Jak dobrodějové zneužili azylanty
Tendenčnost zpravodajství je velké téma poslední doby. Budou na něj různé názory, v závislosti na tom, jestli předsudky média v dané věci (příklad: migrační krize a Prima na jedné a ČT na straně druhé) sdílíme. Je to debata o exaktně nezměřitelných věcech, kde závisí na našich dojmech, ale v debatě si je nemáme jak vzájemně vyvrátit.
O to horší pro věrohodnost žurnalistiky jsou takové katastrofy, jaká se přihodila jistému televiznímu štábu minulou středu v německém městě Schwäbisch Gmünd. Město předtím dramaticky postihly záplavy, zemřeli tu dva lidé. Do Gmündu se sjela řada televizních týmů, jeden ale ke své smůle přijel až ve chvíli, kdy už byl hrubý nepořádek odklizen. Domluvili se tedy s radnicí, aby jim pomohla s dotočením záběrů. Radnice nahnala k zinscenovanému úklidu skupinku žadatelů o azyl. Štáb je přiměl k tomu, aby nejdřív z kontejnerů s odpadem vynesli několik kusů zničeného nábytku zpátky k řece, a odtud ho už za přítomnosti kamer táhli zpátky do kontejnerů. Místní si té šaškárny všimli a nakonec se jich na místní noviny obrátilo takové množství, jaké si místní noviny prostě už nemohou dovolit ignorovat. Nešlo tu o vztek na migranty, těch prý i typickému stěžovateli bylo líto, ale o vztek na uprchlickou lobby, která lidi ohlupuje PR-triky a uprchlíky ze samé lásky k nim zneužívá.
Zpráva byla na světě v pátek a mluvčí radnice v jednom telefonickém rozhovoru prohlásil, že dotyčný štáb byl z rakouské ORF, což by byl skandál prvního řádu. ORF rakouský státní kanál, je permanentně pod kritikou řady Rakušanů, že neustále dělá pokrokářskou propagandu. Mluvčí ORF zprávu dementoval. Jejich tým, který v postiženém Gmündu skutečně byl, se údajně na žádné inscenaci nepodílel. Od té doby panuje zmatek, na základní otázku, ke komu tedy štáb patřil, se nikdo nenamáhá hledat odpověď. Jen mluvčí města vydal prohlášení, kde si sype na hlavu popel zůsobem jako z Maovy Číny, kolegové z ORF to tedy rozhodně nebyli, byl to nějaký neznámý štáb. Je to neuvěřitelná podívaná, dokud mluvčí viníka nebo ještě lépe dokud se ta televize sama čestně nepřihlásí, padá podezření jaksi na celý novinářský stav v našich dvou sousedních zemích. Z reakcí vyplývá, že podstatná část rakouských diváků dementi ze strany ORF – což je koneckonců v evropském měřítku pořád důležitá stanice – už vůbec nevěří.
V Německu dostala novinářská profese v posledních dnech podobně vážný úder. Před týdnem nedělní vydání listu Frankfurter Allgemeine bubnovalo z první stránky na poplach, že Alexander Gauland, místopředseda protipřistěhovalecké Alternativy pro Německo, urazil černého fotbalistu Jérome Boatenga, populárního člena německého národního mužstva. Gaulanda redaktoři citovali větou: „Lidi ho berou jako fotbalistu, ale bydlet vedle něj by nechtěli.“ Měl to být důkaz toho, že Gauland je rasista, že není jen proti loňské nekontrolované migraci, ale celkově i proti Němcům s trochu jinou barvou kůže. Boatengova matka je Němka, on se narodil v Berlíně, mluví bez přízvuku, ani takoví nemají u nemilosrdného rasisty šanci. Posléze se ukázalo, že jméno fotbalisty do konverzace nevnesl Gauland (tomu je 75 let, Boatenga vůbec neznal), ale sami novináři. Ukázalo se, že u věty, která sama o sobě zní jako popis pokrytectví lidí, kteří jsou otevření světu, dokud se ten svět nepřistěhuje k nim na chodbu, neznáme kontext, protože to byl důvěrný rozhovor a žádná jeho nahrávka, ačkoliv redakce chvíli tvrdila opak, neexistuje. Trapný moment pro noviny, které po dlouhá desetiletí platila jako sice trochu nudný, zato ale naprosto spolehlivý zapisovatel dění a které svým významem daleko přesahovaly Německo.
Někomu popisované události mohou připadat jako lapálie, zajímavé jen pro ty, kdo se ještě zajímají o klasická média, a samozřejmě pro samotné novináře. Ale když velká část tradičních médií projevuje takovou nedůvěru ke svým divákům a čtenářům, že by snad mohli z událostí vyvozovat „špatné závěry“, takže jim je radši předžvýká a překroutí, ničí sama sebe. V éře internetu a sociálních sítí vždycky nějaký z řady faulů praskne, publikum začne utíkat a společnost ztrácí platformu, na níž se mohou všichni spolu nějak smysluplně bavit.
Další zajímavé články si přečtete v aktuálním vydání Týdeníku Echo zde
