Trump a frackovité stadium demokracie

Poslední televizní debata před americkými prezidentskými volbami se odehrála v napjaté, ale zase ne příliš napjaté atmosféře. Na Donalda Trumpa se během posledních dvou týdnů sesypalo bezprecedentní kvantum obvinění ze sexuálního obtěžování. Víc než druhdy na Billa Clintona, i když méně závažných. Kromě odlišných názorů ve společnosti dnes a před dvaceti lety je tu ještě jeden rozdíl: Bill Clinton měl kolem sebe lidi, kteří se snažili potenciální skandály identifikovat a preventivně je hasit. Naproti tomu když profesionálové v Trumpově štábu chtěli provést tzv. self-oppo – tedy že by sami prohrabali kandidátovu minulost, aby tušili, co na ně opozice může najít –, Trump to zakázal. Takže jejich improvizované reakce nebyly příliš profesionální. Když oznámili, že disponují svědkem, který vyvrátí jisté obvinění, trvalo pouhé minuty, než novináři zjistili, že tento Brit vystoupil před dvěma lety s „přiznáním“, že jako osmnáctiletý dodával členům kabinetu Margaret Thatcherové nezletilé chlapce za účelem sexu. To jen jedna ukázka bizarní atmosféry letošních voleb.

Publikum tedy očekávalo se směsicí hrůzy a zvědavosti, s čím vším ještě Trump přijde.

Zároveň ovšem panovalo přesvědčení, že pokud se nestane něco nepředstavitelného, Trump nemá šanci stát se prezidentem. Průzkumy to ukazovaly nejen od zveřejnění přisprostlé videonahrávky 7. října, ale už od první debaty 28. září.

A tak to i dopadlo. Trump na přímou otázku zopakoval to, s čím začal v posledních dnech na mítincích: vyhrazuje si právo nerespektovat výsledek voleb. Všichni komentátoři to svorně označili za bezprecedentní v amerických dějinách a nejopovážlivější výrok, jaký kdy ve volební kampani zazněl. Trump se tím nenechal rozhodit. Druhý den na mítinku v Ohiu „slavnostně slíbil“, že přijme výsledek těchto „historických“ voleb – pokud vyhraje. Publikum šílelo nadšením, Trump se spokojeně usmíval.

Jak vážně to máme brát? Jednou možností je se stejným zděšeným pohoršením jako většina politiků a komentátorů. Od Trumpa se v této věci distancoval i jeho viceprezidentský kandidát a jedna z předních členek jeho týmu, o většině republikánských politiků nemluvě. Jsou to koneckonců guvernéři jednotlivých států, kdo ručí za integritu voleb. Trump skutečně vybičovává hysterii svých fanoušků a snáší všemožné jakoby důkazy, že volby budou „zfixlované“ (rigged – to slovo patří nyní na jeho twitterovém účtu k nejfrekventovanějším).

Lze to taky vidět tak, že fanoušci to neberou úplně doslova. Jen prostě rádi říkají všechno, o čem vědí, že to zdvořilý svět washingtonských správců demokracie rozčílí – čím víc, tím líp. Když Trump říká, tak jak to ve středu zopakoval, že neví, kdo „hacknul“ e-maily demokratů a poslal je WikiLeaks, přestože 17 amerických zpravodajských institucí vydalo společné prohlášení, že to byli Rusové, dělá to samé. Nerozvádí to. Neřekne výslovně, že americkým zpravodajcům nedůvěřuje – třeba kvůli selhání se zbraněmi hromadného ničení v Iráku. Nehodlá se obtěžovat s racionální, faktickou argumentací, která je bernou mincí washingtonských elit. Jde o to gesto vzdoru, jež není spojeno s žádnou zodpovědností. Trump taky pokračoval ve zvaní skandálních hostů do publika. Po minulé debatě, kdy to byly čtyři ženy obviňující Billa Clintona ze sexuálního násilí, tentokrát přivezl Malika Obamu, prezidentova odcizeného polovičního bratra z Keni. Nevadilo mu, že Malik je mj. příznivcem Hamásu – hlavně že je proti Obamovi.

Je to nebezpečný nihilismus. Ti lidé jsou ochotni hned zítra celý nenáviděný establishment rozkopat – a přitom zcela samozřejmě počítají s tím, že jim dál budou chodit důchody, Walmart bude plný levného oblečení a čínských barevných televizí, sanitky a hasiči budou dál jezdit a armáda chránit zemi. Říkejme tomu pozdní, frackovité stadium demokracie.

Věcně debata nepřinesla mnoho zajímavého. Hillary Clintonová oscilovala mezi dvěma polohami. Chvíli apelovala na středového, protitrumpovského voliče, na „normální Američany“, chvíli zase víc na ideologické voliče na levici. Typická v tom byla hned první otázka: Jakou roli by měl hrát Nejvyšší soud (příští prezident bude s jistotou jmenovat několik jeho nových soudců)? Má ústavu interpretovat doslovně, anebo ji považovat za „živý dokument“? V odpovědi Hillary Clintonové ani jedinkrát nezaznělo slovo ústava, zato vyjmenovala snad všechny menšiny, na které si člověk vzpomene. „Nejvyšší soud musí zastupovat všechny Američany,“ řekla doslova Clintonová. Ale ty má zastupovat Kongres. Nejvyšší soud má zastupovat ústavu.

Trump naproti tomu začal připomenutím, že se mu nedávno jedna soudkyně Nejvyššího soudu omluvila za nepatřičný výrok – aby nikdo nezapomněl, že to je všechno o něm. Pak vychrlil standardní konzervativní postoj k Nejvyššímu soudu, který měl evidentně naučený. Existuje několik let starý rozhovor, v němž Trump s odvoláním na to, že je „z New Yorku“, zastává názory zcela opačné. Jakmile byl nucen něco rozvést, chatrnost jeho znalostí vyšla ihned najevo. Když byl třeba zmíněn tzv. nález Heller, Trump připomněl, že se na něm „hodně podílel“ soudce Scalia, konzervativní legenda. Přesnější by bylo říct, že Scalia tento nález napsal. A takových až komických, bezděčných projevů snaživé neznalosti je Trumpův projev plný. Jeho fanouškům, pokud si jich všimnou, to nevadí. Aspoň je vidět, že Trump není jako „oni“, ti pánové a dámy z Washingtonu, kteří umějí jen splétat hezké řeči a známkovat ostatní.

To ovšem neznamená, že by Hillary Clintonová vedle Trumpa nějak zářila. Částečně to byla taktika – evidentně usoudila, že je v jejím zájmu exponovat se co nejmíň a neubírat Trumpovi prostor ke znemožnění. Pokud na Trumpa útočila, vždy to bylo připravené a naučené, příležitosti reagovat na Trumpovy nevyzpytatelné úlety nevyužila.

Hillary i v poslední debatě stále působí jako ta učitelka ze základní školy, kterou jste nikdy nemohli vystát. A teď, když ji slyšíte po letech mluvit, se přesvědčujete, že je skutečně nesnesitelná, a navíc nemá takové znalosti, jak vám jako dítěti připadalo. Kdy už to skončí, říkáte si po čtvrt hodině debaty, kdy nemůžete vystát její falešný úsměv a hlas, který působí, jako by četla projev z papíru. A pak si uvědomíte, že to bude trvat čtyři roky.

Trump je naproti tomu ten lokální vejtaha, který kraluje nejlepší restauraci v městečku, v níž mu místní štamgasti visí na rtech, aby jim neuniklo žádné moudro. Jeho řeč je plná hovorových prvků typu „hele, já říkám...“, „na to se můžete spolehnout“, „to si neumíte představit“ nebo „vždyť to říkali v televizi...“. Má po ruce řešení, která nejsou posluchačům proti mysli („měly by se všem zvednout platy“). A vždy když už si chvíli myslíte, že je vlastně docela vtipný a některým věcem rozumí, vypálí něco ve stylu „Havel byl agent CIA, to je známý“.

Trump jako všichni úspěšní psychopati dokáže působit dosti věrohodně, takže by mu člověk docela uvěřil, že se opravdu hodlá stát prezidentem. V úterý ovšem Financial Times zveřejnily informaci, že Trumpův zeť se sešel s jistým investičním bankéřem a sondoval možnosti týkající se financování nové televizní stanice. To se jeví být pravděpodobnějším vyústěním kampaně. Tvůrce a dlouho všemocný šéf stanice Fox News byl nedávno nucen odejít (kvůli sexuálnímu obtěžování, jak jinak). Majitel Foxu Rupert Murdoch byl prý poslední dobou znepokojen nepokrytě protrumpovským, aktivistickým vystupováním některých hvězd stanice. Je možné, že právě ty moderátory Trump pro svou novou televizi přitáhne. A příští čtyři roky bude Hillary sedět v Bílém domě a Trump bude rýžovat peníze od lidí, kterým ve volební kampani sliboval, že Amerika bude zase veliká.