Máme mít radost z ekonomické krize Ruska?

V předvánočním čase, alespoň v českých médiích, utichlo referování o největší ekonomické krizi, která zasáhla Putinovo Rusko. Zhroutil se patnáct let fungující systém ekonomického růstu, který jen minimálně zastavila celosvětová krize v roce 2008. Putinomika se ocitla na kolenou, rubl spadl na historické minimum vůči dolaru i euru, ruské ekonomice hrozí obrovská inflace. Krizi, která může trvat několik let, nezpůsobil jen velký propad ceny ropy, ale i ekonomické sankce, které na ruskou říši uvalil Západ.

Putinovo Rusko bylo v minulém roce jedním z nejviditelnějších světových hráčů. Tuto roli si vysloužilo bezprecedentním vojenským obsazením Krymu, které bylo součástí vleklé krize na Ukrajině. Putin svého západního souseda považuje za své zájmové teritorium a jako takové se nerozpakuje hájit je vojenskou silou. Anexe části Gruzie, která se také začala chovat prozápadně, Putinovi prošla. Obsazení Krymu a vojenská podpora separatistických sil na východě Ukrajině ale už vyvolala účinnou obrannou reakci Západu. Bohužel Evropská unie, hlavně pod vlivem Německa, byla od počátku vlažnější, ale hlavně zásluhou Spojených států, Británie a Polska se celý blok rozhoupal k ekonomickým sankcím, které přinesly efekt. Zde nelze nepřipomenout ani postoj české politické reprezentace. V jejím čele je prezident Zeman, který účinnost protiruských sankcí zpochybňoval a odsuzoval, kousek od něj stálo opatrné vystupování české vlády. Zato v jednom šiku s prezidentem stál se svým proruským intelektuálním cvičením Václav Klaus, který tak dlouho hledal argumenty pro obhajobu putinovského režimu, až se od něj začaly odvracet jemu blízké americké konzervativní think tanky a vale mu dal Cato Institute, což mu ani Puškinova medaile nenahradí.

Radost z ekonomických potíží Ruska ale nemůže mít nikdo. Chování Moskvy bylo těžko předvídatelné před krizí – a po ní bude ještě víc. Poraženectví není v ruském naturelu a nedávno potvrzené vojenské doktríny, kde za hlavního protivníka Ruska byly označeny země NATO, není jen sebevědomým vzkazem ruskému lidu. Detailní rozbor současné ekonomické krize popisuje Lenka Zlámalová, jejíž analýza je také naším titulním tématem.

Věříme, že zvláště noví předplatitelé, kteří dostanou Týdeník Echo poprvé do rukou, nebudou zklamáni. Chtěli bychom poděkovat všem, kteří se tak rozhodli, a budeme se snažit, co nám síly vystačí, aby naši čtenáři byli spokojeni. Přejeme vám vše dobré do nového roku a zachovejte nám přízeň.

Co také najdete v prvním čísle Týdeníku Echo roku 2015?

Lenka Zlámalová se věnuje nové dělicí linii mezi západní demokracií a východní oligarchií. 

Petr Holub píše o odkazu bývalého ministra Aleše Řebíčka a o tom, jak jej nový ministr Dan Ťok naplňuje.

Daniel Kaiser se věnuje recenzi polských knih o Walesovi a jeho spolupráci s tajnou policií. Do čísla přispěl i rozhovorem s polským disidentem Janem Rokitou, kterého respekují oba postsolidaritní tábory.

S bývalým ústavním soudcem Vojenem Güttlerem hovořil David Macháček o právu na spravedlnost i o tom, jak mnoho chybí na školách výuka moderních dějin.

O složitému sporu Česka s Norskem o ukradené děti píše Vladimír Ševela.

Tématem Salonu Lukáše Novosada je tentokrát obraz českých Romů v médiích.

Nejsilnější filmové otázky roku 2014 jsou pak tématem pro Ondřeje Štindla.