Jsme schopni ocenit demokracii?

„Jsou věci, které mohou zmizet, pokud na nich lidé nelpí a nekultivují je. Např. demokratické struktury. Pokud ty zmizí, není to pokrok, jenž je vytlačil, nýbrž jejich mizející oceňování, které je dává všanc,“ píše v posledních Kontextech Thomas Will.

Přestože se jeho příspěvek týká především architektury, má obecnější přesah. Demokratické struktury (a procedury) skutečně mohou mizet a mizí, například přenášením národních kompetencí na Evropskou unii. Mohou však mizet i na národní úrovni, pokud se vytrácí jejich oceňování, jejich obrana a kultivace.

Pláč na nesprávném hrobě

S chápáním významu demokracie, parlamentu a politických stran máme u nás problém už od znovunabytí svobody v roce 1989. Je zřejmé, že u části občanů, zejména starších ročníků, již delší dobu sílí jakási vleklá únava a rozčarování ze svobody a demokracie, na niž si obtížně zvykali a pod kterou si nejspíš představovali něco jiného, než čím ve skutečnosti je: pouze nejlepším ze všech špatných způsobů vládnutí, jak tvrdil již Churchill. Tomuto rozčarování napomohly i chyby minulých vlád a některých levicových i pravicových politiků. Výsledkem však není skepse vůči konkrétním stranám či selhávajícím jedincům, ale vůči politice, politickým stranám a stranictví obecně. Demokracie bez funkčních politických stran je však nebezpečnou iluzí, jakkoli se nás snaží kdejaký populista přesvědčit o opaku.

Opovrhování politickými stranami a stranictvím jde často ruku v ruce s voláním po radikálních řešeních a vládě silné ruky, s naivním podléháním konspiračním teoriím a ideologickým svodům. Příznačné přitom je, že tomu často propadají lidé, kteří až do listopadu 1989 nosili v kapse stranickou průkazku a jejichž životní úroveň a kvalita života se díky demokracii od dob komunismu mnohonásobně zvýšily. Svědčí to o tom, že již nežijeme v reálném světě faktů, ale ve virtuální realitě mediálních zpráv, obratně člověku servírujících jeho vlastní rozmrzelost.

Jistě, parlamentní demokracie a stranická politika jsou z podstaty často ošklivé, u nás i jinde. Demokratické procesy jsou zdlouhavé a výsledky občas nemastné neslané. V médiích se každodenně veřejně propírá špinavé prádlo, objevují se nehezké korupční kauzy a všemožná obvinění, podložená i vykonstruovaná. Prostor dostávají různí šíbři, kteří nějaký čas čeří hladinu, než se veřejně znemožní. Kdo by pak občas neměl na gauči u obrazovky pocit, že je všecko špatně, že politici jsou tupci a zloději a že je třeba s tím vším nějak zatočit?!

Demokratický politik versus manažer

Tuto poptávku u nás nejvýrazněji uspokojuje Andrej Babiš a hnutí ANO, jež se vyprofilovalo na krizi pravicové vlády v roce 2013. Částečně kritikou její špatné politiky, celkově však útokem na obecný polistopadový vývoj. Babiš demokracii nemusí. Celé jedno desetiletí, od roku 1980, kdy se stal členem KSČ a důvěrníkem StB, až do pádu komunismu, bojoval proti liberální demokracii a prohnilému Západu. S KSČ sliboval lidem zářné zítřky, nyní nám je s ANO slibuje znovu. Pravda v jiném balení, ale nepřítel, stojící jeho ambiciózním plánům v cestě, je tentýž – liberální demokracie, pluralita, politické strany, parlament. Nejraději by to vše omezil a možná i zrušil, stejně jako potlačil demokratické mechanismy uvnitř ANO.

Babiš řídí své hnutí jako firmu, tvrdě a efektivně. Chtěl by tak řídit i stát. Nechápe, že role demokratického politika je jiná: demokratický politik nesmí hledat nejpřímočařejší řešení problému jako manažer ve firmě. Musí nalézat křehký kompromis ve složitém předivu sociálních vztahů a zájmů. A usilovat o zachování co největší svobody a životního prostoru i pro občany s jinými názory a hodnotami. Chápou to však vůbec voliči?

Všechny Newslettery ve formátu PDF najdete zde na webu Pravého břehu.