Proč Holanďané zatípli Ukrajinu

V textech o reakcích politiků na referendum, jímž Holanďané odmítli asociační dohodu EU s Ukrajinou, mají přední místo dva muži: ruský premiér Dmitrij Medveděv („Evropané naznačili, co si myslí o ukrajinském politickém systému“) a holandský pravicový populista Geert Wilders: „To je začátek konce EU“.

Wilders samozřejmě promluvil k věci. Holanďané, respektive ta třetina, která k referendu šla, skutečně hlasovali víc proti EU než proti Ukrajině. Tedy: hlasovali proti establishmentu, proti občas demagogickým argumentům svých ministrů a potentátů, kteří se je ke schválení dohody s Ukrajinou snažili přemluvit, proti Bruselu. Je to přitom tentýž národ, který po desetiletí (první zlom bylo referendum o evropské ústavě z roku 2004) byl ztělesněná otevřenost, tolerance, pokrok, vždycky tzv. proevropské směřování. Kromě toho Nizozemce nikdo nemůže obvinit z náklonnosti k Rusku, po sestřelení letadla MH17 nad Donbasem, při němž zahynulo téměř 200 jejich krajanů, žádali zpřísnění sankcí vůči Rusku. Ale co je zajímavé – v této kampani se odpůrci dohody s Ukrajinou hodně nimrali v záhadách kolem sestřeleného letadla a evidentně jim to mezi Holanďany neuškodilo. Tak rozšířená je nedůvěra vůči establishmentu a jeho nezávislé vyšetřovací komisi.  

Tábor, který agitoval proti dohodě s Ukrajinou, samozřejmě v Holanďanech kromě jiného také vzbuzoval obavy, představoval Kyjev jako metropoli korupce, a odhalení z tzv. Panama Papers, že ukrajinský prezident Petro Porošenko, dosud vzor správného oligarchy, se své firmy nezbavil, jak kdysi před volbami sliboval, nýbrž tajně ji vlastní dál, lesk Kyjeva v očích Holanďanů taky nezvýšila.

Na druhou stranu asociační a obchodní dohoda byla jedna z prvních věcí, kterou Západ vůči Ukrajině od roku 2014 udělal dobře. Když už tzv. prozápadní tábor, Majdan, vylákal k tanci, když byly zpřetrhány hospodářské vazby Ukrajiny a Ruska, nemůže Západ Ukrajinu nechat stát uprostřed sálu. Bohužel se Evropská unie dostala do stádia, kdy dokáže být nebezpečná i těm, jimž chce pomáhat.

A taky se v holandském plebiscitu hlasovalo proti šéfovi Evropské komise Jeanu-Claude Junckerovi. Ten ještě nedlouho před hlasováním Nizozemce děsil tím, že svým Ne otevřou dveře „celokontinentální krizi“. V krizi se přitom ocitá spíš junckerismus jako způsob řízení Evropy. 

Tento pán nám před patnácti lety daroval neskonale výživný popis toho, jak se dělá evropská integrace: „Na něčem se dohodneme, pustíme to do oběhu a pak chvíli čekáme, co se stane. Když se nezvedne žádný velký pokřik a nekonají se žádné vzpoury, protože většina lidí vůbec nechápe, co bylo dohodnuto, pokračujeme dál – krok sun krok, až už není cesty zpět.“ Tak přesně tímto způsobem teď předseda Juncker jménem Evropské komise předložil návrh na povinné kvóty pro uprchlíky a na přenesení udělování azylu na unijní rovinu.

Návrh je naprosto radikální a zřejmě nemá valnou šanci na přijetí (proti bude například Francie), ale buď se nám tím dostalo důkazu, že Juncker vůbec nechápe naši dobu – protože pokřik se zvedá -, anebo je to čistá provokace k urychlení vzpoury v Británii. Tam se bude referendum o členství v EU konat 23. června. Jsou chvíle, kdy se zdá, že před Evropany typu Jeana-Claudea Junckera může už Evropu zachránit jenom nějaká vyšší síla.