Recept, jak se ochránit před prezidentem Zemanem: ignorovat

Tento týden Miloš Zeman na etapy oslavoval své 70. narozeniny, což u politika ve funkci víc ceremoniální než exekutivní není zvlášť vysoký věk. Oproti očekáváním z loňského jara a léta však z Pražského hradu nevycházejí téměř žádné podněty, žádné vzruchy do politické soustavy, z Hradu se nestalo paralelní mocenské centrum, nepřekreslovaly se odsud mocenské čáry v sociální demokracii, a Zeman o sobě nedává vědět dokonce ani coby prezident-myslitel.

Občasné vtípky na adresu islámských radikálů nebo zelených mají k jakémukoliv vkladu do veřejné diskuse daleko. Prezident dokonce ani neužívá svou pravomoc posuzovat žádosti o milost, což zdůvodnil nepodařenou amnestií svého předchůdce. Existuje ale podezření, že si tu jen usnadňuje práci. Prezidentská tradice utvářená Václavem Havlem i Václavem Klausem je tak v důležitých ohledech přerušena. Čím si tu mdlobu přicházející z Hradu máme vysvětlit?

Není žádné tajemství, že Zeman není v dobré zdravotní kondici. Deset roků na Vysočině, o něž se opozdil jeho vymodlený nástup do prezidentského úřadu, vykonalo své. Na Pražském hradě podle svědectví zevnitř Zeman podstatnou část pracovní doby neúřaduje, po obědě už často nemá smysl obtěžovat ho s agendou. Někdy ani nepřijde do práce. Poněkud to připomíná styl Lecha Walesy před dvaceti lety, který značnou část pracovní doby v prezidentském paláci věnoval hraní ping-pongu a luštění křížovek. Náš prezident si ale nehraje, místo toho se rád napije a klábosí s kamarády.

Dva střety, dvě prohry

Nedostatek činorodosti je zřejmě konstanta, jež by (nepříznivě) ovlivňovala výkon prezidentské funkce za jakéhokoliv rozložení politické moci. Kdyby se Zemanovi loni podařilo strhnout na sebe moc, stačil by zřejmě i tento prezidentský mandát na půl úvazku k tomu, aby vykonával funkci garanta „svého“ systému.

Při vědomí jeho dnešní lehkotonážnosti se snadno zapomíná, jak blízko byl od důležitých vítězství, po nichž bychom dnes skutečně žili v poloprezidentském systému. Dvěma bitvami, které obě prohrál jen těsně, byly jednak hlasování o důvěře vládě Jiřího Rusnoka, jednak povolební pokus sesadit z čela ČSSD Bohuslava Sobotku.

Důvěra ve sněmovně, o níž se hlasovalo počátkem srpna, utekla Rusnokovi a Zemanovi sice o osm hlasů, ještě několik dní před hlasováním se však politickými kruhy nesly zvěsti, že těsná většina je nakoupena, a co je důležité, předáci stran takovou variantu vážně připouštěli. Porážkou ve sněmovně Zeman ztratil nimbus neporazitelnosti, který mu předtím, neznámo proč, budovala většina médií v čele s Českou televizí.

Druhou porážku, která byla v jistém smyslu dokončením první bitvy, utrpěl potom Zeman 26. října odpoledne po oznámení výsledku voleb, kdy se (tady naopak díky České televizi) provalila schůzka s tzv. pučisty kolem Michala Haška na Hradě. Vlna sympatií pro Bohuslava Sobotku zevnitř strany byla nefalšovaná a Zeman - svými druhy přesvědčovaný, jak populární je mezi řadovými sociální demokraty všechno, nač on ukáže - byl zaskočen. Od té chvíle je manévrovací prostor prezidenta vůči nové koalici mizivý.

S Andrejem Babišem se mu nepodařilo utvořit ani trvalé spojenectví, ani vyvinout nepřátelství, které by mu aspoň umožňovalo nějak se profilovat a získávat si přízeň velké části sociální demokracie, zneklidněné submisivním vztahem svého předsedy s mocným predátorem.

Klíčovým je ale před jmenováním vlády jednání prezident-premiér, a tady Sobotka prosadil všechno, co si zamanul. Přestože na veřejnosti nejvíc zpochybňoval způsobilost Martina Stropnického na obraně, ve skutečnosti se Zeman bránil dvěma jiným jménům. Lubomír Zaorálek a Jiří Dienstbier. Oba nemá z pochopitelných důvodů - rádi se o něho otírají – v lásce. Sobotkovi tehdy údajně řekl: Pokud nejmenujete Dienstbiera, nebudu vám dělat problémy. Sobotka si ho vyslechl, a zachoval se po svém. Použil tu proti prezidentovi tutéž taktiku, jakou kdysi dávno v roce 1998 použil designovaný premiér Zeman vůči tehdejšímu prezidentu Havlovi. Pokud vám prezident zkouší mluvit do složení vaší vlády, ignorovat, ignorovat, ignorovat.

Prezidentský mandát pro Zemana, politika dobývajícího moc i tam, kde se to nepatří, bychom si s tím, co víme dnes, mohli představit jako vzduchovku s dvěma broky. Pokud se v příštích třech a půl letech nestane něco skutečně nepředvídaného, nemá Miloš Zeman před sebou žádnou možnost na zvrat k lepšímu.

Čeká ho s největší pravděpodobností postupný úpadek vlivu, Hrad potom ztráta moci a intelektuální váhy, která se na něm udržela za Havla i za Klause. A na konci takového mandátu by přišlo zjištění, že česká politika nevyprodukovala po listopadu 1989 tři, ale jen dvě opravdu velké postavy. Tím Miloš Zeman dosáhne pravého opaku toho, proč do prezidentské volby šel.