Co to, proboha, je, být prozápadní?

Nejbizarnější událostí včerejška se nepochybně stalo video z Kyjeva ze zatýkání dvou vládních činitelů přímo na schůzi vlády. Událost se drží v nejlepších tradicích Majdanu, což byl kromě lidového svátku svobody také úspěšný pokus svrhnout tlakem z ulice nesympatického, ale legálně zvoleného prezidenta rok a něco málo před volbami.

I za předpokladu, že ukrajinská policie má proti podezřelým solidní důkazy, není jasné, proč nevyužila jiných příležitostí k zatýkání. Mohla si je předvolat k výslechu, zatknout je ráno doma, zatknout je v jejich úřadech, zatknout je aspoň na chodbě úřady vlády po skončení schůze (řazeno od nejkultivovanějšího k nejhrubiánštějšímu). Docela to připomíná operaci ke zneškodnění Lavrentije Beriji, který byl zatčen a odveden ze zasedání předsednictva ÚV.

Vpád uniforem na schůzi vlády lze vykládat buď jako důkaz, že Ukrajina je hluboce nezápadní společnost, nebo že při svém pochodu na Západ, rozuměj při potírání těch, kteří v tom pochodu překážejí, tu a tam musí nasazovat výjimečné prostředky. Obojí znamená, že společnost, v níž se takové způsoby tolerují, na západě není (malé z používám schválně, není myšleno členství v západních organizacích, ale mentální stav).

Je paradox, když nominálně „prozápadní“, progresivní síly používají k prosazení svých cílů východní způsoby. V menší míře jsme toho svědky i u nás. Jistěže Česká republika ve většině tvrdých či polotvrdých ukazatelů, jako je stav korupce, rozsah neoficiální ekonomiky, fungování policie a soudů, je už dávno Západ. Ale metody, jimiž i u nás v rostoucí míře řešíme konflikty, jakoby vnitřní příslušnost České republiky k Západu občas docela zpochybní.

Teatrální ÚOOZ a vajíčkiáda

Ten nejbližší ekvivalent včerejšího dění v Kyjevě tvoří samozřejmě teatrální zásah ÚOOZ na úřadu vlády před skoro už dvěma lety. Zdá se, že jestli bude vrchnímu státnímu zástupci v Olomouci Ivo Ištvanovi hodně přát štěstí, podaří se odsoudit pár nebožáků za nasazení dvou tří agentů vojenské rozvědky v milenecké intrice, a pak ještě Janu Nagyovou za nezaplacení darovací daně. Jediné, co by ospravedlňovalo všechny ty dramatické noční prohlídky, zakuklené policisty, Nagyovou v medvědu atd., tedy odhalení mafiánské chobotnice kolem vlády, chybí. Ale zbude vzpomínka na lidový hněv proti těm hajzlům nahoře, kterým konečně někdo zatopil.

Jsou i další příklady: už před pěti roky to byla například vajíčkiáda proti Jiřímu Paroubkovi (to autor píše se sebezapřením, sám si ji tehdy víceméně omlouval nebezpečností a nevábností těch, po nichž se házelo), před pár měsíci vášnivé demonstrace proti Miloši Zemanovi, tomuto stínu mocnáře, který byl bohužel před dvěma lety zvolen prezidentem, a ještě víc bohužel existují dodnes lidí neschopní ten výsledek unést. V posledních dnech je to třeba verva, s jakou se někteří lidé, co to myslí dobře, chápou příležitosti jít demonstrovat proti těm, co chtějí demonstrovat proti průjezdu amerického konvoje z Estonska – a tím pro rusofily/amerikanofoby a okrajové hlasy typu Jiřího Vyvadila vytvářejí naprosto neadekvátní pozornost médií. Končí to třeba tak, že do Echa přijde email z BBC, kde si editor článku o ruské propagandě v naší části Evropy ověřuje, jestli Petr Hájek a jeho Protiproud skutečně představují v České republice prominentní hlas.

Tam, kam jsme před 25 lety chtěli dojít, měla být pravidla důležitější než výsledek, cenila se uměřenost a věcnost. Ale dnes se občas zdá, že pro hodně lidí je důležitější projevit emoci, zanadávat si na oponenta, navzájem se postrašit a cítit se potom v takto vzniklé pospolitosti útulně, smět i v dospělosti být každý den na chvíli dítě. A tomu se říká „prozápadní postoj“. Ale být pro Západ nutně znamená, že demonstrant svou zemi za součást Západu nepovažuje. Skutečně bylo cílem budit v náhodných pozorovatelích zvenku tak zubožený dojem?