‚Cílem zrůd z Islámského státu je Evropa‘

Vystudovaná novinářka Nesrin Abdulláhová je jednou ze tří nejvyšších náčelnic ženských kurdských jednotek YPJ, které neohroženě vzdorují Islámskému státu. V rámci kurdských milicí (ty mužské jsou známy pod názvem YPG) bojujících v Sýrii tvoří ženy čtyřicet procent ozbrojenců. Kurdové patří k těm, kteří hrdlořezům z ISIS čelí s největším odhodláním, vztah spojenců k nim je ale nejednoznačný.

Někdy se mluví o napojení jednotek YPG a YPJ na Stranu kurdských pracujících (PKK), kterou Evropská unie stále vede na seznamu teroristických organizací. Člen NATO Turecko v posledních týdnech bez vážnějších protestů spojenců pozice PKK bombarduje. Abdulláhová tento týden navštívila Prahu, kde se zúčastnila bezpečnostní konference, měla schůzky na ministerstvu obrany a s některými politiky.

Jak se kurdská žena může stát bojovnicí YPJ?

To, co se odehrává v Kurdistánu, vnímají Kurdové jako revoluci. V Česku také probíhaly revoluce, takže víte, že v té chvíli jdou všichni do ulic. Nikdo se neptá, kolik vám je, jestli jste lékař, nebo zemědělec. Je to lidové hnutí. Bylo automatické, že jako novinářka, která psala o kurdské revoltě proti bezpráví, se i v revoluci ocitnu v první linii. A součástí kurdské tradice je, že ženy vždycky bojovaly po boku mužů, už od 19. století. Věděla jsem, že bojovaly moje prababičky, ale i tak to bylo něco hodně nového, najednou jít do boje sama.

Co bylo nejtěžší?

Vůle bojovat samozřejmě nestačí. Je třeba znát vojenskou techniku, umět zacházet se zbraněmi, pochopit taktiku boje. Naučila jsem se, jak se bojuje v poušti nebo v horách, a pak najednou přišla realita a my musely bojovat ve městě. Ze začátku jsme vůbec nevěděly, jak na to.

Jak vypadá výběr příslušnic bojových jednotek?

Řešíme problém, že opravdu mnoho žen a dívek chce bojovat, a my se jim snažíme vysvětlit, že to není dětská hra, a zjišťujeme, jestli na to skutečně mají psychicky. Fyzickou kondici zajistíte výcvikem, sportem, ale psychická stránka může být potíž. Na začátku se to děvčatům snažíme rozmluvit. Pro mě to není jednoduché, protože to jsou dobrovolnice, což já jsem také. Musíme také vysvětlovat jejich rodinám, proč jsme je nevzali. Žádnou odměnu nebo plat nedostáváme, a o to je větší moje zodpovědnost vůči těm dívkám. Nikdy bych si třeba nemohla odpustit, kdybych udělala chybu a poslala do boje třeba budoucí matku.

Celý rozhovor čtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo.