Jarmuschovi Milenci: Kytary vazbí, svět ať klidně umře

Točit o upírech se dnes dá brát jako znak podlehnutí módě. Jim Jarmusch ve svém filmu Přežijí jen milenci ale dělá z upírů mluvčí touhy, která módou opovrhuje, je hrdě anachronická, vystačí si sama.

Pro filmy Jima Jarmusche byl vždycky - kromě suché ironie a pobavené i znavené "velkoměstskosti - charakteristický také romantismus. Spíš v tradičním slova smyslu, vyjadřovaný jazykem rockerství. Teď je režisérovi jednašedesát let, docela "nerockerský" věk, v němž si člověk je asi silněji vědomý omezenosti svého času, a kdy jsou pro něj život a svět už jinde, může si v něm připadat anachronicky.

Poslední Jarmuschův film přežijí milenci se dá brát jako manifest anachronismu, vzdorné přihlášení se k němu. A v momentech, kdy tenhle svůj postoj Jarmusch artikuluje obrazem, rezonuje jeho filmem jakási tichá, hypnotická krása. Když ale Jarmusch začne nakládat se slovy, jeho dílo občas dost ztrácí, stává se z něj trochu ubíjející výčet typu "1000 věcí, které mě zajímají", případně "1000 věcí, co mě s.rou".  

Upír a upírka jako jedno tělo 

Film vlastně shrnuje přechod mezi úvodními dvěma záběry - pomalu rotující pohled do nočních hvězd se změní v obraz lesknoucího se černého vinylu, otáčejícího se na gramofonu. Kosmos a hudba jsou jedno. Určitě to tak je pro Adama (Tom Hiddleston). Žije sám v domě uprostřed vylidňujícího se a zkrachovalého Detroitu, v němž se kdysi vyráběly ty nejkrásnější káry a vznikala ta nejsilnější hudba. To všechno nějak přežívá v něm - elegantně zpustlém muži v černém, jenž tráví svůj čas mezi pečlivě vybraný věcmi, předměty historií, svědky časů, v nichž tvorba měla smysl. Na ty nejlepší kytary nahrává svoje kusy - archaické, trochu v garážovém stylu, zároveň ale obřadné, repetitivní, točící se v kruhu jako hvězdy na nebi, deska na gramofonu, pár tančících upírů uprostřed pokoje.

Adam je totiž upír, svoje specifické potřeby ale uspokojuje celkem civilizovaně, pro krev si chodí v převleku do nemocnice (někdy jako doktor Faust, jindy doktor Caligari), vypije si ji doma

Adam je totiž upír, svoje specifické potřeby ale uspokojuje celkem civilizovaně, pro krev si chodí v převleku do nemocnice (někdy jako doktor Faust, jindy doktor Caligari), vypije si ji doma - ze starožitné sklenice, v niž vynikne její sytě rudá barva (upírství se v Jarmuschově filmu - podobně jako ve starší Ferrarově Závislosti - dá brát i jako metafora návyku). Adamovi se už nechce být na světě, vycítí to jeho milá Eva (Tilda Swintonová), přijede za ním přes půl zeměkoule. Ti dva spolu tvoří jaksi samozřejmý celek: on v černém, ona v bílém, on racionální, ona trochu intuitivní, on znechucený světem, ona vůči němu smířlivější, on hráč, ona posluchačka, on vždy krok od zhroucení, ona opora, vždycky jistá. Oba v černých brýlích. Sluší jim náramně, jakož i všechno ostatní.

Jarmuschův film je nejsilnější v dlouhých pasážích, kdy ukazuje jejich tichou společnou existenci. V pomalu plynoucích obrazech z Adamovy muzeální domácnosti, při tanci či spánku. Ve vylidněných interiérech, při jízdě autem opuštěnou ulicí jak z obrazů Edwarda Hoppera. Jsou to mementy prodchnuté vědomím nutného zániku hrdinů i soumračného světa, v němž se pohybují, s melancholií přijaté ztráty.

Zbytečný katalog stížností

Dojde taky na nějakou tu zápletku, dorazí Evina sestra Ava (Mia Wasikowska), kontaminovaná poživačností a povrchností světa lidí, něco se děje, aby se něco dělo. Jarmuschovy milence ale především sráží na zem zbytečná doslovnost, popisnost. Projevuje se v pasážích, kdy Adam vypočítává svoje intelektuální hrdiny, dělá přednášky na oblíbená témata, katalogizuje hříchy lidí - upírským slangem zombies. Z postav, jež měly přesahovat svět, se najednou stávají děti doby, nijak zvlášť vynalézavě formulující strachy, představy a předsudky typické pro sociální prostředí jejich tvůrce.

Některé věci cítí Jarmusch potřebu zdůrazňovat až umanutě , třeba módní teorie o utajených vynálezech Nikoly Tesly. Nebo tvrzení, že skutečným autorem Shakespearových her byl Christopher Marlowe. Jeden by za tím cítil jakousi romantikovu žárlivost, neochotu připustit, že takhle veliké dílo by mohl vytvořit člověk, který nepatřil k "nám" - dobře oblečeným, rebelským rozervancům. Musí za tím být nějaký podvod, jinak to přeci není možné...

A v Přežijí jen milenci se dá vidět i něco na způsob autorova Best of... výběru toho, co na obec fanoušků spolehlivě funguje.

Z toho romantického postoje, s nímž se režisér tak identifikuje, se může stát taky pěkné klišé, což Jarmuschův film bezděčně dokládá. A v Přežijí jen milenci se dá vidět i něco na způsob autorova Best of výběru toho, co na obec fanoušků spolehlivě funguje. Jarmusch ale má z čeho vybírat. V pasážích jako ta v závěru filmu, kdy Adam uslyší v písní neznámé umělkyně svoje pokračování, to, co na světě zůstane, až v něm on nebude, jeho film navíc vystupuje z přihrádek, činí je zbytečnými.

Přežijí jen milenci (USA, Německo, Francie 2013)

režie: Jim Jarmusch

hrají. Tom Hiddleston, Tilda Swintonová a další