Komu vadí česká velvyslankyně v Sýrii?

Když se před dvěma měsíci udál chemický útok v syrském Chán Šajchúnu (provinice ovládaná al-Káidou) a nový americký prezident Donald Trump v odvetu reagoval odpálením tomahawků na letiště vládních vojsk, doprovázela to v českém veřejném prostoru specifická ozvěna. Ředitel Knihovny Václava Havla Michael Žantovský (na stránkách deníku Echo24.cz), místopředseda sněmovního výboru pro obranu Ivan Gabal (KDU-ČSL) a další se vyslovili pro okamžité odvolání české velvyslankyně v Damašku Evy Filipi. Žantovský, který ovšem upozorňuje, že jeho kritika není osobní, nýbrž politická: „Velvyslankyně už dávno nemá v Damašku co dělat. Její přítomnost vrhá hanbu na Českou republiku a hanbu na nás na všechny.“ Naše diplomacie, jediná z unijních s velvyslancem přítomným na místě, tam prý dělá stafáž válečnému zločinci Bašaru Asadovi.

Tvůrci české zahraniční politiky sice tento pohled nesdílejí, o jednu úroveň pod nimi je ale v české diplomacii poměrně rozšířený. Argumentuje se hlavně ohledem na politiku našich aliančních spojenců.

Vysoce postavený český diplomat v ústředí NATO poslal koncem dubna do oběhu nezašifrovanou depeši/stížnost. Svým kolegům na MZV si stěžuje, že „unikátní informace zastupitelského úřadu Damašek a zpravodajská hodnocení konfliktu v Sýrii našimi službami se málokdy shodují s aliančními analýzami. Nezřídka jsou zcela odlišné.“ Depeše podle očekávání obratem unikla na veřejnost.

Asad má velkého mezinárodního patrona v Putinově Rusku a také český diplomat při NATO sarkasticky naznačuje, jako kdyby pozice české diplomacie v Sýrii byla regres před rok 1989, do blízkosti Kremlu: „Mezinárodněprávní odbor ministerstva zahraničí by mohl své stanovisko dále rozpracovat, a to směrem k očekávaným argumentům USA a jejich přisluhovačů.“ A aby ironie nebylo málo, doporučuje, aby ČR pomohla Rusku při „odhalení agresivní podstaty politiky současné US administrativy“.

Takže: Které spojenecké vlády mají se zástupcem české vlády u Bašara Asada zásadní problém? A kým vlastně je česká velvyslankyně a proč vyvolává u části našeho zahraničněpolitického establishmentu tak odmítavou reakci?

Jediný zájemce i jediné velvyslanectví

Eva Filipi je mladší sestrou bývalého děkana Evangelické teologické fakulty Pavla Filipiho, proslulého hebraisty a odborníka na Blízký východ. Na jeho podnět studovala v 60. letech na UK arabistiku, později pracovala v zahraničním oddělení Československého rozhlasu a posléze u ČTK, aby počátkem 80. let odešla na volnou nohu. V roce 1991 vstupuje do diplomatických služeb, působí jako chargé d’affairs ještě v Saddámově Iráku, posléze jako velvyslankyně v Libanonu a Turecku. V Černínském paláci se traduje, že to dobře uměla se všemi politickými garniturami, tak jak šly postupně za sebou.

Její dnešní mise začíná před sedmi lety. Roku 2010 končí Eva Filipi, zkušená, tehdy 66letá diplomatka, v Istanbulu. Současně se uvolňuje ambasáda v Damašku.

Arabské jaro ještě není ve vzduchu, ale do Sýrie se nikdo nehlásí. Eva Filipi je jediný vážný zájemce. Vzhledem k jejímu věku je jasné, že by to byl poslední výjezd, Filipi o Damašek projevuje adekvátně velký zájem. Jak ještě uvidíme, ten ji neopustí ani poté, co už na místě bude. Na rozdíl od některých českých velvyslanců v exotických místech Filipi kromě obligátní angličtiny či francouzštiny dobře ovládá i jazyk hostitelské země, tedy arabštinu. Rozhodnutí o výjezdu padne ještě za ministra úřednické Fischerovy vlády Jana Kohouta, jeho nástupce Karel Schwarzenberg ho zdědí. Zpočátku má pochyby, točí se na jejím vysokém věku (na což mu kolega ve vládě Alexandr Vondra odpovídá, „podívej se na svoje datum narození“, Schwarzenberg se narodil o šest let dřív), ale s Filipi se smíří. O rok později přichází tzv. arabské jaro.

I v Sýrii vypukly omezené nepokoje proti prezidentovi Asadovi a straně Baas. Během demonstrací v několika, především sunnitských nábožensky konzervativních městech tekla krev, hlavní vina padla na vládní jednotky.

Klíčoví západní politici se ještě během léta sjednotili na požadavku změny režimu v Sýrii. 18. srpna 2011 vychází společné provolání podepsané vládami, respektive prezidenty, USA, Británie, Francie, Německa a Kanady, v němž se syrskému prezidentovi sděluje, že syrský lid už ho nikdy nebude akceptovat, takže by měl rychle odstoupit. Kostky jsou vrženy.

Drtivá většina ambasád ze zemí EU v Damašku zavřela. Američané (prezident Barack Obama byl zdrženlivější, ale přemluvila ho ministryně zahraničí Hillary Clintonová) se přidali, byť jejich velvyslanec ještě nějakou dobu úřadoval, především konferoval s různými skupinami syrské opozice, z Washingtonu.

Česká republika tehdy většinu EU nenásledovala, především proto, že ministr Schwarzenberg považuje Blízký východ za svou celoživotní specializaci. A skutečně lépe dovedl odhadnout vývoj. Brzy se ukázalo, že velmoci si v citovaném společném stanovisku osvojily špatný výklad situace. Předpokládané masové protesty jako v Egyptě nebo v Tunisku se v Sýrii nekonaly a především se nekonaly žádné masové dezerce z armády.

Na přelomu let 2011/2012 Spojené státy Českou republiku žádají, zda by nepřevzala zastupování jejich zájmů v Sýrii. To obnáší hlavně konzulární služby, pomoc americkým občanům v Sýrii. Nejedná se jen o případy, kdy se nějaký americký turista nebo obchodník ocitne v syrském vězení, v zemi pobývají stovky Syřanů s americkým občanstvím. Jeden zaměstnanec české ambasády v Damašku (celkem jich je pět) denně dochází na americkou ambasádu a tam vykonává konzulární službu.

Náš zastupitelský úřad také několika stovkám Syřanů z personálu zavřených ambasád každý měsíc vyplácí mzdu. Filipi udržuje styky s roztroušenými skupinkami vesměs sekulární opozice, jichž v Damašku údajně působí 33.

Boris má problém

Podle bruselského zpravodaje ČT, který o depeši z ústředí NATO do Prahy první informoval, mají Češi v alianci kvůli informacím posílaným z Damašku potíže hlavně u svých protějšků z USA, Británie, Francie a Německa.

Vztah USA k českému angažmá v Sýrii prošel několika fázemi. Nejvážnější to bylo na jaře 2013, kdy Washington Praze sdělil, že když bude chtít, Američanům zavření ambasády v Damašku vadit nebude. Tehdy byl ministr Schwarzenberg rozhodnutí ambasádu uzavřít nejblíž, nicméně velvyslankyně Filipi přímo v Praze argumentovala případem jednoho zatčeného Američana, jejž bude potřeba zdárně dotáhnout do konce, a umí to jenom ona.

Mezitím se podle vícero zdrojů Američané vrátili k původní poloze – Čechům za konzulární pomoc v Sýrii děkují, bývá to obligátní bod při politických jednáních. Vadí jim nanejvýš intenzita, s níž se v českých domácích hádkách o Filipi operuje právě zastupováním zájmů USA. Považují to za indiskreci.

Skuteční kritici české proasadovské politiky ale sedí v Evropě: Francie, Německo, Británie. Německý ministr zahraničí Guido Westerwelle v roce 2011 českému velvyslanci v Berlíně dramaticky nadával za to, že prý Češi netáhnou za jeden provaz. Buď odejdeme všichni, nebo v Damašku všichni zůstaneme. Francii na rozdíl od Německa kritický pohled na českou politiku v Sýrii zůstal, ale nejostřejší je Velká Británie. Ministr zahraničí Boris Johnson loni v listopadu při návštěvě Prahy na svého českého protějška Lubomíra Zaorálka bez okolků a docela nediplomaticky vybafl: Co tam v té Sýrii ještě děláte?

Asadův režim považují Britové konstantně za svého nepřítele a už před Johnsonem šla jejich syrská politika tak daleko, že cíl změny režimu opakovali a opakují ještě ve chvíli, kdy už jako jediná alternativa vůči Asadovi zbývá radikální džihád a kdy plody této politiky sami sklízejí na ulicích britských měst (pikantní detail: atentátník z Manchesteru Salman Abedi se podle britských vyšetřovatelů cestou z Libye tři týdny před útokem stavoval v Sýrii na tzv. povstaleckých územích).

Kdo je autor depeše

Nejmenovaným autorem depeše je přímo velvyslanec ČR při NATO Jiří Šedivý, syn známého polistopadového diplomata Jaroslava Šedivého. Spouštěčem pro jeho nezvyklou akci byly zprávy Evy Filipi bezprostředně po Chán Šajchúnu, kdy zpochybňovala západními vládami, Trumpem a médii hlavního proudu šířený výklad, podle něhož za chemický útok jednoznačně může Asad. Filipi se podivuje nad tím, proč by se Asad choval tak sebevražedně, když pět dní předtím americký zástupce v OSN poprvé oznámil, že pro USA už v Sýrii není prioritou odstranění Asada.

Vzápětí v mezinárodněprávním odboru českého ministerstva zahraničí vznikla analýza, která dochází k závěru (věcně těžko napadnutelnému), že Trumpem nařízený úder raketami tomahawk je z hlediska mezinárodního práva nelegální. Ředitel odboru ji nechal rozeslat na ambasády, což bezprostředně předcházelo Šedivého depeši.

Šedivého povzdech nad údajnou argumentační slabotou české diplomacie a rozvědky, kdy je naše zastoupení v sídle NATO konfrontováno s argumenty spojenců, se zatím nepotvrdil. O původu a průběhu chemického útoku v Chán Šajchúnu máme pořád jen kategorická oznámení turecké a francouzské rozvědky ještě z dubna o důkazech, že plyn byl použit syrskou armádou. Nicméně Turci se svou historií zásahů do syrské občanské války (včetně nepřímé nebo i přímé podpory Islámského státu a syrské odnože al-Káidy) jsou velmi nespolehlivý pramen.

Od té doby se – ale jen jako noticka – objevila v novinách zpráva, že „rebelové“ v provincii Idlib (dominuje tu al-Káida, viz například dokument libanonské novinářky Jenan Moussaové Undercover in Idlib, k vidění na YouTube) odmítli vpustit do Chan Šajchúnu inspektory Organizace pro zákaz chemických zbraní. Vzhledem k tomu, jakou mediální aktivitu vyvíjeli povstalci bezprostředně po útoku na sociálních sítích, se to zdá nepochopitelné.

A v kontextu sporů o naši ambasádu v Damašku je zajímavá informace, že Filipi koncem května jela na týden do USA brífovat členy Trumpovy administrativy.