I 71 let po válce lidé stále žádají o odškodnění. Úřady evidují stovky podnětů
Náhrada pro perzekuované
NOVÉ
Více jak sedmdesát let od konce druhé světové války žádají stále stovky lidí ročně o odškodnění za způsobenou újmu. Pokud úřady jejich nárok uznají, mohou získat jednorázový příspěvek či příplatek k důchodu. Měsíčně jde až o několik tisíc korun. Pro lidi zasažené válkou jde již o jedinou možnosti finanční náhrady, které se mohou domáhat. Vzhledem k časovému odstupu se nejčastěji jedná o děti perzekuovaných. Najdou se však i tací senioři, kteří o peněžní satisfakci dosud nevědí. Stát každoročně vyplatí na odškodném přes půl miliardy korun.
„Lze konstatovat, že takovýchto případů bývá cca 300 ročně,“ uvedla deníku Echo24.cz mluvčí České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ) Jana Buraňová s dodatkem, že žadatelé z řad účastníků odboje za druhé světové války či obětí nacismu i komunismu včetně jejich potomků mají v současnosti tři možnosti. Náhradu mohou získat v podobě příplatku či zvláštního příspěvku k důchodu. Měsíčně jim stát může „polepšit“ až o 50 korun.
Pokud však zasažený jedinec zemřel již v průběhu války, a to v důsledku odbojové činnosti či perzekuce, rodina si může říct až o tři tisíce měsíčně navíc. Celkem na příplatcích k důchodu úřady loni vyplatily na 650 milionu korun, šlo o téměř třicet tisíc lidí. Ti, kteří rovněž spadají do okruhu osob, na které se odškodnění vztahuje, avšak zatím nepobírají důchod, mohou zažádat o jednorázové odškodnění. Loni ho dostalo devět osob, a to v celkové hodnotě asi 2,5 milionu korun.
Podněty od žadatelů o odškodnění řeší i ombudsmanka Anna Šabatová, podle ní řada lidí o této možnosti dosud neví. „Řada seniorů, jichž se toto odškodnění týká, o svém nároku neví a nepožádali o něj. Je to i případ muže, který jako dítě jen zázrakem za války přežil, zatímco celá jeho rodina a příbuzní byli popraveni. I po válce se jako sirotek potýkal s celou řadou těžkostí a nespravedlností. Ochránkyně stěžovatele proto upozornila, že může o příplatek k důchodu požádat,“ uvedla kancelář ombudsmanky.
Žadatelé naráží, chybí dokumentace
Ne všichni zasažení druhou světovou válkou však na odškodnění dosáhli, nárok je totiž potřeba doložit. „Důkazní materiál“ zajišťuje nejčastěji ministerstvo obrany, které každoročně eviduje „poměrně obsáhlé množství“ žádostí o osvědčení. Loni jich bylo 63, předloni 54. Pro srovnání, ještě v roce 2012 šlo o 90 žádostí. „V posledních letech převažovaly žádosti o vydání osvědčení o účasti na národním boji z titulu věznění a ukrývání z důvodu rasové a náboženské perzekuce,“ popsal deníku Echo24.cz odbor pro válečné veterány.
S potřebnou dokumentací však často bývá problém. Ministerstvo v jednotlivých případech shání relevantní doklady ve spolupráci s tuzemskými i zahraničními archivy. Jelikož ale byla kvůli válce řada písemných materiálů zničena, může být dané „šetření“ podle resortu velice komplikované a náročné.
„S obtížemi jsou tak opatřovány doklady při prokazování služby v Rudé armádě, či pro členství v partyzánských svazcích operujících na území bývalé SSSR zejména v situacích, kdy pozůstalí žadatelé neznají jméno partyzánské jednotky, či konkrétního vojenského útvaru Rudé armády. V těchto případech musí být často žádosti při absenci relevantního důkazního materiálu zamítány,“ pokračovalo ministerstvo obrany.
Chybějící dokumentace je problém i pro žadatele, kteří se byli za války nuceni z rasových důvodů skrývat a na které se možnost odškodnění také vztahuje. Dokumentace o ukrývání se většinou totiž neexistuje. Bez dokladu jsou tak často sociální správou odmítnuti. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu z roku 2008 by však úřady obdobné případy měly posuzovat dle jejich pravděpodobnosti a nikoli nutně požadovat doklad.
Odškodnění těsně před smrtí
Resort řešil nedávno i řadu žádostí českých pozůstalých z Izraele, Kanady a USA, jejichž rodiče a sourozenci zahynuli z náboženských a rasových důvodů v nacistických koncentračních táborech. Ty však byly předem podloženy. Zabýval se například i případem někdejších členů československé armády na Západě, kteří museli emigrovat před komunistickou totalitou. „O možnosti odškodnění se dozvěděli takřka na sklonku svého života,“ uvedlo dále ministerstvo.
„Z právního hlediska byl komplikovaný případ bývalého československého občana žijícího v Kanadě, který byl během druhé světové války perzekuován v pracovních útvarech maďarské armády. V rámci řízení tak bylo nezbytné prokázat okolnosti nástupu a zařazení do této armády a porovnat intenzitu omezení jeho osobní svobody v souvislosti se situací vězňů v nacistických věznicích a koncentračních táborech,“ dodalo ministerstvo obrany.
S odškodňováním lidí, kteří byli poškozeni válkou a totalitními režimy, se začalo v devadesátých letech. Tehdy obětem nacistické perzekuce české úřady vyplatily jednorázově na 1,6 miliardy korun. Klíčovou roli v tomto ohledu sehrál na konci dekády Česko-německý fond budoucnosti, který poškozeným v následujících deseti letech vyplatil dalších 45 milionů eur (asi 1,2 miliardy korun). Například pro „totálně nasazené“ v období druhé světové války to byla jediná možnost, jak dosáhnout na finanční náhradu.
