Norsko má vždycky pravdu
Případ Evy Michalákové a jejích dětí v Norsku byl probrán snad ze všech stran, jedna pozoruhodná vrstva naší diskuse ale zatím zůstala opomenuta. Totiž způsob, jímž se ta diskuse vede v prostředí, pro něž neexistuje jeden všezahrnující název, a pro něž by někdo možná volil termín „pravda-láska“, ale lepší, jakkoliv taky ne dokonalé, asi bude sousloví „progresivní levice“.
Zatímco česká politická reprezentace jako celek sice se zpožděním a polovičatě, nicméně přece jen podporuje paní Michalákovou v její snaze získat své syny zpět, dva ministři, paradoxně ti, kteří mají na starosti lidská práva a péči o děti, zaujali opačný postoj. Ministr pro legislativu Jiří Dienstbier buď konstatuje, že Norsko je vyspělá demokratická země, nebo naznačuje, že chlapcům by se už taky nemuselo chtít od pěstounů zpět.
Podle ministryně práce a sociálních věcí Michaely Marksová-Tominová matka něco zamlčuje, Norsko je dokonce „supercivilizovaná evropská země“, je v ní „standardem zájem dítěte“, ne jako u nás. Marksová-Tominová a Dienstbier jsou úzcí spojenci, v sociální demokracii patří k sobotkovskému křídlu, a když se na podzim 2013 dnešní vládní koalice ustavovala, vzbudilo všeobecnou úlevu, že se prosadila tato moderní verze sociální demokracie proti buranům-zemanovcům, jež tak geniálně ztělesňuje Zdeněk Škromach.
Kritici českého většinového názoru se ale neomezují jen na ČSSD. Pavel Telička (ANO), muž vždycky připravený demonstrovat svou božskost vysezenou v Bruselu píše 23. ledna na svém twitteru: „Dnes mi řekl jeden vysoce postavený diplomat v Praze, že teprve PR kolem dětí v Norsku dotvořilo obrázek českého absurdistánu. Nebyl to Nor.“
Abych nezůstal omezen jen na politiky, procházel jsem si i databázi článků v Respektu, který je dnes hlavní tribunou oné liberální levice. Vzhledem k tomu, že časopis se odebírání dětí z rodin v České republice kriticky věnoval, čekal by člověk kritický zájem i tentokrát. První článek se objevil teprve 19. ledna, autorku, jinak známou právě neúprosným bojem proti sociálkám, tento konkrétní osud zřejmě nezaujal, neboť se spokojila s velmi zběžným načrtnutím případu, dala najevo, že míň než úřadům věří matce - a spěchala se podivovat nad odezvou případu ve vlasti.
Kdybych měl ještě pochybnosti, že to mohla být náhoda, stačilo pobrouzdat se sociálními sítěmi. Určitý typ lidí (charakteristika viz začátek článku) pojal případ Michaláková jako bezva příležitost dát najevo svou převahu nad průměrným českým omezencem, který si léčí komplexy pliváním na Norsko.
Netřeba teď opakovat všechny důvody, proč by měla kontrolka zablikat i tomu, kdo čeká na norské stanovisko, které nikdy nepřijde (za všechny odloučení bratrů od sebe navzájem). Ale i pokusíme-li se abstrahovat a odhlédnout od všech konkrétních okolností případu Michaláková, je otázka, proč zrovna ti, kterým nebylo zatěžko shýbnout se k zemi vždycky, když tam tušili lidského červa přejetého systémem, nemají v tomto případě často zájem a místo toho rovnou přecházejí k posmívání se většinovému Čechovi, jehož názory si pro jistotu nejdřív zkarikujeme. Má to asi být souboj s xenofobií a vychází z toho xenofobie naruby.
Xenofob nesnáší cizí a považuje je za méněcenné z toho prostého důvodu, že nepatří k jeho stádu. Ale roboticky dávat čemukoliv, co vzejde z cizího stáda, automaticky přednost je hloupé skoro stejně.
O to větší je pak úleva, že se předsedkyně Českého helsinského výboru Táňa Fischerová kvůli Norsku chce se stížností na norskou sociálku obrátit k OSN. Ne že by člověk odtud čekal spásu, ale aspoň je tu někdo, kdo na české pokrokové levici ukazuje, že má srdce.
Není to samozřejmě pouze česká specialita. Soudě podle recenzí na jeden z bestsellerů roku 2014, Francouzskou sebevraždu, napadá její autor Eric Zammour své intelektuální kolegy za neustálou ochotu při sebemenší příležitosti zesměšňovat Francii. Konzervativní filozof Roger Scruton v knížečce O potřebnosti národů věnoval sklonu intelektuálních vrstev považovat své spoluobčany za méněcenné kapitolku a pro tento sklon vymyslel i termín – oikofobie (ze starořeckého oikos, což bylo slovo pro domácnost). Scruton píše: „Oikofobie je vývojová fáze, jíž adolescentova mysl normálně projde a jde dál. Někteří lidé – obzvláště intelektuálové – však mají sklon zůstat v ní uvězněni natrvalo.“
Noviny si mohou psát, co chtějí, dokud mají dost čtenářů, kteří si bezdůvodně nechají nadávat. Nicméně aby se ministry a členy Evropského parlamentu stávali mentální adolescenti pohrdající prostředím, z něhož vzešli, a implicitně i těmi, kdo je zvolili, to se asi mohlo stát jen proto, že na ně jejich oikofobie dosud nepraskla.
