Shořet, nebo vyhasínat. Caveova šedesátka

Australskému hudebníkovi a spisovateli Nicku Caveovi bylo včera šedesát let. O jeho nezpochybnitelném přínosu světové hudbě posledních desetiletí, o něm jako uměleckém typu, pokračovateli určité tradice, již dokázal vstřebat a zároveň do ní otisknout něco velmi osobního a ojedinělého, o jeho pódiové personě, o jeho inspiracích, vášních, sarkasmu, o jeho stále ještě (a možná trochu podezřele) černých vlasech, o tom všem toho bylo napsáno skutečně hodně a malinkou část toho jsem napsal já. Tak proč se opakovat. Troufnu si jenom na pár slov k té čerstvé skutečnosti. Je mu šedesát. 

Byly doby, kdy málokdo věřil tomu, že se téhle mety dožije, v Caveových nejdivočejších a nejvíce sebedestruktivních letech sledovala hudební publicistika jeho dráhu s jakousi morbidní fascinací, viděla v něm novu směřující k nevyhnutelné zkáze. Nebylo to ale jenom voyeurské, možná v tom byla i třeba tlumená víra, že takhle to má být. Že talent se má zničit, že romanticky pojímaný umělec má shořet jasným plamenem, a ne pomalu vyhasínat, jako někteří z těch velikánů, kteří Caveovi předcházeli.

Ta desetiletí Nicka Cavea, která následovala, usvědčují tenhle trochu nekrofilní romantismus z naprosté stupidity. Protože pro svět (ne že by v téhle souvislosti šlo především o něj) bylo lepší, že na něm Nick Cave vydržel, zestárl v něm, natočil ještě hodně desek, z nichž i některé ty pozdní jsou skvělé – a možná skvělé proto, že jejich autorem je muž s určitou zkušeností, která se dá získat jenom věkem, tím, že kolem člověka plyne čas.

Představa šedesátiletého Nicka Cavea pro mě v době, kdy jsem jeho hudbu začal poznávat, byla nereálná, nesmyslná. Teď mu těch šedesát je a zdá se naprosto samozřejmé a v pořádku, že zpívá i ty staré písně, jež složil ten dávný neklidný a zběsilý kluk. Protože představa, že člověk musí být mladý na to, aby byl v hudbě relevantní, je jenom taková iluze, již si pěstují lidé, kteří v sobě ještě nestihli objevit víc než právě to mládí.

Romantický obdiv k těm, kdo shořeli, místo aby vyhasínali, se dá pochopit jako taková juvenilní fáze, kterou si dost lidí projde a z níž pak vystoupí. A uvidí spoustu možností.