Matka pomluvila otce. A holčičky trčí v dětském domově

Další ze série případů o absolutně nekompetentním svěřování dětí do péče v České republice patří k těm nejzamotanějším, o nichž jsem kdy slyšel. A to už se několik let zabývám problematikou svěřování dětí do péče. V tomto případě jde o holčičky Barunku a Terezku, které jsou nyní v dětském domově v Kladně, kde soud rozhodl, že se s nimi nemůže stýkat ani jeden z rodičů. Zájem dítěte? V nedohlednu.

Pan Zdeněk, který se snaží získat obě děti do péče, se stal obětí pomlouvačné kampaně ze strany své bývalé partnerky a matky dětí. Matka, která zřejmě nezvládla rozchod, opakovaně vtahovala děti do partnerských sporů a dopouštěla se úmyslné manipulace. Otec musel čelit i ústrkům ze svého okolí, protože řada lidí v okolí poškozeného otce nepravdivým tvrzením matky uvěřila.

Vinou napjaté rodinné situace byly obě dcery ve velmi špatném psychickém stavu, a proto se dostaly do ústavní péče. Přestože mají děti oba rodiče, opuštění dětského domova a přechod do normální rodiny je ale v případě obou holčiček v nedohlednu. Proč? Otec tu přeci funguje…

Nesprávný otec ve správném rodném listě

Celou záležitost navíc dělá ještě zamotanější skutečnost, že obě dcery mají v rodném listě nesprávně uvedené jméno skutečného otce. Prokazování otcovství sice v dnešní době není žádným velkým problémem, ale bezesporu protahuje dovedení celé kauzy do zdárného konce. Soudy si nechávají dostatečně dlouhou dobu na to, aby celou věc odložily a znovu posoudily. A měsíce utíkají.

Holčičky Barunka a Terezka, které jsou v dětském domově, nemohou být důsledkem absurdního soudního rozhodnutí v kontaktu ani s jedním z rodičů. Soud přitom nepředvolal rodinné příslušníky ani další osoby, které jsou s případem spjaté, aby situaci nezávisle posoudil. A tak se vše bude dále táhnout až do vyřešení všech dílčích sporů. Soudním sporem, resp. vleklostí celé záležitosti nejvíce trpí samotné děti, které samy nemohou věc žádným způsobem ovlivnit.

Zájem dětí opravdu na prvním místě?

O to horší je, když selhává stát, který má nastavit záchrannou síť a pokud je to možné, tak i rozhodnout o nejlepší možné péči pro děti. Nejednoho hned napadne, že spravedlnosti se člověk Česku nedomůže. O to hůře, že v tomto případě jsou hlavní obětí děti strádající důsledkem toho, že nemohou být vychovávány v rodině nebo její části.

Pokud se jeden z rodičů nemůže kvůli svému psychickému stavu o děti starat, ale druhý z nich projeví ochotu vzít si jej do péče a je schopný jim zajistit odpovídající výchovu, měl by soud co nejdříve vyhovět. Je to v zájmu dětí i v zájmu státu. A v první řadě jde vždy přece o děti samotné, nebo ne? Vždyť výchova v rodině, byť ne třeba úplně dokonalé, je vždy lepší než nechat děti zavřené v ústavech.