Pozor, pozor, mluví k vám prominenti
Ač je to skoro k nevíře, německá realita jakoby v některých rysech začala připomínat tu českou, která se minimálně v tom, co se říká v našich médiích, už pár roků vyznačuje podrážděností a okřikováním jako náhražkou rozumné diskuse. U našich sousedů ke ztrátě klidu a uměřenosti potřebovali pár demonstrací Pegidy, tedy ochotu pěti, deseti, patnácti a naposledy osmnácti tisíc proti-islámsky (nebo, jak oni sami říkají) proti-islamisticky naladěných Sasů.
Jeden by řekl, že takový občanský vzmach v Drážďanech politická elita země klidně může vysedět, spolehnout se na generála Mráze a lemplovství organizátorů, kteří - soudě alespoň podle jejich předáka a dalších několika recidivistů v jeho okolí - vedou poněkud neuspořádané životy. Ale ne, ta netrpělivost zaujmout stanovisko, vystoupit s patetickým gestem v šiku, se včera zhmotnila v petici 50 a posléze 80 „prominentů“ proti Pegidě, kterou i s orlojem nejslovutnějších signatářů zveřejnil bulvární deník Bild, jeden z oficiálních sponzorů petice. Kromě biskupů obou křesťanských denominací, fotbalových trenérů, primátorů několika velkých měst a entertainerů z televize podepsali i dva nejdůležitější členové spolkového kabinetu po kancléřce Merkelové - ministr financí Schäuble a ministr zahraničí Steinmeier. Zdá se, že kromě nepochybně ušlechtilých pohnutek organizátorů této vzdoropetice jde také o praktickou věc, totiž o vytvoření takového ovzduší v zemi, kdy si sympatizanti s Pegidou z jiných měst (podle nedávného průzkumu asi třetina německého obyvatelstva) rozmyslí vyjít na náměstí. Neboť tam už čeká dav občanů nabuzených proti Pegidě. (Což se i v pondělí stalo. Jediné město, kde byli anti-islamisté v převaze, zůstaly Drážďany. V některých jiných městech vyšli do ulic pouze pokrokoví občané, pro-islamisté a ti, co mají skutečný soucit s azylanty.)
Petiční právo je pro všechny, ale taky je trochu divné, aby se členové vlády podíleli na faktickém zastrašování lidí, kteří nenásilnou formou vyjadřují názory nijak nevybočující z demokratického rámce. Nikdo z novinářů, nemaskovaných i maskovaných, kteří mítinky Pegidy pečlivě monitorují, ještě nezdokumentoval, že by tam snad kromě pár parazitujících skinheadů někdo formuloval rasistická nebo nedej bože k násilí vyzývající hesla. Kromě toho dosud existovalo nepsané pravidlo, že vysoký ústavní činitel nepodepisuje petice, neboť je to od nepaměti prostředek, jak se dovolat pozornosti mocných.
Není to první hromadné stanovisko z poslední doby, v němž se sešli lidé, co si rozhodně nemohou stěžovat, že do médií nemají přístup, pokud mají něco důležitého na srdci.
Proti Pegidě se například hromadně ohradila skupina bývalých východoněmeckých disidentů, nechce, aby demonstranti používali hesla a symboliku z podzimu 89. Což je sice sporné – má několik, byť proslulých, aktérů revoluce, copyright na masové hnutí, jehož se jistě zúčastnila i řada těch, co dnes chodí na Pegidu, ale je to aspoň pochopitelné. Když ale někdo, tak jako před měsícem skupina jiných německých „prominentů“, tentokrát 64, vydá dramatické varování před válečnickou atmosférou a apel za větší srozumění s Ruskem, říká si člověk, že v Německu, zemi s velkou poválečnou tradicí vynikajících novin a časopisů, asi něco drhne. Ve společnosti, kde veřejná diskuse probíhá tak, jak má, se chytré a originální hlavy nepotřebují sdružovat do skandujících grup.
