Problém liberálů? Špatná mluva a dezorientace

Tři významní čeští liberální publicisté se nedávno dali do debaty o docela důležité věci. Otevřel to Petr Fischer, komentátor, recenzent a šéf stanice Vltava v rozhovoru pro Právo. Západní svět se podle něj dostal do stavu jakéhosi mezivládí, interregna, kdy staré skončilo – a nové ještě nezačalo. V takové situaci je podle něj nebezpečné „trvat na starém paradigmatu, které už nefunguje a fungovat nikdy nebude, důvěra v jeho instituce je definitivně pryč. Vezměte si třeba časopis typu Respekt. V rámci onoho mezivládí se jeho redakce brání tím, že trvá na možnosti přehledného světa a soustřeďuje kolem sebe jedince, kteří sdílejí stejný liberální sen. I to je takový miniklub, byť do něj patří desítky, možná stovky tisíc lidí. Tahle obrana je ale sebedestruktivní, protože svět už nezařadí zpátečku a vše, co mu bude stát v cestě, převálcuje. Fanoušci Respektu na to možná nebudou připravení, protože ani oni nejsou moc zvyklí komunikovat, většinou jen chválí, protože jim ty články ,mluví z duše‘.“ 

Na to se ozval šéfredaktor Respektu Erik Tabery. Jeho časopis podle něj brání hodnoty, které bránit potřebují a zasluhují. Vnímá měnící se svět, ale kvůli tomu není nutné se liberálních hodnot vzdávat – podobně jako představitelé demokratických stran, kteří těsně po válce přejali jazyk komunistů, a usnadnili tím nástup totality. Zapojil se i komentátor Hospodářských novin a letošní laureát Peroutkovy ceny Petr Honzejk (HN, 11. 4.). S Taberyho stanoviskem (11. 4.) sice vyjádřil sympatii, média by ale podle něj neměla udržovat lidi v jejich sociálních bublinách, pěstovat ve svých čtenářích přesvědčení, že ti druzí jsou nutně totalitáři. K tomu ještě Tabery: ze sociální bubliny se snaží vystupovat, na mnoha besedách se setkává s názorovými protivníky, a vůbec si o nich nemyslí, že jsou totalitáři.

Ta diskuse docela rezonovala na sociálních sítích (alespoň tedy v mojí bublině) a byla výmluvná, ilustrativní – i v tom, čeho se netýkala, v tom možná dokonce nejvíc. S kým mluvit a s kým už třeba ne je dnes docela oblíbené téma. Stejně jako sociální bubliny a jejich destruktivní vliv. Jestli ale liberálové ve společenských střetech docela často prohrávají, možná je také problém v tom, co říkají a jak to říkají. Trefovat se do nich je dnes značně oblíbený sport, někdy si o to taky koledují. Ale vysvětlovat třeba nástup autoritářství blízkých hnutí jen tím, že liberálové cosi přehnali, je zavádějící zkratka. Avšak pokud existuje skupina, která mluví hodně, je slyšet a přitom v debatě převahu nezískává, přesvědčit dostatečný počet lidí se jí nedaří, možná tkví její problém i v tom, že mluví špatně – neumí mluvit tak dobře, jak si třeba myslí, anebo taky někdy říká hlouposti.

Jistě nemá smysl přestat lpět na starém jen proto, že možná přichází něco nového. Historie nejenom minulého století ukazuje, jak hrozné to nové a „trendy“ ve svých důsledcích může být. A tváří v tvář něčemu takovému je jistě správné bránit „staré hodnoty“. Jaké hodnoty však mají dnešní liberálové na mysli? Když Petr Honzejk píše o dnešních kriticích demokracie nebo otevřené společnosti, charakterizuje je slovy: „Jsou to lidé, kteří vlastně nevědí, co chtějí, spíš jen mají nejasný pocit, že ,takhle to dál nejde‘. Je jedno, odkud se jejich pocit bere, zda si připadají marginalizovaní, ohrožení globalizací, či jednoduše nevědí co se sebou v hodnotově vyprázdněném materiálním světě.“ Je to pokus o empatický popis dezorientovaných lidí. Možná ale problém liberálů je taky dezorientace. Mohou být znejistění tím, že možná nejsou tak napřed, dál na cestě, po níž se brzy budou ubírat všichni, že možná nemají historii nutně na své straně. Možná taky uvykli mluvit o „liberálních hodnotách“, až přestávají řešit, co to vlastně ty liberální hodnoty jsou a které to jsou. Podobně jako ostatní trochu zdegenerovaní v těch sociálních bublinách s jejich samozřejmými pravdami, o nichž není třeba vést diskusi, prověřovat je, jakkoliv pro zbytek světa nemusejí být ani samozřejmé, ani pravdivé. A někteří svedení ke snaze dosáhnout vítězství v debatě úpravou pravidel – diskvalifikace všech, kdo se odchylují od jimi nastaveného standardu, v naději na dosažení slavného kontumačního triumfu. Jenomže to asi fungovat nebude.