na nebesích sídlícího státu byl v Evropě podle Třeštíka něčím zcela novým. Údajně teprve o několik desetiletí později byl tento koncept přijat i jinde: „funkci“ svatého Václava plní svatý Marek v Benátkách, svatý Olaf v Norsku, svatý Štěpán v Uhrách. Životnost tohoto osobitého symbolu pochopil v duchu tohoto výkladu nejlépe Karel IV., který ustanovil, že koruna českých panovníků bude po věčné časy chována v pražské katedrále na lebce svatého Václava, z níž směla být sejmuta jen při korunovaci krále (Třeštík 2001).

Tento pozoruhodný výklad nejstarších českých dějin spojuje motivy, které se objevují v souvislosti s Pražským hradem, katedrálou a korunovačními klenoty – a s mimořádně posvěceným panovníkem. Panovník, král, císař i prezident (také Klement Gottwald) si nechávají po intronizaci či po zvolení sloužit Te Deum v katedrále nad městem a zemí. Doufají, možná podvědomě, že na ně padne odlesk věčné slávy patrona země, svatého knížete Václava. Státu, který je nad nimi a který oni osobně „zástupně“ symbolizují. I když prezident zvolený v červnu 1948 to přesně takto asi nechápal. Ale neodolal kus té slávy si nepřivlastnit.

Historicky dané manko liberalismu

Třetím motivem pro platonské hledání a nalézání ideálního panovníka, dnes silného prezidenta, je chybějící tradice autentického, bojovného liberalismu v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. Takový liberalismus by se s něčím takovým, jako je „polobožská aura“ kolem zdejších prezidentů, nemohl snést. Naopak, vyznačoval by se poučenou skepsí, podezíravostí. 

Masaryk nenechal svého času na českém liberalismu niť suchou. Zejména v České otázce a v knize o Janu Husovi z konce předminulého století shlíží na ten zdejší velmi přísně jako na – nemorálnost. Příkladem a kvintesencí takového pokleslého domácího liberalismu je mu nešťastník Josef Jungmann, jinak jistě zasloužilý obrozenecký pracovník. K úřadům loajální, své skutečné názory (v osobních zápiscích) skrýval i před svými přáteli. Obdivoval cynického Voltaira s jeho chválou hloupého, protože věřícího ševce... Moralizující Masaryk vidí právě v tomto český liberalismus, navazující na násilnou protireformaci: „svobodomyslnost“ je mu v Čechách synonymem pohodlné nezávaznosti, relativismu, vlastně lhostejností.

Tehdy ale ani on, americkou zkušeností ovlivněný tu víc než kdokoli jiný, při vší své kritičnosti nepostřehl, co zdejšímu liberalismu chybělo ze všeho nejvíc: vůle bránit se proti možnému zneužívání moci. Bránit se nedůvěrou k jejím nositelům a především pevnými pravidly, ústavou. Co převládá dnes, totiž všeobecná nedůvěra k politice vůbec, je něco docela jiného. Zdejší skepse (ve smyslu titulu knihy Jacquese Rupnika Příliš brzy unavená demokracie) je rezignací na občanství, na občanskou společnost. Je to ono dítě vylité i s vaničkou.

Měli jsme už za časů Masarykových v tomto ohledu více než stoleté zpoždění, které objektivně vzato nebylo možné dohnat. Když anglický Parlament za revoluce soudil a pak nechal setnout krále Karla I., aby si vymohl garance svých svobod (no taxation without representation, žádné zdanění bez reprezentace), když John Locke v druhé, náboženské fázi této revoluce konstruoval základní principy dělby moci, trval tu všeobecný pobělohorský úpadek. Tu a tam vypukla zoufalá, osamocená vzpoura zbídačených sedláků. Ve vylidněné a vydrancované zemi probíhal tu skrytý, tu otevřený zápas o lidské duše: rekatolizace byla v plném proudu. Jediná svoboda mohla být jen svoboda věřit potají po svém. Schovávat zapovězené knihy za trámem na půdě. A scházet se s hrstkou statečných bratrů ve víře ve skalních skrýších. Tito bratři by v Masarykových očích jako čeští liberálové obstáli. Liberály ale ani oni nebyli.

Místo liberalismu jako konceptu omezené moci doputoval do zdejších zeměpisných šířek liberalismus národních osvobozovacích hnutí, prosáklý nacionalistickým egoismem. Po této cestě skrze německý duchovní a politický prostor se poztrácelo liberální vědomí, že svobodu je třeba bránit i proti svým domácím mocným, nikoli jen proti „nepřátelům“. Že trvalou svobodu lze garantovat, jedině když se omezení moci vtělí do pravidel, učiněných tělem – do ústavních institucí. A hlavně že taková svoboda vždycky něco stojí, že bez obětí – a pak bez trvalé připravenosti k obětem – se jí nikdy nedosáhne.

V roce 1848, v čase „jara národů“, se setkává konec éry korunovaných českých králů s odmítnutím připojit se k německým liberálům, svolávajícím se tehdy do Frankfurtu. Bylo to „okno příležitosti“? Palackého slavný dopis, zakládající českou politiku, se k tehdejším německy mluvícím liberálům připojit odmítá. Zdejší předáci měli jiné cíle. Nebyla to příležitost: i ta krátká frankfurtská epizoda německého liberalismu skončila sjednocením většiny Němců ve státě (říši) na velmi neliberálním, totiž kmenovém základě (jazyk a mýty, půda a krev) pod pruským vedením. Ostatně nejsme v tomto prostoru s mankem liberalismu sami.

O opravdovém liberalismu, mezi tím už i jinde (ve Spojených státech amerických) osvědčeném, bylo tehdy možné si jen číst. Ale ani to zdaleka nemohli všichni: kupříkladu slavné Listy federalistovy, po dvě staletí povinná liberální lektura na amerických školách, vyjdou česky až po listopadu 1989. 

A tak není divu, že i první dvě desetiletí státní samostatnosti charakterizuje nezájem o ústavu, ústavnost. Ta nejenže nebyla naplňována, a byla naopak zjevně porušována (např. poslaneckými reverzy a rozhodnutími volebního soudu), ale nikoho ani nenapadlo ji změnit! Aspoň pro to „dekórum“. Bylo to jako žít vědomě v ústavním hříchu. Nezájem a toleranci k porušování ústavy by bylo vhodnější pojmenovat lhostejností. Jako právě to, co Masaryk označoval za český liberalismus.

Co si myslet o meziválečném Československu, které se sice pilným studiem státovědců a ústavních právníků dopracovalo k ideji ústavního soudnictví, když celou druhou dekádu její existence nefungovalo, protože se politici nedokázali shodnout na tom, kdo má v čele Ústavního soudu stát? Postupně se stupňovala nedůvěra k politickému stranictví, trvala naopak důvěra k úřednickým vládám, k řešení politických konfliktů spíše odkladem než novými, předčasnými volbami. Úhrnem nedůvěra, nechuť k politice.

Pak ovšem také nepřekvapí, že ani po Listopadu nezaznamenáme žádnou konjunkturu organizovaného politického liberalismu. Na heslech pojmenovávajících mechanismy kontroly a omezení moci nikdo tu volební úspěch neudělá. Do názvu strany si to slovo – adjektivum – dají jen Mandlerovi Liberální demokraté, ale ti záhy skončí. Právě tak skončí o něco později nepravděpodobné uskupení Jiřího Dienstbiera, totiž Svobodní demokraté (původně OH) – Liberální strana národně sociální. Hamerského Liberální reformní strana
(LiRA), hlásící se ke klasickému liberalismu, se už také sama rozpustila. A dnešní primitivně ekonomizující verze (neo)liberalismu (vláda ať toho dělá co nejméně, všechno zařídí trh) dále zatížila a zdiskreditovala jediné smysluplné tíhnutí ke svobodě, a vypadá to, že na dlouho.

* * *

Nevidím v poptávce po silném prezidentovi jen nostalgii po mocnářství, a už vůbec ne probuzený český historismus. To jen v povědomí a v podvědomí našinců ožívají motivy a imprinty dávno zasuté, zdánlivě vyšeptalé, aby podepřely trvalou, stále aktuální, ba vystupňovanou poptávku – po někom, kdo se národu postaví do čela a povede jej. Po vévodovi, králi, prezidentovi – tatíčkovi. Dnes možná už jen po rázném šéfovi. Co možná bez nevěrohodných politických stran. A beze všech oněch advokátských vymyšleností, všelijakých omezujících kliček ústavy. A jistě také bez nesrozumitelných varování ústavních právníků.

Vskutku: když se v Senátu blížilo hlasování o změnách Ústavy, Stálá komise pro Ústavu a parlamentní procedury se zeptala na názor šestnácti předních ústavních právníků v zemi. Jen tři z nich změny podpořili. 

Zdejší veřejnosti je však ústava zcela lhostejná. Totéž platí o velké části zdejších zákonodárců a situace se nelepší, naopak: o práci ve zmíněné stálé senátní komisi je rok od roku menší zájem. Nebylo tomu tak vždycky. Duch ústavy je pak pro zákonodárce cosi neuchopitelného, podezřelého. Omezená, rozdělená moc byla a je (jako něco nelogického) nesrozumitelná i prezidentům. Ústavnost je pak už čirý pomysl. Je třeba s tím počítat.

Poptávka po vůdci bude možná ještě nějakou dobu nabývat skrytější, obraznější podoby (například příští rok bude se závistivě vzpomínat na „našeho“ mocného císaře Karla IV.). Třeba ale počítat s tím, že tendence k silnému prezidentovi přinejmenším nebude ochabovat. 

Prezident jako ten, kdo „všechno ví“ a všechno „vyřeší“, bude se tu vždycky nabízet. A právě po takovém bude sílit poptávka mezi těmi, kteří budou prezidenta i napříště volit. I když dispozice, jakkoli silné, jsou pořád jen dispozicemi. Nikoli osudovou předurčeností.

(Vyšlo v Politické revue)

Seznam použité literatury

Klimek, A. (1996). Boj o Hrad (1.) Hrad a Pětka (1918–1926). Praha: Panevropa.

Kopeček, L., Mlejnek J. (2013). Different Confessions, Same Sins? Václav Havel and Václav Klaus as Czech Presidents. In Hloušek, V. et al:. Presidents Above Parties? Presidents in Central and Eastern Europe. Their Formal Competencies and Informal Power. Brno: Masaryk University Faculty, of Social Studies, str. 31–75.

Kotalík, M. (2008). Panovnický kult a kontinuita monarchismu v období první Československé republiky. In Řepa M. (ed.): 19. století v nás. Modely, instituce a reprezentace, které přetrvaly. Praha: Historický ústav AV ČR, str. 286–292.

Kysela, J. (2006). Česká republika mezi poloprezidentským a parlamentním režimem? Politologická revue, 12: 1, str. 5–28.

Rak, J. (2008). Stařičký mocnář a tatíček Masaryk. In Řepa M. (ed.): 19. století v nás. Modely, instituce a reprezentace, které přetrvaly. Praha: Historický ústav AV ČR, str. 267–273.

Sušová, V. (2008). František Josef v nás? Vnímání politické autority jako středoevropský kulturní vzorec. Úvaha o možnostech studie imperiálních základů moderní politické kultury ve střední Evropě. In Řepa, M. (ed.): 19. století v nás. Modely, instituce a reprezentace, které přetrvaly. Praha: Historický ústav AV ČR, str. 274–285.

Třeštík, D. (2001). Králové a knížata zemí Koruny české. Praha: Rybka Publishers.

Zeman, Z. (2000). Edvard Beneš. Politický životopis. Praha: Mladá fronta.