Marksová-Tominová. Ministryně 'nevím proč'

Pokud existuje lobby rodičů, které posílají své děti do lesních školek, je to lobby poměrně výkonná. Dětí v lesních školkách je 2,5 tisíce, prezident Zeman právě ohledem na ně odůvodnil veto, jímž poslal zpátky do sněmovny zákon o dětské skupině. Tento zákon klade velmi vysoké nároky na předškolní zařízení pro děti, kde je těch dětí méně než dvanáct, tedy na zařízení menším než jsou klasické státní školky. O zákonu budou poslanci znovu hlasovat dnes. Pokud ho schválí, může se prezident se svým vetem jít klouzat. Těch, co se půjdou klouzat, však bude o hodně víc.

Druhá skupina po příznivcích lesních školek, jíž se zákon silně zajídá, je lobby skautů, u níž by se mohl zákon vztahovat na klubovny a kdejakou boudu. Třetí by měla být lobby mateřských center, jež není mnoho slyšet. Naopak dosti hlasitá je čtvrtá skupina, lobby neziskovek, které se starají o romské děti z tzv. ghett, a provozují pro ně jakési přípravky na školu. Lidskoprávníci i „cynici“, kteří si myslí, že extra-ohledy pro menšiny vedou jen k zabetonování jejich dnešní mizérie, by se asi shodli, že pokud má veřejná pomoc někde smysl, je to právě u malých dětí, v tomto případě malých Romů vyrůstajících doma v rozkladném prostředí.

Co takovým přípravkám tady a teď (tedy poté, co zákon o dětské skupině vstoupí v platnost) hrozí? Zařízení se budou muset během roku zaregistrovat, a k tomu bude třeba, aby splňovaly české normy, stavební a hygienické. Konkrétně předškolní klub někde v Chánově nebo Předlicích – abychom se, jak se na romskou problematiku patří, pohybovali v severních Čechách -  umístěný ve starším obytném domě, do něhož dochází řekněme deset dětí a má jeden záchod, bude muset přidat. Záchody bude muset mít dva (norma předepisuje jednu toaletu na pět dětí), k tomu záchod pro dospělé (pokud je dospělých víc než pět, oddělené záchody pro obě pohlaví), sprchu, přičemž každá toaleta a sprcha svou vlastní předsíň, což je umývárna.

Bude muset mít šatnu, místnost pro nářadí uklízeče atd. Dveře a umyvadla, toalety a lavice v šatně mají své předepsané normy. Navíc místní úřad smí rozhodnout, zda mají být záchody bezbariérové, tedy přístupné vozíčkářům. V souboru ustanovení norem jde zřejmě o to, že předškolní zařízení pro děti není žádný holubník. Ale ve skutečném životě to často znamená takové stavební úpravy, že na ně provozovatel nebude mít peníze nebo dotyčná budova základní parametry, do nichž by se všechny ty hajzly vešly.

Příběh je poučný i politicko-legislativně. Záměr zákona pochází ještě z éry ministra práce Petra Nečase. Záměr byl dobrý: napomoci vzniku firemních školek, kam by rodiče odevzdávali po svou pracovní dobu své potomky. Osm roků je ale dlouhá doba, v našem případě charakterizovaná vysokou politickou nestabilitou. Započítáme-li Nečase (2006-2009), je dnešní ministryně a předkladatelka Michaela Marksová-Tominová sedmá v řadě. Předlohu zákona o dětské skupině můžeme směle považovat za příklad zákona-samorostu, který mají v rukou nikoliv politici, ale ministerští úředníci, a u kterého víc než na debatě ve vládě záleží na meziresortní komisi. Jen tak se z úzce cíleného zákona mohl stát zákon plošný.

Ministryně Marksová-Tominová evidentně tuší, že se celá věc vymkla, a včera večer v Událostech, komentářích ČT avizovala na dnešek společnou tiskovku s ministry zdravotnictví a školství. Prý spolu oznámí jistá změkčení. Ještě jiná změkčení prý přijdou v budoucnu. Ta budoucnost se začne odpočítávat, jen co dnes poslanci zákon schválí. Současně se ministryně podivila, proč ta nevole, když přece dotyčný zákon stejně žádné velké změny nepřináší. To je jednak prudce nelogické - proč taková námaha se zákonem, když se jím nic nezmění? – a taky od pohledu zoufalé. Stala jsem se ministryní, nevím proč, zdědila jsem tu nějaké návrhy zákonů, nevím proč. Prosazuji je, protože jsem ministryně.