Jak Škodovi vytvořili království fotografování v srdci Prahy
Příběh rodinného podniku FotoŠkoda
NOVÉ
2
Každý, kdo se aspoň trochu zajímá o fotografii, musí znát Centrum FotoŠkoda. Na více než třinácti stech metrech čtverečních tu lze nalézt snad vše, co s fotografií a focením nějak souvisí – může se zde nechat vyfotit, a to jak na průkazku, tak do rodinného alba, koupí se zde rámy, digitální i analogové fotoaparáty, použitá i nová fototechniku, může si zde foťák půjčit i se přihlásit do kurzu focení. Když jeho majitel Milan Škoda v roce 1970 začínal prodávat fotoaparáty ve státním podniku Drobné zboží, asi ho nenapadlo, že jednou bude řídit největší prodejnu fototechniky v Česku.
„Tento dům se vrátil po ’89 roce do vlastnictví pravnučky pana Langhanse, paní Zuzany Meisnerové-Wismerové. Ta se ho rozhodla přestavět a vrátit sem historii a opět z něj udělat fotografický dům. Proto oslovila mě a já jsem prodejnu v roce 2002 přestěhoval z paláce Lucerna sem,“ začíná vyprávění Škoda ve své kanceláři v paláci Langhans, kde sídlí obchod. Ačkoliv firmu založil hned po revoluci, v roce 1991, právě přesun do místa s bohatou fotografickou historií otevíral Škodovi nové možnosti.
V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.
Obchod nejdříve provozoval v Jindřišské ulici na ploše 80 metrů čtverečních. „Ze začátku jsem jen nakupoval a prodával použitou fototechniku. Do roku 1992 to ani jinak nešlo. V republice nebylo v podstatě jiné zboží než to, které si občané předtím přivezli ze zahraničních cest,“ říká. Už po roce se ale přesunul do prestižní Lucerny, kde sídlil dalších deset let. V roce 1995 začal prodávat i nové zboží a už v roce 1997 měl první verzi webových stránek. Pak, v roce 2002, přišel přesun do paláce Langhans. Z obchodu, který měl něco přes 400 metrů čtverečních, byl najednou skutečný fotodům s plochou více než tisíc metrů čtverečních.
Palác Langhans patří mezi nejvýznamnější místa spojená s fotografií. V roce 1870 ho postavil známý český architekt František Tesař a o deset let později se v něm začala odehrávat fotografická historie. Jan Nepomuk Langhans zde otevřel fotografický ateliér, který se stal mezi Pražany tak oblíbeným, že Langhans nakonec celý dům koupil. Po něm v tradici pokračoval jeho zeť Viktor Meisner, a to až do roku 1949, kdy byl po komunistickém převratu zrušen. Obnovy se dočkal až po revoluci díky Zuzaně Meisnerové Wismerové a v roce 2002 byl palác zrekonstruován pod vedením architekta Ladislava Lábuse.
Od analogu k digitálu a zpět
„Od roku 1990 se fotografie hrozně změnila, když se od filmu přecházelo na digitální technologie, bylo to složité a nebylo lehké na to reagovat. A pak najednou přišlo do kurzu focení na chytré mobilní telefony. Poslední dva tři roky se prodává v průměru o 20 procent fotoaparátů méně. My jsme všechna těžká období přežili,“ pokračuje Škoda, podle nějž se ale do obliby opět vrací klasické analogové filmy – v centru jich vyvolají denně okolo 120 kusů.
FOTO: Fotoškoda
Nyní by mohlo Škodu čekat – stejně jako řadu dalších rodinných firem – další zlomové období. Příští rok by totiž měl jít do důchodu a pomalu, ale jistě firmu předat. Jemu se však naštěstí podařilo do vedení zasvětit syna. „Víceméně se o to snažím už delší dobu. Mám tady syna Martina, který tu pracoval už při studiu na vysoké škole a ke konci studia tu byl prakticky na plný úvazek. Je tady řadu let a spolu to teď řídíme,“ vysvětluje Škoda.
Syna Martina vedl k zájmu o firmu od dětství – už ve třinácti ho vzal do krámu na brigádu. Vedle něj ve firmě působí i jeho bratr Štěpán, ten má ale z obchodu zkušenosti jen od roku 2013. Jelikož má vystudovanou Matematicko-fyzikální fakultu UK, má na starosti především ekonomické záležitosti a účetnictví.
„Předat firmu není jednoduché, ale důležité je, že u nás k tomu docházelo postupně. Když už je firma rozjetá a najednou do toho přijde někdo, kdo to nezná a má se zapojit, je to složité. Já se to snažil s Martinem dělat nenásilně, nechal jsem ho vyzkoušet si to od nuly a přičichnout k tomu, pak jsem vyčkával. A povedlo se,“ dodává Škoda.
Podle věku by měl řemeslo pověsit na hřebík příští rok, opustit firmu se ale zatím nechystá. „Mám tady tolik možností, jak se zrealizovat, a ani u toho nemusím synovi mluvit do vedení. Firma je velká, je tu stovka lidí, a ať se podívám kamkoliv, všude vidím nějakou práci,“ říká Škoda, který se nebojí, že by nenašel ve firmě uplatnění.
„Pro mě je třeba důležitý kontakt se zahraničními partnery. Umím dva jazyky a někdo s nimi jednat musí. Navíc pokud se setkají přímo se mnou, má to pořád ještě nějakou váhu,“ říká Škoda. A oblibě se těší i u zákazníků. Když se dnes projde prodejnou, stráví v ní jen hodinu hovorem s nimi. Zastavují ho a ptají se na jeho názor. „Čas od času mi některý přinese ukázat záruční list, který jsem podepisoval v 70. letech, a říkají mi, že ke mně chodí čtyřicet let. I kdybych měl v důchodu jen chodit po prodejně, má to smysl,“ dodává.
