„Dejte mi příklad rozhodnutí, které jste udělal, protože to bylo to nejlepší pro svět, ačkoliv to nebylo to nejlepší z hlediska toho, abyste vyhrál!“ byl v nedá ...
Tento týden uběhlo 86 let od začátku druhé světové války. Dne 1. září 1939 se německá vojska převalila přes polské hranice a začal Hitlerův pokus o ovládnutí Evropy. O dva dny později Francie a Británie vyhlásily válku Německu, čímž konflikt přerostl v celokontinentální záležitost. Zároveň nedávno uběhlo 80 let od formálního ukončení této nejničivější války v dějinách, 2. září 1945 Japonsko podepsalo bezpodmínečnou kapitulaci. V Evropě je ze zřejmých důvodů asijská část druhé světové války přehlížena. Maximálně k nám doputuje hollywoodská produkce soustřeďující se na americké tažení proti Japonsku v Pacifiku. Přitom existují pádné důvody pro tvrzení, že druhá světová válka nezačala v Evropě, ale o několik let dříve v Číně. A tato válka má mnohé paralely v dnešní invazi Ruska na Ukrajinu.
Válka v Asii byla výsledkem japonského militarismu. Ve druhé polovině 19. století Japonsko prošlo v dějinách nevídanou transformací. Z pozice v podstatě středověkého státu v roce 1853, kdy bylo poprvé konfrontováno s moderními zbraněmi v podobě americké flotily, se do konce století vyhouplo mezi světové mocnosti. V roce 1895 porazilo tradičního asijského hegemona – Čínu –, o deset let později senzačně porazilo Rusko. Výsledkem bylo založení japonského impéria. Korea byla formálně anektována, Formosa, dnešní Tchaj-wan, se stal kolonií. Japonsko se účastnilo exploatace Číny.
Ta na rozdíl od Japonska zažívala opravdu mizerné půlstoletí. Výsledkem nejrůznějších vzpour a občanských válek byl úpadek centrální moci. Západní státy a později i Japonsko toho využily k ustanovení sfér vlivu a získání zvláštních privilegií. I když Čína formálně nebyla kolonií (až na pár výjimek, jako byl Hongkong), její suverenita byla notně omezena. V roce 1911 proběhla revoluce a Čína se stala republikou, stabilitu to nepřineslo. Země se rozpadla na de facto nezávislá území, která ovládali warlordi, generálové a další vojenští vůdci.
V Kantonu se moci ujal Kuomintang (KMT) čili Čínská národní strana. Zakladatelem byl Sunjatsen, vůdčí postava revoluce z roku 1911, dnes uctívaný jako otec moderní Číny. Po jeho smrti na rakovinu v roce 1925 se vůdcovství strany ujal Čankajšek. I když KMT nebyl komunistickou stranou, Sovětský svaz ho identifikoval jako sílu pokroku. Moskva donutila Komunistickou stranu Číny uzavřít s KMT spojenectví, řada komunistů byla v této době i členy KMT. Bolševici také KMT dodali vojenský materiál a vycvičili jeho Národní revoluční armádu. Ta pod Čankajškovým vedením do roku 1928 sjednotila Čínu. Zároveň ale Čankajšek nikdy nedůvěřoval komunistům a v roce 1927 provedl krvavou čistku. Jejich spojenectví se rozpadlo.
KMT a Čankajšek se stali mezinárodně uznávanými vládci Číny. Ve skutečnosti byla jejich moc dost vratká. Pevně ovládali pouze jižní část země. Čím dále od Nankingu, kam Čankajšek nechal přesunout hlavní město, tím kontrola centrální vlády klesala. Zbytek Číny byl stále pod správou warlordů, kteří se sice formálně podřídili KMT, ve skutečnosti si stále počínali velmi nezávisle. Nemluvě o tom, že velké části země byly pod kontrolou komunistů.
Nicméně Čankajšek zahájil sérii reforem a modernizace a zvláště města na pobřeží relativně vzkvétala. Čínský vzestup začal znervózňovat Japonce.
Ti se mezitím plně zapojili do mezinárodního obchodu, a dokonce dosáhli nedokonalé demokracie. Ta se ale zhroutila po vypuknutí velké hospodářské krize. Japonsko coby na export orientovaná země bylo tvrdě zasaženo americkými cly, jež Washington uvalil v důsledku krize. Ekonomické těžkosti vedly k rozčarování s civilní vládou. Začal se prosazovat názor, že Japonsko se musí stát soběstačným. Japonské ostrovy jsou relativně chudé na nerostné suroviny, takže to nutně znamenalo expanzi do Číny. Ta měla i ulevit přelidnění.
Zároveň se začala šířit ideologie panasianismu, tedy spolupráce asijských národů. V té Japonsko hrálo ústřední roli. Řada ostatních asijských států k němu vzhlížela jako k modelu modernizace a ubránění se vlivu a kolonialismu Západu. V samotném Japonsku ale panasianismus zmutoval v dost toxičtější ideologii. Japonci se začali domnívat, že jako nejpokročilejší národ Dálného východu by mu měli dominovat. Panasianismus v jejich představách znamenal hlavně hegemonii Tokia.
Zde můžeme vidět první paralelu mezi tehdejším Japonskem a dnešním Ruskem. Putinovo Rusko se domnívá, že je přirozeným hegemonem východní Evropy. Minimálně Bělorusko a Ukrajinu ani nepovažuje za plnohodnotné národy, ale odnož toho ruského. Obě války, ruská proti Ukrajině i japonská proti Číně, byly snahou zabrat území, ale i ideologickými konflikty poháněnými představami o přirozené hegemonii.
Japonsko poprvé udeřilo v září 1931, kdy zabralo Mandžusko a založilo tam loutkový stát. V podstatě to je paralela k ruské anexi Krymu. Japonci se setkali s relativně malým odporem. Čankajšek věděl, že na jejich odražení nemá sílu. Právně sice zábor neuznal, tiše ho ale akceptoval. K plnohodnotné válce sice nedošlo, avšak ani k míru. Pravidelně propukaly „menší“ střety mezi Číňany a Japonci, jež stály tisíce životů. Japonsko aktivně podrývalo autoritu Čankajška podporou nejrůznějších separatistických hnutí. Další paralela s dnešním Ruskem.
Bylo jasné, že situace směřuje k válce. V rámci příprav na ni se KMT dokonce v roce 1936 usmířil s komunisty a obnovil s nimi alianci. Země se potřebovala sjednotit proti společnému nepříteli.
Válka vypukla neočekávaně 7. července 1937. Během cvičení japonské posádky poblíž Pekingu se ztratil voják. Ten se sice později v pořádku vrátil do kasáren, ale mezitím Japonci dospěli k názoru, že ho zajali Číňané, a zaútočili na ně. Přestřelka přerostla v regulérní bitvu, jež se následně přeměnila ve válku. Druhá čínsko-japonská válka začala.
Číně se v ní nevedlo příliš dobře. Japonci rychle obsadili nejbohatší a nejrozvinutější oblasti na pobřeží. V prosinci vláda uprchla z Nankingu do Wuchanu, v říjnu 1938 do Čchung-čchingu ve vnitrozemí. Japonci páchali mnohé ukrutnosti, nejznámější je masakr v Nankingu, kdy zabili asi 300 tisíc lidí.
Světové mínění se přiklonilo na stranu Číny, jelikož byla jasnou obětí agrese, i když se jednalo o značně nedokonalý stát. KMT byla dominantní stranou, která nikoho jiného nepřipustila k moci (do opětovné legalizace komunistů), i když pár marginálních stran existovalo. Vláda byla známá svou korupcí, Čankajšek byl de facto vojenský autoritář. Mnozí dnes upozorňují na nedokonalost Ukrajiny, ale ta stojí o několik řádů výše nad Čankajškovou Čínou.
Japonský postup se zastavil v roce 1939 a válka skončila statickým patem, kdy Číňané neměli sílu na vyhnání Japonců, ale Japonci zase nemohli donutit KMT ke kapitulaci. Znovu je to podobné s dnešní Ukrajinou. Ve snaze zastavit japonský militarismus začaly okolní země na Japonsko uvalovat sankce a embarga. Japonci tomu říkali „obklíčení ABCD“, jelikož se ho účastnili Amerika, Británie, Čína a Nizozemsko (D jako Dutch, tedy Nizozemci v angličtině). Zvláště bolestivé bylo ropné embargo, jelikož 80 % ropy Japonsko dováželo. Bez ní by se jeho ekonomika zastavila, nemluvě o válečné mašinerii. Znovu je to zřejmá paralela s dneškem. USA se snaží přesvědčit svět, aby přestal kupovat ruskou ropu, a tím oslabil jeho ekonomiku.
Tokio se ocitlo na rozcestí. Mohlo ukončit agresi v Číně, nebo válku naopak rozšířit. Rozhodnutí slouží jako varování všem, kteří tvrdí, že Rusko nikdy nezaútočí na zbytek Evropy, jelikož přece není šílené a je zabředlé na Ukrajině. Japonci dobře věděli, že svým útokem na Ameriku hrají vabank a šance na úspěch jsou malé, přesto do toho šli. Cílem útoku na Pearl Harbor bylo potopit americkou tichomořskou flotilu, aby ta nemohla zabránit japonské expanzi v Asii, hlavně zabrání Nizozemské východní Indie (dnešní Indonésie) a tamějších ropných polí. Pro Japonce to skončilo katastrofou.
Zbývá poslední paralela s válkou na Ukrajině. Čína od Američanů obdržela násobně méně pomoci než Británie nebo Sovětský svaz. Vlastně dostávala dostatek materiálu, aby nepadla, ale ne tolik, aby vytlačila Japonce. Cílem bylo, aby na sebe vázala co nejvíc japonských jednotek, a ty tak nemohly zasáhnout proti Američanům v Pacifiku. Roli v tom hrála i údajná korupce KMT. Generál Joseph Stilwell, který u Čankajška zastupoval americkou vládu, dokonce požadoval úplné zastavení pomoci. Tvrdil, že čínští generálové jsou natolik zkorumpovaní a neschopní, že je zbytečná. I v Trumpově administrativě byli lidé, kteří požadovali ukončení pomoci Kyjevu kvůli údajné korupci.
Před pár dny v Pekingu proběhla obří vojenská přehlídka oslavující konec války a čínskou účast v ní. Ze strany čínských komunistů se jednalo o dost pokryteckou akci. Mao Ce-tung a jeho komunisté velkou část války vyseděli. Hlavní nápor bojů nesl KMT a Čankajšek. To byl jeden z důvodů, proč KMT prohrál následnou občanskou válku a musel utéct na Tchaj-wan. Pro Čínu tak válka v letech 1937 až 1945 znamenala dvojí katastrofu. Nejenže v ní zemřelo 15 až 20 milionů Číňanů, ale skončila komunistickou diktaturou, která byla násobně horší než vláda KMT. Snad v tomto nebude konflikt na Ukrajině ten čínský kopírovat.
00:09
