Tři smrtelné hříchy Sobotkovy vlády

Konec úspor, národní bohatství se musí přerozdělit ve prospěch těch potřebných. Maxima levicových stran platná v pokrizovém období pro celou Evropu se začne uskutečňovat také v České republice. Stačí, když středolevá vláda Bohuslava Sobotky odhlasuje strop důchodového věku, prodloužení podpory v nezaměstnanosti a zvýšení státního příspěvku do zdravotnictví. Definitivně se tím změní trend státních financí nastolený minulými vládami pravice.

Zásah do základů státu

Na první pohled to nevypadá dobrodružně. Vláda hodlá zastavit prodlužování důchodového věku v pětašedesáti letech, ve hře je ještě varianta 67 let. Znamená to, že od roku 2030 (v  druhém případě od roku 2044) se už termín pro odchod do důchodu prodlužovat nebude. Výplata podpor v nezaměstnanosti se prodlouží lidem v pokročilém věku o měsíc. Komu je nad padesát, bude mít nárok na dávky devět měsíců, nezaměstnaní ve věku nejméně 55 let mohou pobírat podporu dvanáct měsíců. Státní příspěvky zdravotním pojišťovnám se napříště budou valorizovat automaticky. Dosud o nich rozhodovala vláda a často příspěvky zvýšit odmítla.

Zmíněné kroky je možné logicky a přesvědčivě zdůvodnit. Jádrem všech argumentů je ovšem pouze neurčitý pocit, že se v dobách Nečasovy vlády příliš šetřilo a zvláště na úkor těch nejchudších. Proto je nezbytné jim to nějak vrátit. Třeba není úplně jasné, co se bude vracet důchodcům. Je pravda, že kabinet Petra Nečase v roce 2013 dočasně snížil valorizaci důchodů, která se už každý rok nezvyšovala o celou, ale jenom třetinu inflace. Zmíněné pravidlo však už neplatí.

Sobotkova vláda tentokrát sahá hlouběji. V roce 2011 proběhla tzv.  malá penzijní reforma. Upravila výpočet výše důchodů, nárok na regulérní důchod přiznala pouze lidem, kteří pracovali nejméně 35 let, a zvýšila sankci za předčasný odchod do penze. K tomu patřilo postupné prodlužování důchodového věku každý rok o dva měsíce. Ani ministerstvo práce a sociálních věcí ani politici v tomto ohledu nejednali svévolně. Vypočetli parametry tak, aby stát dokázal při určitém ekonomickém růstu a očekávaném stárnutí populace důchody bezpečně financovat.

Všichni věděli, že důchody nebudou napříště bůhvíjak vysoké, počítalo se ale s tím, že ještě proběhne „velká penzijní reforma“, která umožní, aby lidé výhodně spořili na důchody u kapitálových fondů. Dá se pochopit, že Sobotkova vláda spoření u kapitálových fondů zrušila, protože měla zásadní věcné a ideologické námitky, teď se však už podruhé dotýká základů důchodového systému, nejdůležitějšího nástroje finanční politiky státu. Nejdříve si znovu vydobyla právo, podle kterého může důchody zvýšit o víc než inflaci, teď chce bez ohledu na budoucí stabilitu měnit jeden z klíčových parametrů. Mnohým, zvláště starším občanům se to bude líbit, mladší by si však měli uvědomit, že při takovém vývoji stát za čtvrtstoletí už peníze na důchody mít nebude.

Nesnesitelná lehkost přerozdělování

Vláda se zkrátka pustila do něčeho, co dříve bylo na úrovni smrtelného hříchu. Najednou zvyšuje mandatorní výdaje, tedy výdaje, které stát musí zaplatit ze zákona. Když letos zvýším důchody nad parametry nastavené malou penzijní reformou, příští rok už budu penze počítat z vyššího základu. A když přislíbím penze v budoucnu vyššímu počtu lidí, musím se už dnes starat, jak zvýším příjmy rozpočtu.

Stejně se mandatorní výdaje zvýší, když vládní koalice uzákoní automatický vzorec na zvyšování zdravotního pojistného placeného státem, i když prodloužím lhůtu, kdy se vyplácí podpora v nezaměstnanosti. Samozřejmě je nutné nějak zajistit vyšší příjmy zdravotnictví a možná i chránit starší pracovníky diskriminované na trhu práce, zavazovat k tomu příští politické garnitury a dokonce příští generace je však přestoupení pravidla, které minulé vlády dodržovaly a jen tak mimochodem by se porušovat nemělo. Je tak snadné udělat líbivé gesto a rozdělit lidem víc peněz, mnohem obtížnější však bude úkol těch, kdo budou muset zachraňovat rozpočet v příštích letech a výhody občanům škrtat.

Poslední obránce

Rozhodnutí o změnách v důchodech, podpoře nezaměstnaným a v oboru zdravotního pojištění ještě nemusí vládou nutně projít. Proti návrhům sociálnědemokratických ministrů se dosud ve všech případech staví vicepremiér a ministr financí Andrej Babiš (ANO), který tak je posledním obráncem rozpočtové uměřenosti.  Přesto se dá předpokládat, že nakonec ustoupí, přinejmenším částečně.

Babiš není nepřítelem vyšších výdajů rozpočtu. Kdyby chtěl zarazit nezodpovědné utrácení, nemohl by tak ochotně souhlasit s tím, že se neomezeně prodlouží přechodné zvýšení DPH a daně z příjmů fyzických osob, které České republice v krizi naordinovala Nečasova vláda. Kdyby se daně snížily na předkrizovou úroveň, pak by nebylo z čeho utrácet.

Pokud dnes nechce zvyšovat výdaje v sociální oblasti, zřejmě by je nejraději nasměroval jinam, třeba jako podporu velkým průmyslovým a zemědělským koncernům typu svého Agrofertu. Proto nakonec se sociálními demokraty najde kompromis. Koaliční strany se navzájem potřebují.