Konečně se něco děje? Zapomeňte

Ve vzrušené atmosféře minulého týdne jsem vyslechl několik nadějeplných monologů – konečně se prý začíná něco dít. Podobná očekávání mohl trochu zchladit aktuální průzkum volebních preferencí agentury STEM. Děje se podle něj to co vždycky, nanejvýš (nanejhůř) se to děje ještě o kus intenzivněji.

Ano, průzkumy je v téhle zemi nutno brát s rezervou, ano, do sněmovních voleb schází ještě rok, ano, průzkum vznikl ještě před propuknutím aféry kolem vyznamenání pro Jiřího Bradyho. Babišovo hnutí téměř na třiceti procentech, těsně druzí komunisté na plus minus polovině, sociální demokraté až za nimi (ale v rámci statistické chyby), Okamurovo hnutí lehce přes pět procent, Piráti těsně pod hranicí (obojí opět v rámci statistické chyby). To nesignalizuje proměnu poměrů, ale spíš jejich utužení.

Znepokojivou zprávu (mírně řečeno) průzkum přináší dnes nejsilnější vládní straně – sociální demokracii. Její předseda Bohuslav Sobotka nedávno volal po přeorientaci strany na moderní a liberální voliče ve městech. Část téhle vrstvy k premiérovi vzhlíží se sympatiemi, neřekl bych ale, že je ČSSD schopná ji celou shromáždit za svým praporem.

Vždy tu budou nějaké partaje vyhlížející moderněji a liberálněji. A především – strana se nemůže úplně odstřihnout od své tradiční základny. V české sociální demokracii po většinu její novodobé historie existovala silná tenze, nejenom uvnitř strany, ale i mezi jejími stoupenci. V současné době ale tenze přerostla v antagonismus mezi „liberálními měšťany“ a lidmi, kteří volí sociální demokracii jako tradiční dělnickou stranu.

Andrej Babiš a jeho hnutí problémy tohoto typu evidentně nemají, daří se jim přitom brát voliče napravo i nalevo, stačí na to zůstat dostatečně vágní, vyvolávat dojem kompetence a solidarity v naštvanosti s lidmi dole. Je druhou nejsilnější vládní stranou a tou nejsilnější stranou opoziční, alespoň to tak působí – taky výkon svého druhu. Neschopnost pravicové opozice být po třech letech mimo vládu relevantní opozicí koaličním stranám jen vypovídá o hloubce jejich krize.

Může na tomhle obraze něco změnit dění posledních dní? Přinesla by výměna na postu prezidenta skutečně zásadní změnu, jak věří ta angažovanější část českého občanstva? Nějakou určitě, ale výraznou, podstatnou asi ne. Nová hlava státu by v téhle situaci mohla být něco na způsob šidítka, další stabilizace poměrů. Aby to bylo jinak, museli by ti krátkodobě mobilizovaní občané být schopni nějaké politické práce, mít nějakou politickou reprezentaci. Zatím se nezdá, že by toho byli schopni a že by o něco takového vůbec stáli.