Od Maurů k Michaelu Jacksonovi. S barvou kůže byla vždycky potíž

Kdysi si člověk z výtvarných výstav odnášel estetické zážitky, nyní si spíše z těch současného umění odnáší… poučení. Zvláště z těch výstav tzv. konceptuálních, v nichž se vystavují spíše myšlenky a ideje než výtvarné objekty.

Věděli jste třeba, že až do roku 1995 nebyly barevné fotografické filmy schopny zobrazovat jedince tmavé pleti? Tedy respektive byly, ale tak, že barva neodpovídala realitě kůže, zkreslovala ji či deformovala. Nebo byl prostě výsledek takový, jak si to objekty zobrazené nepředstavovaly (není jisté, jestli s barvou byli vždy spokojeni třeba běloši). A až teprve onoho roku dodala firma Kodak na trh film, který umožňoval černošskou pleť zobrazovat skutečně věrně. Přičemž tato inovace nebyla vyvolána potřebami jaksi humanistickými, ale požadavky reklamního průmyslu, který nebyl spokojen s tím, jak vypadá na fotkách tmavý nábytek anebo třeba čokoládová poleva.

Možná jde o mystifikaci, což by odpovídalo konceptuálnímu charakteru výstavy, o níž je řeč, ale o mystifikaci důmyslnou. Na otázce, jak „západní“ kultura zobrazuje lidi tmavé pleti a co přitom s nimi dělá, je založena výstava „konceptuálního“ fotografa Radka Brousila (nar. 1980), která je instalovaná ve třetím patře barokního Colloredo-Mansfeldského paláce v Karlově ulici. To je mimochodem úžasně zajímavé místo a už jen pro výhled z oken, kdy můžete jedním pohledem obsáhnout Mosteckou věž, balustrádu chrámu Nejsvětějšího Salvátora a kostel sv. Františka z Assisi, tedy Křižovnické náměstí, to „nejřímštější“ náměstí v Praze, je… úžasný. Takže není úplně pravda, že byste odcházeli ochuzeni o estetické zážitky. To ostatně není nic vzácného, že výstavní prostory (a výhledy) bývají jaksi krásnější než výstavy samotné, v nichž o krásu nejde.

Výstava se poněkud nenápadně jmenuje Černá a bílá ve fotografii a zabývá se docela obtížnou látkou. Jednak tím, jak byli v průběhu dějin umění (to je ostatně také západní konstrukt) zobrazováni lidé jiné rasy (v našem případě černoši) a jak tyto už jednou „deformované“ výtvory potom současný fotograf se svou technikou může snímat, když pravděpodobně ani „koncept“ fotografie, jak jsme viděli, není jaksi… korektní. Zda skutečně je nutné klást si takové otázky a jak na ně správně odpovídat, přenechme teoretikům, ideologům a samotnému umělci. Návštěvník je spíše zvědavý, co na výstavě uvidí.

Takže v úvodní místnosti je z dřevěných tyček sestavena jakási konstrukce, na níž jsou připevněny výřezy z barevných fotografií Maurů ze sochařské výzdoby pražské Královské cesty (ta vede pod okny paláce). Tyto plastiky, jejichž vyfotografované detaily vidíme, jsou dílem barokního mistra Ferdinanda Maxmiliána Brokoffa a vznikaly ve stejné době, v jaké byl postaven palác, tedy ve druhém desetiletí 18. století. Mauři tvoří stafáž na sousoší sv. Ignáce z Loyoly (to spadlo při povodni 1890 do řeky a jeho fragmenty jsou v lapidáriu) nebo na sousoší sv. Františka Xaverského. Pořádní Brokoffovi Mauři čili mouřeníni podepírají pilíře Morzinského paláce v Nerudově ulici (je tam rumunské velvyslanectví): Morzini měli Maury jako své erbovní „zvíře“, nazveme-li to tak.

Maurové čili černoši byli v barokním umění oblíbeným a častým objektem, což souviselo s objevováním a rozšiřováním světa, s misionářskou činností (František Xaverský byl velký misionář) a jistě se zálibou baroka v tělesných objemech, jimiž svalnatá těla černochů slula. Otázkou je, zda Brokoff modeloval své „Maury“ dle živých modelů, či se musel spokojit s vyobrazením z oblíbených cestopisů, které vydával zhusta jezuitský řád, ta největší cestovní kancelář oné doby (ukázky jsou vystaveny). Při pohledu právě na ty „Atlanty“ z Morzinského paláce by člověk řekl, že je musel Brokoff vidět před sebou. Stačí málo a ožili by.

Kurátorkou výstavy je kunsthistorička Sandra Baborovská, jež v okruhu jiných kunsthistoriků je známa svým niterným zájmem o Portugalsko a jeho kulturu. Plodem této přitažlivosti je oddíl, který se dotýká portugalské umělecké a kulturní tradice, která je v nesrovnatelné míře ovlivněna zkušeností se světem, do nějž Portugalsko pronikalo jako koloniální velmoc. Lehké nahození tohoto problému je přítomno fotografiemi hlavy černošského chlapce od sochaře Antónia Soarese dos Reis. Busta hlavy s jemným výrazem pochází z roku 1873 a je vyhotovena ze sádry a reprodukována z bronzu. Brousil ji nafotil v různých variantách. Pokud to člověka nenapadne, pak se v textu k výstavě dočte, že tím má být naznačeno, že umělecké dílo je vždy reprodukovatelné: od doby, co existuje fotografie, pak již úplně. Brousil pak sleduje „její materiálovost, ale zároveň individuálnost v různých světelných aranžmá a variantách“. Ano. Prostě ji nafotil při různém světle.  

O sto let mladší (z roku 1787) je malba od Joaquima Leonarda da Rochy, na níž je portrét černošského chlapce, jehož kůže ztrácí pigment. Brousil obraz (jeho reprodukci) vyfotil pomocí zrcadel, která snad mají naznačit inverznost takového postižení: co má být tmavé, je bílé. Jedná se o nemoc vitiligo, která postihuje všechny rasy, markantní je to zvláště u černochů. Trpěl jí Michael Jackson a byla příčinou mnoha nedorozumění: i Václav Havel se domníval, že touhou Michaela Jacksona je „vybělit se“ a změnit si identitu. Chtěl o tom prý s ním mluvit při setkání v Praze, Michael Jackson ovšem nejevil zvláštní zájem, což Václav Havel přisuzoval jeho plaché či snad intelektuálně jaksi skromné povaze. Ve skutečnosti za tím bylo velké trápení, o němž Jackson mluvil jen výjimečně: na výstavě je puštěna audionahrávka.

Je to v každém případě zvláštní, řekněme intelektuálská výstava. Kurátorka ve zmíněném textu píše, že „Černá a bílá ve fotografii je zamyšlením nejen nad manipulací fotografického obrazu, ale také nad jinakostí, která je v české společnosti přijímaná stále rozporuplně“. S tou větou by bylo možné polemizovat, nebo ji aspoň doplnit (vždyť to, že od baroka tu máme tolik soch Maurů, ba i pár indiánů a jednoho slavného Turka, snad také o něčem svědčí), avšak nechme to jiným a jinam.

Tady především doporučujeme výstavu navštívit. Když už pro nic jiného, tak ten výhled z okna bude za to stát. Dokonce i za tmy. 

Radek Brousil: Černá a bílá ve fotografii.
Galerie Hlavního města Prahy Colloredo-Mansfeldský palác. 21. 9. 2016 – 22. 1. 2017.