S vlky výti? Peroutka, Stránský a Zeman v turbulencích doby

1. Úvod

Miloš Zeman vystoupil se základním projevem na diskusním fóru Let My People Live, které je obtížné vykládat jinak než jako trucpodnik k oslavám sedmdesátého výročí osvobození Osvětimi, jež proběhla v Polsku.

Skrytým záměrem celé akce i Zemanova projevu bylo, jak se zdá, odvést pozornost od obnovených imperiálních záměrů Putinova Ruska tím, že se namaluje straka na vrbě – islámské nebezpečí, které nutí Západ spojit se s Ruskem a otevřít mu zároveň zadní vrátka do středovýchodní Evropy, kterou až do konce studené války skoro půlstoletí okupoval.

Zeman poukázal, jak je jeho zvykem, na neschopnost evropských politiků vzdorovat nacistickému nebezpečí (a jako obvykle nechal stranou stejnou neschopnost týchž politiků a intelektuálů vzdorovat nebezpečí ruskému, která se začala projevovat ve stejné době, ne-li dříve.

V té souvislosti si vzal na paškál Ferdinanda Peroutku, připsal mu článek, který, jak se zdá, vůbec nenapsal (a z něhož uvedl jen titulek!) a další, který napsal někdo jiný (Peroutka v tom nezůstal sám, něco podobného provedl zároveň Winstonu Churchillovi). Na základě toho vznikla jednotná celonárodní fronta, které brání proti Zemanovi Ferdinanda Peroutku jako jakési naše národní paládium. Šíří se ponejvíce v prostředí, kterému zlomyslníci opovržlivě říkají “pražská kavárna“. 

Zvedla se celonárodní hysterie, a hysterie není nikdy k ničemu dobrá, protože věci neobjasňuje, nýbrž zamlžuje. Ve skutečnosti Zeman zejména tím, že vlastně omylem upozornil na článek Jana Stránského z roku 1938, bezděky a nedopatřením otevřel vážný problém, kterému se tu nikdo dlouho nevěnoval, a o němž by bylo dobré zrovna dnes mluvit, protože je totiž mimořádně aktuální. 

Totiž otázku, jak a nakolik opravdu selhala česká politika a česká intelektuální elita ve dvou klíčových a zároveň pro naši společnost strašlivě nebezpečných dobách: v letech 1938-9 a 1945-8: tedy ve chvílích, kdy se pro nás dvakrát těsně po sobě tak říkajíc dokořán otevřela pekelná brána. A měli bychom se na ten problém dívat „dnešníma očima“, což znamená především ptát se: nejsme snad dnes v trochu podobné situaci?

Jistě, ti lidé žili ve strašné době – ale není náhodu ta dnešní trochu podobně strašná, jenomže to ještě pořád plně necítíme? Lidé, o nichž budu psát, si jistě nezaslouží bohorovný odsudek. Zaslouží si však to, co si zaslouží každý z nás: věcný odstup a kritiku. Máme dnes proti těm, kteří tu tehdy žili, pracovali a ovšem taky trpěli, velkou výhodu: vidíme jejich dobu z delší dějinné perspektivy, víme, co následovalo. Není naši úlohou na to zapomenout a dívat se na tehdejší problémy „jejich očima“. Je to nesmyslný požadavek: musíme se dívat našima očima, protože dnes vidíme víc a lépe. Jinak bychom se ani nemohli z toho, co se tehdy stalo, poučit.

2. Jan Stránský

Publicista Jan Stránský se dostal do Zemanova projevu a do následující diskuse jako Pilát do kréda (Zeman si ho spletl s Peroutkou). Zemanovo obvinění „intelektuálů“ z fascinace „naprosto zrůdným  učením“ je v této souvislosti přehnané a nesmyslné. Nicméně, když máme mluvit o problémech té doby, spletl se Zeman docela šťastně.

Nejprve pár vět o situaci: lidé jako Jan Stránský se tehdy ocitli v naprosto zoufalé situaci. Zhroutila se nejen první čs. republika, ale hlavně celý ideologický koncept, na němž stála, Masarykova představa o „Světové revoluci“ v níž v roce 1918 vyvrcholil světový zápas mezi teokracií a demokracií: demokracie zvítězila a plodem toho vítězství byla i Československá republika. Problém takovýchhle ideologií (podobná je např. z novější doby von Hayekova představa o nikdy nekončícím boji mezi socialismem a kapitalismem, nebo ještě spíš představa Francise Fukuyamy o vítězství demokracie a konci dějin) spočívá v tom, že z jakéhosi zlomku dějinných fakt vytvářejí ukvapené závěry, jejich tvůrci se přitom nevědomky nechávají řídit vlastními tužbami a zároveň často, jako tomu bylo i v Masarykově případě, vytvářejí „vysoké“ morální zdůvodnění své praktické politiky, která je, jako praktická, každodenní politika vždycky, ve skutečnosti pragmatická – a proto někdy taky problematická. Tato optimistická masarykovská vize spadla těm, co na ni u nás věřili, v roce 1938 na hlavu. Bylo zjevné, že vítězství demokracie se přinejmenším odkládá.  Těm lidem se zhroutil celý jejich svět a výsledkem byla dosti strašidelná kocovina.

Pěkným dokladem je právě článek „Nová Evropa“ Jana Stránského z Lidových novin 4. října 1938, který Zeman omylem připsal Peroutkovi. Stránský ho vydal pod pseudonymem Petr Bílý. Článek vyšel necelý týden pod podpisu Mnichovské dohody a velmi bezprostředně na ni reaguje. Cituji z něho dvě podstatné pasáže:

„Chybili jsme, jako už mnohokrát v minulosti, svým idealismem... Byli jsme prostoduší a domnívali jsme se, že věrnost se splácí věrností, nikoli zradou... Chtěli jsme zemřít za lepší zítřek a možná, že by nám bylo lépe, kdybychom byli mrtvi. Dobrá, budeme tedy pro tento lepší zítřek žít ve špatném dnešku, a nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výti s vlky.  Obraz světa se pronikavě změnil – na náš účet, ale ne jen na účet náš: naší obětí se vývoj nezastaví, my však už budeme přihlížet jen jako diváci té špatné a zhoubné hře, do níž se pustila Evropa... Chamberlain je dnes velký muž, Daladier je dnes velký muž, Hitler i Mussolini jsou dnes velcí muži. Dobrá - přejme jim tuto dnešní velikost a ostatní ponechme dějinám, které jsou, věřte, jediné spravedlivé.“

Když Stránský říká „výti s vlky“, nemyslí tím tedy jednoduše „výti s Hitlerem“, ale výti s představiteli světových „Nových pořádků“ (řečeno s Andrejem Babišem), k nimž počítá také a na prvním místě i Chamberlaina a Daladiera. Taky je nespravedlivé tvrdit, že by byl ovlivněn Hitlerovým učením. Byl jen, jak se mi zdá podobně jako mnoho lidí v Evropě, na chvíli příliš oslněn Hitlerovými tehdejšími snadnými a efektními úspěchy.

V závěru článku Stránský uvažuje o vyhlídkách Evropy do budoucna, v lecčems měl dobrý odhad. Ale na otázku, co vlastně přijde, nakonec odpovídá: „Nevíme. Víme jen, že v našem sousedství vyrostla velmoc, s níž se už náš stát nesmí dostat do konfliktu. Dosti dlouho jsme hráli roli četníka, který měl Německo držet na uzdě, a když pak došlo k rozhodováni, byli jsme opuštěni. Dobrá — jestliže nemá svět býti ovládán právem, nýbrž silou — buď naše místo tam, kde je větší sila a větší odhodlanost. Hledejme, nic jiného nám nezbývá, dohodu s Německem... a odmítejme každou kombinaci, která by nás chtěla zařadit do jakékoliv protiněmecké fronty... chtěli jsme bojovat za spásu lidstva, byli jsme však poučeni, že se takový boj nevyplácí, dobrá, starejme se tedy o spásu vlastní, věrni sobě — a jen sobě... Zákon, který dnes platí, je zákon džungle a nám nezbývá než abychom se podle toho zařídili. Ponechme si však, aspoň někde v koutku svých srdcí, viru v ten druhý, vyšší zákon — zákon práva: neboť udeří jednou jeho hodina a s ní i hodina naše.“

Stránský tedy vidí naši (českou) slabinu v tom, že jsme byli příliš dobří pro tento špatný svět: prostoduší idealisté, věřící na věrnost, kteří chtěli bojovat za spásu lidstva a byli ochotni zemřít za lepší zítřek. Chápu, proč to napsal čtyři dni po Mnichovu, kde se naši dosavadní silní spojenci zachovali vyčůraně, zbaběle a navíc politicky trestuhodně nešikovně a nezodpovědně. Ten náš idylický autoportrét není ovšem pravdivý, a chce se mi dokonce napsat „na štěstí“. ČSR dělala praktickou politiku, jejímž cílem nebylo spasit svět, ale zachránit si vlastní ohrožené a vratké místo na slunci. Nakonec se to nepovedlo. A dnes, z odstupu, se můžeme ptát například, zda bylo prozíravé a politicky prospěšné to, že jsme – dlouho před Hitlerem – oddaně dělali Francii nikoli snad četníka, jak píše Stránský, ale spíše hlídacího pejska, který měl držet Německo na uzdě, nebo zda na rozhodnutí „dohodněme se i s ostatními sousedy a budujme nové základy své bezpečnosti na bezpečnosti jejich a na jejich zájmech“ (řekl bych „také na jejich“) nebylo v roce 1938 už pozdě. Na to byl čas ve dvacátých letech, ve třicátých už to skoro nešlo a v roce 1938 se to už, řekl bych, vlastně ani  nesmělo, a to i  z hlediska „vyššího principu mravního“.

Dále: svět podle Stránského bude nyní ovládán silou, nikoli právem. Zákon, který dnes platí, je zákon džungle. Musíme se podle toho zařídit. Naše místo je tam, kde je větší síla a odhodlanost. Starejme se o spásu vlastní, věrni sobě – a jen sobě. Jenže – stejně jako naše politika ve dvacátých a třicátých letech byla v dobrém i ve zlém pragmatická, bylo přehnané si takhle nadsazeně rýsovat vyhlídky na politiku „sobecky pragmatickou“ – ostatně jsme k ní nedostali ani žádný politický  prostor, a heslem pro další léta byl domácí i zahraniční odboj, činnost v mnoha ohledech velmi idealistická, protože šlo o život. Program hledání dohody s Hitlerem byl velmi problematickým programem i jen pro příští půlrok, Hitler se s námi nechtěl dohodnout, chtěl nás sežrat a taky to učinil. Narážíme na podivuhodný fenomén, s nímž se v tomto textu ještě několikrát potkáme: falešný (politický) realismus.

A konečně: vůbec nikdy není pravda, a ani tenkrát to nebyla pravda, že do budoucna budeme už jen jako diváci přihlížet špatné a zhoubné hře a čekat na chvíli, kdy udeří hodina vyššího zákona, zákona práva, a tedy i hodina naše, protože jedině dějiny jsou spravedlivé. Nesdílím víru v nekonečnou spravedlnost dějin, mám jinou víru, podle níž to místo poslední instance přísluší někomu jinému. Za druhé, je ovšem nutné se vždy znovu a znovu snažit, aby se spravedlnost v dějinách uplatnila, protože nikdy nejsme odsouzeni do pozice pouhých diváků, a pokud se na to vykašleme, nebudeme tedy mít žádné alibi. A pokud se nebudeme sami snažit, nikdy neudeří „hodina naše“. Nevyčítám panu Stránskému malomyslnost, která se ho zmocnila čtyři dny po Mnichovu. Jen chci upozornit, že není dobré jí takhle propadat, a proč. A říkám to ve chvíli, kdy nás možná co nevidět čekají dosti podobné zkoušky.
                    
3. Ferdinand Peroutka v letech 1938 – 39
 
Miloš Zeman ovšem neměl vůbec v úmyslu kritizovat Jana Stránského, nýbrž Ferdinanda Peroutku. Pouze tak učinil odkazem na jeden článek, který zjevně neexistuje, a na druhý článek, který napsal někdo jiný. Teprve dodatečně, aby to napravil, odkázal ještě na Peroutkovy články  o židovské otázce v ČSR. Jde v první řadě o dva texty, „Něco o českém národu a o židech“ (Přítomnost 10. 1. 1938, tedy dlouho před Mnichovem)  a „Češi, Němci, židé“ (tamtéž 22. 2. 1939,  na sklonku Druhé republiky). Na oba u nás kdysi, na začátku devadesátých let, upozornila Eva Hahnová (E.H., Sudetoněmecký problém: obtížné loučení s minulostí, Prago Media 1996). Nyní se rozhořela vášnivá debata o tom, zda byl Ferdinand Peroutka antisemita či nikoli. To je ale jen část širšího problému - co vlastně pro nás Ferdinand Peroutka, bezesporu nejvýznamnější český publicista první poloviny dvacátého století, znamená dnes.

Bezprostředně po Mnichovu psal Peroutka velmi podobně jako Jan Stránský v článku, který jsem už citoval. „My tedy budeme dělat to, co nám zbylo: politiku národního egoismu.“ (Přítomnost 38/1938) A vzápětí vysvětluje: „Se silami, jež nám zbývají, nemůžeme si činiti nárok na to, abychom určovali běh světa. Máme nyní hlavní úkol: zachovati se.“ (Přítomnost 40/1938). „Naši bývalí spojenci vzali nám všechny předpoklady, na nichž jsme mohli dělat politiku s nimi. Nebudeme ji tedy dělat. Každého jen prosíme, aby to, co budeme nyní dělat, nelíčil jako ideál. Stačí, když všichni víme, že jest to nutnost.“ (Přítomnost 42/1938).  A že to vše bude možné, spočívalo na tomto odhadu: „Ale pokud vím, Německo nezamýšlí tak se vměšovat do našeho vnitřního života, jak to bylo ideálem těchto Čechů. Rozhodující německé kruhy pokládají nacionální socialismus za dílo patnáctiletého předběžného úsilí, za plod německé půdy a německého ducha, který nemůže být zcela snadno přejat národy jinými, vyrostlými v tradici jiné. Nevymizela z nich všechna úcta k národnímu svérázu tak, jako z některých Čechů.“ (Přítomnost č. 48/1938). K poslednímu citátu jen podotýkám za prvé, že tehdejší rozhodující německé kruhy se opravdu nezamýšlely vměšovat do našeho vnitřního života, protože předpokládaly, že nás dílem asimilují, dílem vyvraždí, a že úplně stejné  iluze, jaké – ze zoufalství a z nezbytí ovšem – choval tenkrát Peroutka o nacistickém Německu, měly – zase ze zoufalství a z nezbytí – o necelých deset let později intelektuální elity Benešovy Třetí republiky o bolševickém Rusku. Zoufalství je velmi nebezpečný a málo konstruktivní cit.

Podstatná – a tím se dostáváme k jádru problému Peroutka a Židé – je však pozornost, kterou v rámci „politického realismu“ věnuje německé a židovské emigraci (rozuměj imigraci) do ČSR: „Dáme-li teď nějaké místo příslušníku německé nebo židovské emigrace, znamená to neúprosně, že nebudeme mít toto místo pro jednoho člena vlastního národa... žádná humanita na světě nemůže nám předepisovat, že spíše má ve své vlastní zemi hladovět Čech než právě přistěhovalý Němec nebo takový žid,  který byl do této chvíle odhodlán sdílet osud německého národa.“ (Přítomnost č. 43/1938).

Peroutka tady jen rozvíjí to, co napsal už na počátku roku, ještě za jiných okolností, ve článku výše zmíněném. Rekapituluji jeho obsah:
Antisemitismus prý u nás nikdy „nenabyl oněch odpuzujících forem jako u národů jiných“. To ovšem není  „zásluhou jednotlivých mužů, nýbrž specifických našich poměrů“, mj. proto, že „podíl židů na veřejném a hospodářském životě nepřestupuje určité rozumné procento“. Proto český národ „necítí, že je židy utlačován“. Vzal totiž „dosti pevně svůj osud do vlastních rukou a neobává se, že nějaká minorita by ho mohla tajemným a jen sobě známým způsobem  zničiti“. Antisemitismus je pro Peroutku jen „žalostným doznáním neschopnosti vlastního národa“,  přesvědčením, že „dá-li se židům volnost, normální národ je bezmocný v jejich rukou, prohraje proti nim svůj zápas o život a je poražen a zotročen“.

Německý antisemitismus (německý národ je „vyděšen“) vysvětluje Peroutka z toho, že „Němci dlouho přikládali cenu jen povolání vojenskému a úřednickému a dovolili za tu dobu, aby židé zaujali neúměrné místo v jejich národním hospodářství“.
Na základě toho se ovšem podle Peroutky dá říci, že neexistence antisemitismu v ČSR  je ve skutečnosti podmíněna jakousi „tichou smlouvou mezi židy a českým národem“ o poměrné účasti Židů na hospodářském a veřejném životě. A nabádá „naše židy“ (termín „náš žid“, stejně jako „náš Němec“ mi připadá velmi podezřelý, zahrnuje v sobě vlastně přesvědčení, že ten člověk není tak docela suverénní, je „náš“ tak trochu, samozřejmě jen maličko, v podobném smyslu jako např. „náš králík“): „také židé musí pamatovat na to, že nemohou prostému českému člověku  ukládat závaží příliš těžké a že není ani v jejich zájmu, aby podíl židovský byl rozšiřován“. A v rámci toho žádá, aby se v případě židovských imigrantů např. z Rumunska, kde tehdy zavedli protižidovská opatření, „naši židé nedovolávali příliš hlasitě zákonů pohostinství“.

A v základě je opět „politický realismus:“ „Jest možná, že to není řeč podle všech klasických zákonů citlivé humanity“, jenže „nemůžeme nyní zachraňovati humanitu po celém světě. Dosti učiníme, udržíme-li její hlavní zásady ve svých hranicích. (Musím hned a jen na okraj poznamenat, že mi tenhle realismus připomíná vztah dnešního českého ministerstva zahraničí k problému Tibet nebo vztah české vlády, a nejen jí, k problému imigrace z islámských zemí).

Mám k tomuto Peroutkovu  pojetí vlastně jen jednu výhradu, kterou ovšem považuji za  zcela zásadní: co to u nás znamenalo a znamená  Žid? Je to buď člověk, který se podle vlastního přesvědčení považuje za příslušníka židovského politického národa, nebo někdo, kdo se pouze hlásí ke svému náboženství, které se odlišuje od náboženství „většinového“ (jímž je u nás dnes ateismus), nebo konečně, a takových bylo u nás mnoho, kdo se sám vůbec necítí být politicky nebo nábožensky vydělen ze společnosti, v níž žije. V liberálním a demokratickém státě jsou všichni tito lidé plnoprávnými a rovnocennými občany, takže subsumovat je všechny pod jakýsi tajemný a nejasný subjekt „židovstvo“ a připisovat jim nějaké kolektivní záměry je jednak nesmysl, jednak drzost.  Peroutka to bohužel dělá, když mluví o nepsané smlouvě, jejímž vlastním obsahem je, je mi líto, numerus clausus, prazáklad středo- a východoevropského antisemitismu posledních dvou století (velmi názorný je např. příklad meziválečného a válečného Maďarska). Byl mírnější než ten nacistický, ale byl to taky antisemitismus. U nás je podle Peroutky numerus clausus dán nikoli zákonem (jako v Horthyho Maďarsku), ale tichou dohodou. Pokud by ji Židé ovšem porušili, mohlo by být zle.

V článku z února 1939 pak Peroutka tenhle koncept už jen trochu posunul – od vysvětlení, proč jsou Němci antisemité, k jejich pochopení: „roztok židovského elementu v německém životě byl tak silný, že na to německý organismus(!) reagoval jako na otravu... Počet židovských spisovatelů a žurnalistů v Německu byl přílišný... jejich jazykové výkony, brány v celku(!) podstatně oddálily němčinu od její klasické podoby.“  U nás na sto německy mluvících židovských literátů nebo novinářů připadal sotva jeden český židovský, my měli jen jediného židovského herce. „Ti..., kteří to u nás někam přivedli, napojili se českým duchem.“ „Kdybychom my byli prožili něco podobného (jako Němci, bd), patrně i my bychom cítili v židovské otázce ohnivěji.“

Dovedu si představit, co vedlo Peroutku k tomu, aby takové věci říkal. Patrně se domníval, že tím uhraje lidštější poměry aspoň pro ty Židy, kteří se počítali k české společnosti. Zároveň zcela zásadně platí, že taková pia fraus se za žádných okolností říkat nemá, protože za prvé, „Co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši ztrátu utrpěl“, a za druhé, je to nejen nemravné, ale zároveň neúčinné a nešikovné. Bylo v tom ovšem jakési zoufalství – stejné, jaké bylo cítit z toho, co o skoro deset let později napsal Václav Černý na okraj štvanice na spisovatele Achmatovovou a Zoščenka ve Stalinově Rusku: „Dělejtež si Rusové, co uznáte za vhodné a nutné, nebudeme Vás kritizovat, ba budeme vaše rozhodnutí bránit nebo alespoň vysvětlovat; s tím dodatkem však, že vás nebudeme napodobovat, neboť vás napodobit ani nemusíme, ani nechceme.“ Hitler i Stalin  záhy dokázali, že si to představují jinak, a taky to prosadili.

A zdůrazňuji: netvrdím, že tohle je to jediné, čím odkaz Ferdinanda Peroutky promlouvá k dnešku. Jen že je to něco, co si od toho odkazu nelze odmyslit.        

4. Peroutka v letech 1945 – 8

Léta 1945-1948 bylo vlastně jen tísnivé a chmurné provizorium mezi protektorátem a stalinismem. Podivný systém Národní fronty v podstatě neumožňoval existenci opozice (strany mohly existovat jen v rámci NF, a o tom, koho NF přijme, museli rozhodnout její členové). Velký vliv ve státě a faktickou vládu nad silovými ministerstvy získala KSČ, která svou pozici ještě posílila obrovitým volebním vítězstvím v květnu 1946. Brutálními opatřeními proti tzv. menšinám byla podvázána lidská práva (svoboda je nedělitelná). Na teroru vůči nim se etablovaly a zaučily represivní složky státu, mj. i StB. Svoboda projevu byla významně podvázána např. tím, že Ministerstvo informací, v jehož čele stál komunista Václav Kopecký, rozhodovalo o přídělech, resp. odnětí přídělu papíru pro periodika (to pocítil na vlastní kůži i Peroutka). Pozice prezidenta Beneše i nekomunistických stran byla slabá, přitom uvnitř ČSSD existovalo silné a vlivné kryptokomunistické křídlo. Beneš a jeho lidé byli v soustavné a neúčinné defenzívě. Peroutka byl nejvýznamnějším představitelem žurnalistů k prezidentu Benešovi loajálních. Řídil týdeník Dnešek (pokračování Přítomnosti; musel mít nové jméno, protože Přítomnost na počátku protektorátu zrekvírovali čeští kolaboranti; vycházel v l. 1946-1948, poslední číslo vyšlo 19. února 1948) a zároveň byl šéfredaktorem deníku Svobodné noviny (pokračování Lidových novin, změna názvu dtto).

Edvard Beneš po roce 1938 oprášil a upravil Masarykovu koncepci Světové revoluce změněným poměrům a on a jeho spojenci z ní učinili jakousi státní ideologii provizoria. V meziválečných letech podle něho byla vítězná formální, buržoazní demokracie konfrontována s řadou autoritativních režimů (Beneš mezi ně kdysi počítal i Stalinovo Rusko). V té konfrontaci se ukázalo, že politická demokracie musí být doplněna o dvě další dimenze, o demokracii hospodářskou a sociální, jejímž významným nositelem se po svém vstupu do války na straně Spojenců stala právě Stalinova orientální despocie. Z tohoto konkubinátu vzniká nový typ demokracie, demokracie humanistická. Demokracie a socialismus (to jest Stalin) se do budoucna budou navzájem ovlivňovat a doplňovat. Je třeba dodat, že Beneš musel vědět, jak je jeho pozice od počátku velmi slabá a skoro beznadějná. Tato konstrukce je tedy v mnoha ohledech taky plodem zoufalství. Nezbylo mu, než jí věřit. Nepochybně si myslil, že se snaží zabránit nejhoršímu, ve skutečnosti nejhoršímu pomohl.

Peroutka se jako ideolog pohyboval v hranicích benešovské ideologie, i když zároveň narážel na realitu a cítil její problémy. Zde jsou některé uzlové body:

Rusko, socialismus (socialismus se jaksi překrývá se Stalinovým Ruskem): v programovém článku z 1. čísla 1. ročníku čteme: „Nikdy v historii nebylo Rusko tak mocné, nikdy ještě nebyly síly socialismu tak mohutně seřazeny. To jest nová etapa dějin. Přesto ještě někteří lidé myslí setrvačně. Ještě se nepodařilo vysvětlit všem nutnost pádu kapitalismu... ale není návratu. I kdyby kapitalismus mohl hráti prospěšnou roli v hospodářské obnově, i kdyby pravděpodobně mnohdy pracoval rychleji, výkonněji než socialismus teprve počínající, teprve zkoušející, rozhodující fakt je, že prohrál politicky... v každém případě končí se vláda měšťanstva, jeho dobrých i špatných vlastností, a nastává vláda širších lidových mas, než jest měšťanstvo. Tyto nové vrstvy přinášejí s sebou svůj vkus, své potřeby, záliby i předsudky, své špatné i dobré vlastnosti...“

A jinde (č. 19 prvního ročníku): Socialismus jako jediný může si činit naději, že rozřeší složité otázky mohutné moderní výroby, vyspělé techniky a potřebné schopnosti mohutného konzumu... Mimoto shoduje se socialimus s mravním stavem většiny lidstva, ktarý si přeje, aby heslo rovnosti bylo dobudováno: ve smyslu hospodářské rovnosti a rovné příležitosti pro všechny.“ Pád „staré demokracie“ ovšem zároveň naplňuje Peroutku jistou melancholií: „Hlavní chyba staré demokracie spočívala v tom, že přes všechny půvabné rysy, jimiž se vyznačovala, nebyla schopna velké aktivity, obsáhlého plánu, a že řešila problémy jen tak, jak den ze dne přicházely, skoro namátkou, bez dlouhé vůle, bez jasného vědomí, čeho bude třeba ne dnes a zítra, nýbrž za deset a dvacet let.“

Na tento způsob chvály socialismu reagoval hned ve třetím čísle Dneška ve čtenářském dopise mladičký Miloš Kopecký, tehdy horlivý komunista. Napsal Peroutkovi: „Dovolte mi, abych Vás řadil k těm, kteří nejsouce socialisty nebo komunisty, vidí, že socialismus není utopie nebo experiment, nýbrž nutnost, zákon, samozřejmost. Je jen škoda, že toto vědomí dáváte najevo s velkým povzdechem, jako když se člověk smiřuje s velkým zlem...“ (a vzápětí ho seznamuje se svou prostou představou o průběhu vítězství „socialismu:“ „Nejdříve je nutno umlčet reakci, všechen ten skrytý fašismus, porazit nepřítele. Potom budeme delikátní, jako nikdy nikdo nebyl.“ Nejstrašnější je, že ten nešťastník to nejspíš myslil upřímně.)

Komunisté (č. 4 prvního ročníku): „Komunistická strana se hlásí k odpovědnosti, k vedoucí roli ve státě, a sebevědomě cítí, že bez ní už není možno nic špatného napraviti... bez jejího přičinění není například možná ani obnova pracovní morálky... Dobro celku záleží mimo jiné taky na pozitivním naladění komunistické strany, neboť představuje tak značnou část národa, že nelze ji ani vyvrhnout, ani se od ní oprostit... nic dobrého ani špatného v tomto státě se nemůže dít bez komunistické strany.“

I toto Peroutkovo sebe přesvědčování je přitom dosti zoufalé (viz č. 2 prvního ročníku): “kdyby komunisté opravdu byli nepřáteli českého a slovenského národa, československého státu, československých lidí, pak ... bychom na tom byli skoro nepředstavitelně špatně, neboť, běda, velká část národu by byla nepřítelem národa, dítě by bilo matku. Pak by celá naše politika spočívala na falešných základech, poněvadž jsme nepřítele vpustili do vlády, vydali mu vlastní pozice. Pak by nás komunisté strhli do zkázy, politická situace, vnější i vnitřní, jest taková, že nemohou být zbaveni vlivu. Avšak může být život k nám tak nemilosrdný?“

Je velmi obtížné zbavit se dojmu, že Peroutka v dobré víře, že to bude k něčemu dobré, vyje s vlky, jen mu to zatím moc dobře nejde.

Konstruktivní kritika (číslo 12 prvního ročníku): „Nestranická kritika, která se nechce vznášet ve vzduchu nad poměry, nemůže se dotýkat kořenů socialismu. Musí naopak zdůrazňovat, jak nesmírné možnosti rozvoje výroby a člověka čekají připraveny v semeni socialismu, jakou shodu s rozumem a svědomím může přinést socialistické uspořádání společnosti, jak poprvé po dlouhých desetiletích se doba zase může zbavit špatného svědomí.“ Povinnost novináře podle Peroutky „jest ukazovat na socialismus jako na jedinou bránu, jíž můžeme projíti, a vybízeti všechny, aby se v ní definitivně zařídili se všemi svými potřebami“.

Je samozřejmě pravda, že pod tímto ideologickým deštníkem v Dnešku vyšly např. i kritické texty (těch opravdu zajímavých nebylo zase až tak moc) a že časopis byl komunistům trnem v oku. Ideologický rámec však zároveň znamenal takovou deformaci skutečnosti, že na otázku, zda to vůbec stálo za to, nemohu odpovědět jinak, než „ne“. Zvlášť když k tomu Peroutka hned v prvním čísle v již zmíněném programovém článku podává toto autorské krédo: „Kdo se s trvalou nevraživostí staví proti toku času, odsuzuje se k trvalému vnitřnímu neštěstí, jež jímá člověka, odmítajícího se smířit s dobou. (Nemohu se zdržet poznámky, že něco podobného provozuju už od svého poměrně útlého mládí a mohu říci, že vzhledem k niterným výhodám, které to s sebou na druhé straně nese, bych řekl, že se to trvalé vnitřní neštěstí nakonec docela dá nějak vydržet, bd). Rozhodli jsme se k tomuto pocitu nepřispívat. Ostatně za všech dob platí tato zásada: úspěch má jen ten, kdo se postaví na skutečnou základnu, ne na smyšlenou.“ Jistě, když jde o úspěch... Na můj vkus je to příliš cynické.

Závěr
V české společnosti se to hemžilo a hemží lidmi, jako byl Ferdinand Peroutka, lidmi schopnými, talentovanými, vzdělanými, lidmi, kteří by se - pokud by nebyli vystaveni příliš velkému tlaku okolností - jistě těšili všeobecné úctě, již by nikdo nezpochybňoval. Život ovšem, zvlášť v našich nehostinných končinách, byl a je krutý, a navíc: co je to vlastně příliš velký tlak? Kde začíná a kde končí? Naším úkolem ovšem není vyslovovat nad Ferdinandem Peroutkou (a dalšími) nějaký Poslední soud. Na druhé straně nestačí pochopit, proč tehdy jednal tak, jak je tu popsáno. Základní věc je pochopit jak, v jakém smyslu je jeho tehdejší jednání poučné pro nás dnes.

Je nesporné, že ve strašných dobách, o nichž tu byla řeč, v letech 1938-9 a 1945-8, česká společnost bohužel dvakrát selhala. Jistě, byla tu spousta významných polehčujících okolností, ale nebudeme přece takoví alibisté, abychom naše selhání vysvětlovali z nich a jenom z nich.

A jak vypadá období, v němž žijeme teď? Podobně jako tenkrát, i dnes byly nastoleny „Nové pořádky“, zatím jen v české vnitřní politice. Ale otřásá se i světová politická scéna. Ke slovu se v našem geopolitickém scénu znovu hlásí supervelmoc s neskrývanými imperiálními nároky, které se skrytě, ale velmi výrazně týkají i nás. Opět má velkou podporu i u nás, v české veřejnosti. A opět se naši spojenci, na něž jsme doposud spoléhali, začínají chovat obojace a ústupčivě (to, že teď zrovna jde „jen“ o Ukrajinu, neznamená, že hned zítra nepůjde i o nás). Jsme už zase v pořadníku, a už zase nepřipraveni a vnitřně rozvráceni. Budeme zítra zase, třeba v okamžiku velkého niterného zklamání, v pokušení „výt s vlky“? Budeme se už zase vymlouvat, že doba je zlá, a proto se musíme přestat starat o všechno ostatní (jako bychom to s tou starost o ostatní byli někdy nadměrně přeháněli) a soustředíme se jen na své sobecké zájmy (i když nám nakonec nezbude než pořádně zanedbávat i je)? Propadneme zase falešnému politickému realismu, který se tak špatně rozeznává od nemístného kapitulantství, zdánlivému pragmatismu, který nás ve skutečnosti strhne do katastrofy? Je mi líto, ale ti, které jsem tu tak obsáhle citoval, jsou pro nás dnes v tomhle ohledu jistě velmi pouční a potřební – bohužel nikoli jako příklad, ale jako vážné varování.