Komu věřit - Bartákovi, nebo Cabanissovi?

Podobně jako je lékař-prasečkář Jaroslav Barták symbolem zla ve vztazích mužů k ženám, byl jeho skorojmenovec Martin Barták po jistou dobu symbolem zla v politice. V listopadu 2010 proti němu bylo vytaženo ošklivé obvinění, že si říkal o úplatek americkým majitelům Tatry. Rok poté Bartáka obvinila česká police. Včera, o další tři roky později, ho pravomocně osvobodil Vrchní soud v Praze.

Bartákova žádost o úplatek „několik milionů“ měla padnout v roce 2008 při návštěvě premiéra Topolánka v USA (Barták byl náměstek na obraně). S nařčením přišli dva Američané z tehdejšího vedení Tatrovky, jeden z nich bývalý velvyslanec v Praze William Cabaniss. Česká armáda předtím měla objektivně potíže s dodávanými tatrovkami, stížnosti se řešily, procedura, jak to v podobných případech bývá, mohla být svižně vyřízena, nebo se taky mohla uměle natahovat. Stejně jako si Barták mohl říci o úplatek, mohla si zase dvojice „tatrováků“ ty dva roky po činu, kdy se na Bartákovy korupční řeči rozpomněla, chladit žáhu nebo hledat cizí viníky svého byznysového neúspěchu. Soud nutně skončil v rámci tvrzení proti tvrzení, což Cabaniss letos na jaře u prvoinstančního soudu (kde mimochodem v několika směrech relativizoval svou prvotní výpověď) vyhrotil následující větou: „Moje slovo proti vašemu - a já mluvím pravdu.“

Myslím, že asi tak prvních dvacet let po převratu by v této situaci většina českých tzv. opinion-makerů měla silnou tendenci věřit Američanovi (jistá část asi dodnes). V Američanech jsme byli zvyklí vidět ty, kdo nejenže Evropě během 20. století třikrát pomáhali z potíží, navíc nám Středovýchodevropanům v 90. letech docela nezištně otevírali dveře do NATO. Museli přitom překonávat odpor neochotné západní Evropy.

To je všechno pravda, nicméně velká historie a velká témata z česko-amerických vztahů vyvanuly, a sklon věřit, že pro člověka Cabanissova typu bude je víc zavazující minulost velvyslance amerického prezidenta v Praze než jeho aktuální byznys, po různých zkušenostech slábne. V americké zahraniční politice přestala naše část světa před několika lety být důležitá, Barack Obama tu změnu jenom dovršil a velvyslancům ve středovýchodní Evropě nechal volné ruce, aby si tu podle svých potřeb provozovali osobní koníčky. (Takže například minulý velvyslanec v Praze Norman Eisen se po lobbingu pro americké farmaceutické firmy ve volném čase profiloval jako bojovník proti korupci a ponoukal tuzemské protikorupční organizace, aby se sjednotily pod jednou střechou; stalo se a Rekonstrukce státu svou kampaní přispěl k tomu, že dnes ve vládě sedí oligarcha, jehož dlouhých prstů se bojí všichni.)

Tím, že Cabaniss Bartáka obvinil po tak dlouhé době, že sám měl ve věci zájem, se vůbec nesnažím naznačovat Bartákovu čistotu. I po vyzávorkování případu Tatra se za Bartákem povlečou tak zvláštní kontrakty, jako byl nákup španělských letadel CASA nebo bizarní smlouva na luxusní přestavbu vojenské nemocnice v pražských Střešovicích. Ani osobně to asi nebude vábný člověk – viz jeho dávné vazby na protofašistické rytíře v Ordo Lumen Daniela Landy.  

Ale nelze už v konkrétním případě apriori předpokládat, že exponent spojenecké vlády je pravdomluvnější než exponent vlády české. I to může být jeden z projevů konce polistopadové éry, v tomto případě snad dokonce povzbudivý - jako znak dozrávání.