Hanební pancharti

Většina bude asi znát závěrečnou scénu Tarantinových Hanebných panchartů. Ohavně zlý (ač jistým způsobem i okouzlující) gestapák Landa, sebevědomě se dožaduje politického azylu ve Spojených státech výměnou za pomoc v likvidaci Hitlera a špiček 3. říše. Nebyl jsem asi jediný, kdo s úlevou uvítal, že svérázný americký důstojník Aldo Raine (hraje ho Brad Pitt), který ho eskortuje, nehodlá politické „dealy“ tak úplně respektovat, a budoucímu spokojenému občanovi Spojených státu vyryje na cestu na čele velký hákový kříž.

Přesně tato scéna mi vyvstala v paměti, když jsem si četl některé články věnované úmrtí Czesława Kiszczaka. V krátkém sledu za generálem Wojciechem Jaruzelským odešla v těchto dnech druhá klíčová figura vojenské junty, která vládla Polsku v osmdesátých letech a byla tedy i stranou pozdějších jednání u kulatého stolu.

Životopis Czesława Kiszczaka si svoji ohavnosti s tím Landovým nezadá. V bezpečnostních orgánech režimu sloužil od útlého mládí. Dnes už jsou dobře zdokumentovány jak jeho vyšetřovatelské aktivity směrem k „nepřátelům lidu“, tak podíl na vnitrostranických „honech na čarodějnice“ z vrcholných let stalinismu. Mučil, udával a sledoval jak se dobrému bolševikovi sluší. Téměř od začátku byl spojený s vojenskou rozvědkou, tedy nejvýrazněji Moskvě podřízeným orgánem Polské lidové republiky. V jejích službách dokonce jako mladý agent úspěšně infiltroval prostředí vojáků polské armády na Západě, kteří se po roce 1945 obávali návratu do vlasti.

Kiszczak postupuje v hierarchii. Nakonec – na přání Jaruzelského – je převelen z „obrany“ na „vnitro“ a může začít poslední slavnou kapitolu své služby veřejnosti: stává se v roce 1981 vrchním velitelem operace potlačení Solidarity a nastolení výjimečného stavu. Jeho podřízení internovali bez soudu téměř deset tisíc členů Solidarity a jejich rukou zemřelo během výjimečného stavu celkem 88 lidi.

Paralela s Landou až doposud není možná zřejmá, ač členové aparátu bezpečnosti obou totalitních režimů toho mívali hodně společného. Definitivně tuto paralelu vytváří až hodnocení postavy generála Kiszczaka některými autoritami polské veřejné debaty. Až legendární se stala věta, vyřknutá Adamem Michnikem, o tom, že je Kiszczak „čestný muž“, neboť dodržel slovo, které dal opozici u kulatého stolu a nebránil, aby Solidarita převzala moc. „Nehodnotíme ho spravedlivě. Žil ocejchovaný jako tvůrce výjimečného stavu, aniž bychom uznali jeho zásluhy pro přechod k demokracii“ – říká v těchto dnech další nestor polského liberalismu, Jacek Żakowski z týdeníku Polityka. „Přece stačilo jedno jeho slovo, a tekla by krev“.

„Po roce 1989 jsme ho odsuzovali za různé drobnosti – pokračuje Zakowski. A přitom jsme zapomínali na podstatu – na velká rozhodnuti, před které byli stavění Poláci během velkých konfliktu o naší budoucnost“. Sám plukovník Landa by to neřekl lépe… Ty „drobnosti“ – 40 let věrné služby Sovětskému svazu, velení nad jednotkami, které střílely do horníků v dolech Wujek nebo zavraždily desítky opozičních aktivistů a jinak nepohodlných osob v čele s páterem Jerzym Popiełuszkem – jsou překryté „velkými dějinnými rozhodnutími“.

Stejně jako Landa se považoval za rozhřešeného svým naprosto pragmatickým příklonem na stranu Spojenců v poslední vteřině konfliktu, Kiszczakovu dlouhou kariéru měla zachránit pasivita v posledních měsících existence sovětského bloku. Nevadilo, že jednou z nepsaných podmínek změny režimu, byla – jak v případě Landy tak Kiszczaka – beztrestnost a zapomenutí jejich zločinů. Nevadilo, že do poslední chvíle se jeho podřízení zbavovali všech důkazů předchozí činnosti státní bezpečnosti.

Pamflet na komunistického zločince se nakonec nutně stává pamfletem na liberální část polského demokratického spektra. Jeho původně asi taktické rozhodnutí usednout k jednomu stolu s komunisty se pro něj nakonec stává hlavním článkem dogmatické víry. Dohoda u kulatého stolu smazává všechny viny a je bodem, od něhož se dějiny píši nanovo. Nenávist a ostré odsouzení si naopak v posledním čtvrtstoletí zasloužili ti, kteří tato dogmata respektovat nechtěli a – například – neúspěšně se pokoušeli o soudní rozsudek nad posledním velitelem polské StB. „Proto si Kiszczak zaslouží státní pohřeb“ – shrnuje s neochvějným přesvědčením Jacek Żakowski.

Můžeme se pak divit, že v naších postkomunistických společnostech narůstá pocit, že „je něco shnilého ve státě českém / polském“? A nejde tady (jenom) o přítomnost „bývalých komunistů“ ve veřejném životě a nepotrestání jejich zločinů. Shnilý kompromis a nový začátek založený na všeobecné amnézii zkrátka napomáhá přesvědčení, že (jak říkává Jan Urban, hvězda polského komunismu a kapitalistický žralok v jedné osobě) „všichni jsou svině a vše je dovoleno“.

Lidskoprávní aktivista Aryeh Neier kdysi prohlásil: „Odhalit ty, kdo za zločiny nesou odpovědnost, a ukázat, čeho se dopustili, znamená veřejnou stigmatizaci, která je už sama o sobě trestem. Pojmenovat jejich oběti a nezapomenout na to, jak byly mučeny a zabíjeny, je svým způsobem hold jejich hodnotě a důstojnosti.“ Můžeme si povzdechnout, že když už Polsko nedokázalo Czesława Kiszczaka ani na jeden den umístit do vězení, mohl se alespoň najít nějaký Aldo Raine…