Muž, který humanizuje svět

Před pěti lety jsem psal o Ivanu Klímovi, že se stal nejmladším osmdesátníkem z velké šedesátnické generace. Po včerejšku už je pět let klasikem: ve středu mu bylo pětaosmdesát.

Ludvík Vaculík o svém o pět let mladším životním příteli a kolegovi říkal, že je „odborný spisovatel“. Není to autor, který píše (jako často on) pod náporem emocí nebo z nějakého duševního neklidu, ale naopak spisovatel, který k psaní přistupuje s racionální úvahou, že to, co napíše, má především k něčemu být. Nejlépe ke čtení, k poučení, zábavě, zkrátka k něčemu užitečnému.

Výsledkem této snahy je, že některé jeho prózy (román Soudce z milosti a pak povídky) patří zcela jistě k tomu nejlepšímu, co v jeho oboru psychologické výpravné prózy tady bylo za posledních padesát let napsáno (a napsáno toho bylo hodně). Jeho přístup k látce je spíše zdrženlivý, výraz cudný. Je to typický spisovatel slušné realistické šarže, který ví, jak má moderní umělecká próza vypadat (trochu jako Kafka, Čapek, Hemingway, Böll...) a jakými humanistickými obsahy ji naplnit. To je dosti konzervativní, ba staromódní přístup, neboť dnes se píše buď kvůli vnitřnímu chaosu, nebo naopak proto, že se tím chce člověk živit. Ivan Klíma dosáhl slušných výsledků i bez toho, abychom věděli vše o jeho – hypoteticky – rozervaném nitru a aniž by se musel podbízet. Je příkladem spisovatele vyrovnaného, cudného, rozumného a empatického. Možná že to takhle nikdy neformuloval, ale myslím si, že si myslí, že úkolem spisovatele je humanizovat svět a zkusit člověka činit lidským. Tak si to ostatně myslel Karel Čapek, k němuž má Klíma blízký vztah – a není vyloučeno, že s ním velmi často vede vnitřní monolog.

Životní i umělecké osudy Ivana Klímy jsou spojeny s „šílenstvím“ minulého století (Moje šílené století se jmenují jeho paměti), přičemž jeho souběh s nimi není vůbec šílený, ale je jaksi „logický“ a „přirozený“. Jako bychom v něm četli vzorový příklad intelektuála oněch dob, který „tím“ také prošel, poznal „to“, poučil se z „toho“ a své poučení vzal vážně. Jeho příběh zdaleka nenese rysy výstřednosti jako ten Kohoutův nebo svéhlavosti a rozporuplnosti jako Vaculíkův, abych tu uvedl dva exempláře Klímovi osudem i lidsky asi nejbližší. Lze mít za to, že jeho členství ve straně nebylo ani důsledkem bytostné potřeby vždy vynikat, což nejspíše platilo pro Milana Kunderu.

Více než u jiných je u Klímy třeba mít na zřeteli to, co jeho „selhání“ předcházelo a jakou ranou zkušeností prošel. Samozřejmě je řeč o těch čtyřech letech v Terezíně, která prožil jako dítě a přežil jen zázrakem a o nichž píše jen výjimečně – a s typickou zdrženlivostí. V jeho díle se najde vlastně jen pár povídek s koncentráčnickou tematikou (patří přitom k tomu nejlepšímu). V hlubší rovině jeho psaní jsou ta tíseň a prožitek něčeho absurdního znát trvale. Klíma, jak píše právě v pamětech, byl příliš malý na to, aby z toho, co musel prožít, vyvodil nějaký zásadní ideový záměr nebo aby prohlédl podobnost obou totalitních ideologií – „… jako by mi pevnostní zdi, mezi nimiž jsem strávil část svého dětství, bránily vidět život v jeho skutečné podobě a tragice. Ve srovnání s táborovým životem se mi vše zdálo idylické.“

Do strany vstoupil jako dvacetiletý v roce 1951, když byl na gymnáziu. Ve straně byl i jeho otec, dokonce po ní nepřestal prahnout, ani když byl v roce 1953 zatčen a v procesu s antisemitskými rysy odsouzen. Klíma byl jistě v 50. letech přesvědčeným komunistou, ale na rozdíl od mnoha knižně nepublikoval nic, co by dnes musel číst s pocitem hanby. I jeho první knížka, reportáže z východního Slovenska Mezi třemi hranicemi (1960), je spíš dobově optimistická než budovatelská a agitační. První román Hodina ticha (1963) je zdrženlivou polemikou s budovatelským románem a jeho studie o Karlu Čapkovi (1963) sice „objevuje Ameriku“, ale ve své době to byl čin skoro nonkonformní.

Když se nějaký soudce mermomocí chce na Klímovi povozit, použije úryvek z jakéhosi jeho novinového článku z roku 1952, v němž se jednadvacetiletý mudrlant vyjadřuje o Foglarovi, ale je to spíše hloupé než fanatické – tehdy ovšem byl takový soud likvidační: „Chlapci v nich nemají zájem o skutečnost, o svou práci, o všechno, co se děje kolem nich – a tak je tomu přece ve skutečnosti, ale utíkají od skutečného světa k hloupým snům o vymyšlených indiánech (Chata v Jezerní kotlině), utíkají vůbec od lidí a prožívají nejnesmyslnější dobrodružství, plná hrůzy a hloupých strašidel.“ Je škoda, že tuto epizodu ve svých pamětech pominul a nevyjádřil se k ní. Třeba by si za tím mohl i stát.

Od 60. let byl Klíma součástí toho, čemu se pak říkalo obrodný proces. Známá fotografie ze IV. sjezdu spisovatelů v roce 1967 ho zachycuje s Kunderou a Vaculíkem, s nimiž pak byl také druhý den vyhozen z KSČ. Všem se jistě ulevilo. I normalizaci prožil Klíma především normálně a slušně. Nikdo by se nedivil, kdyby zůstal v roce 1969 v USA, kde měl stipendium, vydané knihy a kamarády zvučných jmen, například Philipa Rotha.

Klíma byl zakázaný, ale nebyl v tom ostrém slova smyslu disidentem, což SNB nebránilo jeho rodinu otravovat. Nepodepsal Chartu 77, ale choval se, jako by tak učinil. Účastnil se vydávání samizdatu, bytových čtení, spisovatelských setkání pod dohledem, poznal zlatá řemesla jako prodavač kaprů, zametač, saniťák. Vše se mu hodilo literárně a on byl, řečeno s klasikem, vším rád.

Jeho velké společenské romány (především Soudce z milosti) jsou přesně takové, jaké každá společnost od literatury potřebuje: kompletizují a zachovávají vědomí o ní samé a jejích dějinách. Jeho drobnější práce, především povídky, ale třeba také milostný román z autopsie Láska a smetí, jsou pak projevem toho, že nejživější je vždy taková literatura, která spojuje rozum s citem a dobrou povahou.

Patří k těm nemnoha českým spisovatelům, kteří jsou schopni v angličtině poskytnout interview a mluvit výstižně o Franzi Kafkovi, Albertu Camusovi nebo o tom, co to je, být spisovatelem, co to znamená, žít ve střední Evropě. Je schopen jasně a přesně formulovat výstižný text na téma česká politika, ale přitom u toho nikoho příliš neurazit.

Ivan Klíma, jak měla spousta lidí čest poznat, je příjemný, vlídný a milý člověk. Většinou se usmívá, dokonce i na své kritiky. Jeho pětaosmdesátiny jsou příležitostí k upřímné gratulaci i pro ně.