Jak s Tředulou chudák do ještě větší nouze přišel

Upozornění: Pohádka není vhodná pro naivní dospělé, kteří ještě věří v nadpřirozené bytosti, jako jsou vodník, čert, sociální stát, hodný odborářský předák, chytrá ministryně sociálních věcí a další. Dětem taky nečíst, mohly by se bát dospět.

Hezky se usaďte a buďte tiše. Začínáme.

Mezi lidmi žijí tvorové, kterým se říká sudičky. Ty hodné přejí lidem dobrým dobré a zlým zlé, prostě každému, co zaslouží. Ty zlé sudičky pak přejí všechno nejhorší právě lidem dobrým, tedy těm, kteří se snaží, pracují, starají se o jiné a chtějí něčeho dosáhnout.

Jedna taková zlá sudička se jmenuje Tředula. Jednou se Tředula rozhodla, že lidem opět přisoudí něco špatného a vymyslela si ošklivou nemoc, minimální mzdu. Záludnost její zlé sudby byla v tom, že se Tředula tvářila, jako by lidem přinášela něco moc dobrého. Ale opak byl pravdou. Ona to nedělala pro lidi, ona to dělal pro Vrchnost. Ostatně, Tředula vždycky držela spíše s Vrchností, než s lidmi. A tak i o ošklivé nemoci, s divným jménem minimální mzda, vykládala Tředula, jak to bude dobré pro lidi, a zatím z toho těžil hlavně Stát.

Ten Stát, to byl takový nenažraný otesánek, kterého si pěstovala Vrchnost, aby jí pomáhal ovládat lidi. Otesánek Stát byl věčně hladový a lidé jej museli pro tu Vrchnost stále krmit. A jediné, čím mohli Stát krmit, byly peníze. Lidé sypali Státu peníze do chřtánu, a čím více mu jich dávali, tím více jich chtěl. A co myslíte, že lidé z těch peněz měli, když Stát peníze sežral a strávil?

A tak Stát kynul a nafukoval se a byl větší a větší. Časem se Stát tak nadmul, že pro lidi už nezůstávalo skoro žádné místo k životu. Stát mohl všechno, lidé nemohli nic, Vrchnost o všem rozhodovala, a lidé podle toho měli žít. A Tředula se Státem a s Vrchností se na lidi umlouvali stále více. Tředula se dokonce začala kamarádit i s Nejvyšším Pokladníkem. Vrchní Úředník, Hlavní Policajt, Sedlák Družstevník, Kněžna Kvo-Kvo-Kvóty, prostě všichni z Vrchnosti začali vymýšlet další a další způsoby, jak dostat od lidí ještě více peněz a jak lidem ještě více znepříjemnit život, a jak udělat z lidí Lid.

A to už bylo i na lidi příliš. Lidé si toho začali všímat, začali si o tom povídat, psát a začali se sdružovat. Stále více lidí vidělo Vrchnost i Stát takové, jací byli doopravdy, a ne takové, za jaké se jen vydávali. Nějakou dobu to trvalo, protože lidi jsou trochu pomalí, ale jednou to všem, nebo skoro všem, došlo a pak se Vrchnost musela poroučet.

Zazvonil zvonec, a pokud by to tak nedopadlo, tak by to byl konec.