1 KOMENTÁŘ

Kim Čong-un a lekce z bezmoci

Témata: , , ,

Severní Korea vyzkoušela padesátikilotunovou vodíkovou bombu, podle jihokorejského ministerstva obrany hodlá testovat mezikontinentální rakety, vyvinula prý i miniaturizované jaderné nálože. V dosahu zbraní hromadného ničení, ovládaných skutečně děsivým režimem, jehož nejvyšší představitel vskutku nepůsobí jako vzor mentální stability, žijí už teď stovky milionů lidí.

USA, největší vojenská mocnost, od níž se očekává schopnost zásahu silou v nouzi nejvyšší, má v čele člověka, jehož hlavním pracovním nástrojem je mobil, ze kterého neohroženě „pálí“ svoje tweety. Postup KLDR mezitím co nejrázněji odsuzují politici, s vlažnou kritikou přišla i Čína – patron režimu. V Česku mluví premiér Sobotka o šanci odvrátit hrozící konflikt diplomaticky, pravicová opozice zastává tvrdší stanoviska. Trump ujistil Japonsko, že Amerika bude jejich zemi bránit i za použití jaderných zbraní, dodal, že severokorejské vedení „rozumí jen jediné věci“. Zřejmě síle.

Jenomže hrozba silou musí být věrohodná, aby byla účinná. A severokorejský režim stejně jako americký vojenský establishment vědí, že víc než slova na tu totalitní noční můru teď pršet nemohou. Koneckonců to v rozhovoru, který poskytl před odchodem z Bílého domu, potvrdil i druhdy vlivný Trumpův poradce Steve Bannon.

Renomovaný americký novinář Mark Bowden, který se zabývá vojenskými otázkami, před pár měsíci popsal možnosti vojenského zásahu proti KLDR jako fakticky beznadějné – pokud by tedy Američané nebyli ochotni obětovat Soul a případně další asijská velkoměsta, což je z morálního hlediska samozřejmě nepřípustné. Bowden mluvil o třech možných variantách vojenského zásahu – totální válce, omezeném útoku a „dekapitaci“ – zabití Kima Čong-una speciálními jednotkami.

Všechny možnosti nesou neúnosná rizika a krajně nejistý výsledek. Smyslem takové akce by totiž bylo nejenom KLDR porazit, ale také zabránit, aby napáchala strašlivé škody.

Režim má k dispozici nejen jaderné zbraně, ale taky obrovskou konvenční dělostřeleckou baterii, která je schopná srovnat se zemí jihokorejskou metropoli (nachází se jenom 15 kilometrů od hranice). Část jaderného arzenálu je zřejmě mobilní, terén je na severu hornatý, ledacos se v něm dá schovat i před satelity.

Masivní preventivní úder by musel být nečekaný, jiná úspěšnost než stoprocentní by patrně znamenala katastrofu. Pravděpodobnost naprostého úspěchu je ale velmi nízká a cena za neúspěch strašlivá. Navíc by byl úder veden proti zemi, kterou Západ nemá důkladně přečtenou, neví, k jak velké oddanosti je zmanipulované obyvatelstvo, nemá přehled o frakcích uvnitř vedení. Ví ale, že k pilířům pseudonáboženské ideologie, komunistického kultu rodiny Kimů, patří i jakési apokalyptické očekávání, vyhlížení finálního konfliktu mezi dobrem a zlem, severokorejským rájem a americkým peklem.

Rozhodně se nedá spolehnout na to, že režim jen tak straší, že stačí přesvědčivě zahrozit, a on stáhne ocas. Mohlo by to být naopak. Navíc příprava na masivní útok neprobíhá beze stop, snadno by se mohlo stát, že by Severokorejci zaútočili první.

Omezený útok, jímž by se KLDR dalo najevo, že to druhá strana myslí vážně, rovněž nepřipadá v úvahu. Opět počítá s psychologickou čitelností protivníka, který bude vědět, jak akci interpretovat.

U těžko předvídatelného režimu je riziko, že omezenou, varovnou akci nebude chápat jako „zvon Posledního soudu“, výzvu k totální odpovědi, opět neúnosně velké. A představa, že by elitní tým dokázal provést akci v týlu nepřítele a zabít vůdce, je podle Bowdena rovněž iluzorní.

Kim Čong-un udržuje svůj program v tajnosti, obrana jeho sídla je pro malou jednotku neprolomitelná, západní vojáci by se museli nepozorovaně pohybovat profízlovanou zemí... Nezdar takové akce by byl opět záminkou k válce. A možná i zdar.

Nikdo netuší, co by se po smrti Kima Čong-una stalo, kdo by přišel po něm. Vyloučit se nedá ani varianta občanské války, v níž by se různé frakce přetahovaly o Kimovy atomovky. Možnosti vojenského řešení jsou prakticky nulové. Možnosti diplomacie velmi omezené, navíc severokorejský režim už dokázal, že se dohodami nemusí cítit vázaný.

Dá se snad doufat ve vůli severokorejského vedení přežít, ale ani na ni se spolehnout nedá. Počkat si v naději, že ono to nějak dopadne, případně že se stane zázrak, působí jako docela realistická strategie. Silácké řeči v tuhle chvíli jenom zakrývají bezmoc – a ne moc účinně.

/
komentátor

Žije v Praze, poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách, nyní v Echo24.cz. Od roku 1990 je příležitostným DJ na pražském Rádiu 1. V roce 2010 měl premiéru film Pouta podle jeho scénáře, na podzim 2013 vyšla jeho prozaická prvotina Mondschein, jeho druhou realizovanou předlohou by se letos na podzim měl stát snímek Místa.

Názory Více

Online zprávy Více

Vážení diskutující,
Echo24.cz chce umožnit svobodnou diskuzi, ale vyhrazuje si právo neukládat či mazat příspěvky urážlivé, vulgární, xenofobní, odkazy na jiné internetové stránky či takové příspěvky, které odporují obecné lidské slušnosti. Před vložením vašeho příspěvku prosím zkontrolujte, zda jste opravdu přihlášeni. V opačném případě se váš příspěvek ukáže jen na vašem monitoru, ale do diskuze se nezanese.