Kukačky a paroháči. Nevychováváte dítě milenci vaší ženy?

Kolik „paroháčů“ vychovává děti, o kterých si mylně myslí, že jsou to jejich vlastní potomci? Genetické analýzy dokazují, že „kukačky“ jsou v lidské společnosti opravdu „vzácní ptáci“.

Výhody nevěry

Milovníci bulváru mají jasno a některé statistiky je v tom utvrzují. Ženská nevěra je jako houska na krámě a svým stálým partnerům prý „zahýbá“ podle různých pramenů 5 až 27% z populace žen mladších 30 let. V konfrontaci s těmito čísly se zdá nevyhnutné, aby podíl mužů vychovávajících cizí děti v bláhovém domnění, že jsou to jejich vlastní potomci, dosahoval podobných hodnot. Příklady z přírody svádějí k dojmu, že takové lidské „kukačky“ představují zcela přirozený jev. U zpěvných ptáků žijících v párech je v průměru každé desáté mládě zplozeno mimo „manželský svazek“.

Ve zvířecí říši mají samičky k nevěře celkem dobré evoluční motivy. Je to pro ně pojistka proti partnerově snížené plodnosti. „Mimomanželským“ sexem také zvyšují genetickou různorodost svého potomstva a posilují si tak šance, že z jejich potomků přežije co nejvyšší podíl. Také pro samce je plození potomků mimo trvalý svazek evolučně výhodné. Čím víc mláďat přivedou na svět, tím víc rozšíří své geny. Platí pro ně, že „co je doma, to se počítá“ a všechno navíc berou jako bonus.

I v seriózně se tvářících zdrojích informací najdeme tvrzení, že podíl otců vychovávajících nevědomky biologicky cizí děti se pohybuje někde mezi 10 a 30%. Tato čísla se často odvolávají na výsledky genetických testů otcovství, ale řada odborníků je k nim silně skeptická. Jak vzácné či naopak hojné jsou „kukačky“ a „paroháči“? Odpověď na tuto otázku nabízí belgický tým vedený Maartenem Larmuseauem z Katolické university v Lovani na stránkách vědeckého časopisu Trends in Ecology and Evolution.

Genetické důkazy nevěry

Moderní genetika dokáže odhalit nevěru i s odstupem mnoha staletí. Pokud mají dva muži v minulosti společného předka mužského pohlaví, měli by mít oba dva stejnou část dědičné informace označovanou jako chromozom Y. Tento chromozom je sice maličký, ale právě na něm sídlí genetický pokyn pro vývoj v muže. Ženy za normálních okolností chromozom Y nikdy nezdědí. Muži jej dědí „po meči“, protože přechází vždy z otce na syna. Pokud tedy mají dva muži se společným mužským předkem odlišné chromozomy Y, musel se někde v průběhu generací do rodové linie vmísit cizí muž s cizím chromozomem Y, který pak byl v linii potomků „kukačky“ v tichosti předáván dál.

Nedávno takhle odhalily genetické testy nevěru v rodové linii anglických středověkých králů. Jindřich Tudor si dělal nároky na anglický trůn s odvoláním na to, že je potomkem krále Eduarda III. Jenže na trůně v té době seděl jiný potomek tohoto krále – Richard III. Když v roce 1485 porazil Jindřich Richarda v bitvě u Bothworthu, usedl na trůn jako Jindřich VII. Genetické analýzy DNA z kostí Richarda III. a potomků linie vedoucí k Jindřichovi ale dokazují, že Tudorové zřejmě nárok na trůn neměli. Jindřichův údajný předek Jan z Ghentu zřejmě nebyl synem Eduarda III. Svědčí o tom i dobová šuškanda, podle které Jana z Ghentu zplodil jeden nizozemský řezník.

Existuje řada dalších metod, jak přijít i po velmi dlouhé době na stopu záletům, nevěrám a jejich následkům. Žádná z nich ale nepotvrzuje vysoké procento „kukaček“ v lidské populaci. Například šetření mezi Dogony v africkém Mali prokázalo, že „kukačky“ tam tvořily historicky jen 1,8% populace. Podobná studie ze západních Flander v Belgii skončila verdiktem, že tam za posledních 500 let nebyl výskyt „kukaček“ vyšší než 0,9%. Stejné procento odhalily genetické studie populace Afrikánců z Jižní Afriky postihující vývoj za poslední tři staletí. V severní Itálii se za posledních 400 let vyskytovaly „kukačky“ s četností kolem 1,2% a ve španělském Katalánsku se v posledních staletích nevyhoupl jejich podíl v žádné z generací nad 1,7%.

Jen jeden ze sta

Ať genetici počítají, jak chtějí, vychází jim stále znovu a znovu, že podíl „kukaček“ se v lidské populaci dlouhodobě pohyboval kolem 1%. To je překvapivé zjištění. Dnes už nezjistíme, jak často „zahýbaly“ manželky svým mužům před 300 roky v Jižní Africe nebo před 500 roky ve Flandrech. Na základě údajů o tom, jak často si partneři „zahýbají“ dnes, a jak „účinné“ byly v minulosti antikoncepční prostředky, očekávali vědci podíl „kukaček“ mezi 10 a 20%. Larmuseau a jeho spolupracovníci nabízejí pro tento nečekaný paradox hned několik vysvětlení.

Je možné, že v minulosti si byli manželé věrnější, než je tomu dnes. Moderní antikoncepce vedla k uvolnění morálky a počet mimomanželských pohlavních styků oproti minulosti výrazně stoupl.

Nelze však vyloučit, že podceňujeme účinnost antikoncepce používané v dávnější minulosti. Naši předci mohli být stejně promiskuitní jako současná populace a „následky“ nevěry přesto nebyly tak viditelné.

Larmuseau a jeho kolegové se domnívají, že lidé měli historicky poměrně silné motivy k partnerské věrnosti. Svou roli tu mohl sehrát strach z pohlavně přenosných chorob. Ženám přistiženým při nevěře hrozily tvrdé tresty nebo ztráta sociálních jistot vyvěrajících z manželského svazku. Potenciální genetické zisky z nevěry, které jsou patrné ve zvířecí říši (např. u zpěvných ptáků), byly nízké ve srovnání s možnými „ztrátami“ následujících po přistižení při nevěře. Péče o děti a jejich výchova je u člověka ve srovnání s jinými živočichy nesmírně náročná a pro matku je vždycky lepší, když se do ní co nejvíc zapojí i její partner. Vyplácí se si to s ním nerozházet.

Najdou se samozřejmě i výjimky z tohoto pravidla. Larmuseau a spol. uvádějí jako příklad mexickou chudinu, kde je podíl „kukaček“ prý až dvacetiprocentní. Přesto platí, že „kukačky“ jsou v běžném životě podstatně vzácnější, než se nám snaží nakukat třeba tvůrci romantických filmů či autoři děl „červené knihovny“.