Jourová, expertka na regionální rozklad

Vláda se dohodla, že do Evropské komise nominuje ministryni pro místní rozvoj Věru Jourovou. Všeobecný souhlas může být zčásti daný vedry, která v republice panují, zčásti úlevou z rozhodnutí po delší vládní agonii. Ale dalších důvodů už mnoho není.

Ve prospěch této konkrétní nominace mluví maximálně tak skutečnost, že paní Jourová má relativně inteligentní projev. Na ministerstvu zatím nepředvedla vcelku nic (ani nemohla, půl rok stačí tak na osahání ministerstva zevnitř), pokud tedy nepočítáme takové lahůdky, jako jsou připravované zásady v Plánu územního rozvoje, kdy stát krajům nařídí vypracovat seznam míst vhodných pro stavbu větrníků a slunečních elektráren. (více zde)

A teď argumenty, které hovoří proti Jourové (vybral jsem tři, ten nejvážnější je na konci). Nám, kteří tak úzkostlivě sledujeme, jak se Česká republika jeví zpoza hranic, by asi nemělo být lhostejné, že s touto kandidátkou posíláme šéfovi komise i kroužek nad komisariátem pro regionální rozvoj. Toto portfolio jsou: fondy, operační programy, dotační průmysl – cosi, s čím má leckterý Západoevropan spojenou východní Evropu. Jsme snad Polsko, které si potřebovalo postavit základní dálniční páteř a modernizovat rozsáhlé a zaostalé části své země i za cenu, že tím potvrdí staré a dosud živé předsudky o sobě? Pro dlouhodobou pověst České republiky (a tzv. Visegrádu) to je o hodně horší, než když pár zoufalců v Evropském parlamentu bučelo na prezidenta Klause, nebo když se v Bruselu objevila Černého Entropa.

Že by si troufla i na další portfolia, jako je průmysl nebo doprava, jak včera prozradila Mf Dnes, nemůže paní Jourová myslet zcela vážně. Komisařovo rozhodnutí ovlivňuje život celé Evropské unie, to je jiná hra, než když se česká společnost zrovna rozhodne, že tradiční politické strany ji přestaly bavit a moc předají tomu, kdo dřív zvedne ruku. Paní Jourová po téměř celý svůj profesní život byla buď úřednicí, nebo se specializovala na tahání peněz z úředníků (strategie rozvoje, vypracování projektu a příprava žádosti na evropské dotace atd.) Neřídila žádnou firmu, továrnu ani skupinu lidí, která by vytvářela hodnoty. Pochází z odvětví, jehož smyslem je na tvůrcích reálných hodnot parazitovat.

A konečně: paní Jourová o sobě v předvolebním životopise napsala, že v Praze na ministerstvu pro místní rozvoj kdysi řídila evropské fondy „v době, kdy se z nich ještě nekradlo.“ Pohromou, která přes evropské fondy rozložila politiku v krajích a krajské úřady přetvářela na jakési kriminální učiliště, bylo rozmělnění operačních programů.

Došlo k němu před deseti lety, kdy ministr pro místní rozvoj Jiří Paroubek ustoupil hejtmanům (téměř všichni tehdy patřili k ODS) a peníze se místo centrálních toků čerpaly hlavně přes ROP – regionální operační programy. Advokátem tohoto nešťastného řešení na ministerstvu byla Věra Jourová, která se u toho profilovala jako člověk z terénu (na ministerstvo přišla z krajského úřadu Vysočina) a jako obhájce krajů, které přece samy budou nejlíp vědět, kde chybí kačka. Deset let je krátká doba, takže žije ještě řada pamětníků. Co je na té nominaci dobrého?