O čem se raději nemluví
1
První díl: Proč strkáme hlavu do písku, když je nebezpečí tak zjevné?
Nepřemýšlíme jenom jako individuality, ale také jako členové určité komunity, která má nějakou tradici poznávání a jež ovlivňuje způsob, jakým naše mysl zachází se světem. Eviatar Zerubavel, Social Mindscapes
Veřejné ticho o klimatické změně se ani tak netýká popírání informace, jako spíš neschopnosti ji začlenit do každodenního života. Je to téma, o kterém sice slýcháme, ale rychle od něj v bezradnosti utečeme. Lidé se vyvinuli v určitém přírodním prostředí, na kterém jsme se díky vynálezu města, stali jen částečně závislými. Město je to, co nás osvobodilo od přírody a rozmarů počasí. Další jistotu vnesla kulturní homogenita, což dnes jasněji vnímáme na příkladu „neklidných“ víceetnických sídel. Pozorujeme proces, kdy člověk vytváří a stále zdokonaluje takový druh fyzického a sociálního prostředí, kde se cítí bezpečně a nerušeně.
Slouží k tomu určité normy, jako jsou třeba pravidla silničního provozu, nebo nepsaná pravidla vznikající sociální interakcí. Na menší rizika, třeba nedostatek vody, komunita reaguje tak, že s tím něco udělá a tím opět posílí pocit bezpečí. Na velká nebezpečí neumí adekvátně reagovat, a tak je ignoruje. Za této situace Marie Norgaardová oprávněně předpokládá, že odmítání klimatické změny není nějaká osobní zabedněnost, ale ve skutečnosti koordinovaná sociální akce. Je to aktivní proces. Nedělání neznamená sedět jen tak za pecí, ale je důsledkem společenského procesu. Apatie je výsledkem dlouhodobého zvažování situace.
Psychologové někdy tuto situaci popisují jako kognitivní disonanci, ke které dochází, pokud jedinec či společnost zastává dva či více protichůdných názorů. V podstatě se jedná o to, že čím víc toho o nějaké věci, v tomto případě o klimatické změně, víte, tím větší problém máte, protože tím zvyšujete svůj stres. Ten ale rovněž zvyšujete tím, že ignorujete rizika. Proto předpokládám, že většina čtenářů této statě jsou lidé, kteří si již na svém vlastním trhu vnitřních stresů vyhandlovali pocit bezpečnosti a zranitelnosti.
Napětí mezi bezpečností a zranitelností
Vědci obvykle předpokládají, že lidé jsou málo informováni a že klimatickou změnu podceňují. Možná to vůbec není pravda. Lidé toho vědí dost na to, aby pochopili, že situace je nebezpečná. Někdy si říkáme: „Jenom kdyby lidé tušili, co všechno je v sázce“, ale oni to docela přesně tuší. Jen jsou rádi, že je tím média neruší. Ta by stejně podle známé definice, že „média jsou továrny na diváky, které prodávají reklamním agenturám“, při zvětšení dávky strachu a nejistoty ztratila diváky či posluchače.
Když se sejdou lidé a jen tak spolu hovoří, tak se ve skutečnosti děje velice mnoho věcí. Lidé jsou prostě spolu, většinou si ani nevyměňují nějaké užitečné informace, ale hovorem vytváří společenství. To je to nejdůležitější, a proto ani nevěnují pozornost konverzačním normám, které nám v zásadě říkají, jaká témata společnost posilují a jaká oslabují. Němci neradi mluví o 2. světové válce a my o Sudetech. Francouzi v běžném rozhovoru mlčí a obětech kruté alžírské války a Američané odmítají zodpovědnost za nejméně 200 tisíc dětí zabitých v důsledku iráckých válek. Naproti tomu je nejenom lidské, ale přímo vhodné popisovat počasí a ptát se na děti.
Eirik Bygdaby, běžný člen své norské komunity, řekl: „ Bylo hodně věcí, které bychom měli udělat, ale chovali jsme se jako ostatní. Musíte patřit do nějaké společnosti. Kdybyste dělali ideální věci, tak byste se sami z této společnosti vyloučili a stejně by se nakonec nic nestalo.“ Je zajímavé, že mnozí Norové – a zřejmě v tom nejsou sami – vnímají jako jeden z nejvíc bezpečných prostorů před nástrahami doby různé bary, my bychom použili slovo hospody, kde zejména různé druhy epizodické či chronické opilosti člověka chrání před vnitřními zmatky, které učenější lidé popisují jako kognitivní disonanci či kulturní hegemonii. Z pohledu klimatické změny se dá usuzovat, že malé pivovary budou i nadále růst.
V norské společnosti platí pro politiky, učitele a obecně veřejně činné lidi několik nepsaných pravidel. Měli by být příjemní, inteligentní, ale zároveň by zejména měli mít věci – to většinou znamená emoce a organizaci práce – pod kontrolou. Pokud vám někdo řekne, že má věc pod kontrolou (naposledy jsem toto vyjádření slyšel na Ředitelství silnic a dálnic), znamená to politické vyjádření a na takovouto instituci či osobu, je nutné si dát dvojnásobný pozor. V soukromém životě za žádanou vlastnost platí nezávislost a proto si mladí Norové málokdy navzájem říkají, že milují toho druhého.
Noorgardová uvádí převodní tabulku žádaných vlastností a co znamenají:
Vlastnost: Význam:
Být „cool“ Starat se o partnerské vztahy, ne o svět
Být chytrý Umět dát chytrou odpověď
Udržet si kontrolu nad věcí Neukázat známky slabosti nebo nerozhodnosti
Psychologické nářadí
Anna Swidlerová předpokládá, že kultura, kterou neurčitě vnímáme jako soubor určitých hodnot, je ve skutečnosti skříňkou na nářadí, která v sobě obsahuje motivy, symboly a rituály, které se v nejlepším i nejhorším smyslu slova projevují právě v obdobích sociální transformace. Tento proces je v současné době snad nejvíc viditelný v konfliktech současného islámu s jeho důrazem např. na oblečení, mučednickou rétoriku i některou z tradicí.
Nemusí nutně vznikat propracovaná ideologie, ale pro začátek stačí vzít několik tradičních symbolů. Vzbuzují nadšení a zápal právě v případě, že nejsou příliš spojené a logicky uspořádané. V takových dobách se i poměrně malé rozdíly ve víře a způsobech modlitby stávají nebezpečnými roznětkami dalších akcí. Přijetí nového symbolu se stává aktem obrácení a „nový člověk“ se věnuje jiným činnostem. V klidných či prosperujících dobách bychom si těchto změn možná ani nevšimli.
V norském případě se ukázalo, že hlavním nářadím, jak se vyhnout vážnému hovoru o klimatické změně, byla konverzační taktika, která používala humor jako prostředek zlehčení situace a emoční strategie, která odsouvala doopravdy obtížné situace stranou. To celé bylo doprovázeno dalšími strategiemi, jako je přenesení pozornosti na jiné téma či vyhýbání se věcné informaci, na kterou neexistuje snadná odpověď.
Kognitivní mapa a emoční managment
Pomocí různých strategií odmítání vytváříme příjemnější, méně stresující vnitřní svět, ve kterém je důležité nejenom to, co víme, ale také co nevíme a ani nechceme vědět. To, co ani vědět nechceme, není podle Gramsciho ani tak výsledek vlastní ignorance, jako spíše aktivních sociálních sil. Dominantní skupiny se udržují nikoliv jenom mocí, ale vytvářením kognitivní mapy. Některé informace je třeba přijmout a jiným je třeba vzdorovat. V současné americké společnosti, která byla opakovaně studována, vychází jako hlavní důvody odmítání klimatické změny vina a bezmoc. Respondenti popisují pocit, že se ocitli v pasti.
Reakcí na tento pocit (sense of entrapment) je vytváření nového pocitu bezpečí a nevinnosti, která se projevuje např. reakcí na tzv. „hokejkovou křivku“, která ukazuje rychlý růst teplot v posledních desetiletích. Významný klimatolog Michael Mann při konstrukci této křivky propojil několik linií paleoklimatických údajů. Jeho metodický přístup byl veřejností kritizován a málem skončil i jeho vyloučením z akademických kruhů. Své zkušenosti popsal v knize o hokejové křivce a klimatické válce (2012). Později byly jeho závěry potvrzeny, ale veřejnost o ně nestála. Místo toho se stále opakuje příběh údajného falšování klimatických údajů, který ukazuje, že klíčem k pochopení klimatické změny nejsou vědecké údaje, ale emoce.
Celkově mi z toho vychází, že čím víc se začne klimatická změna ukazovat v reálném světě, tím víc bude většinovými médii a jejich posluchači odmítána a bagatelizována. Ke skutečné změně postojů může dojít až v okamžiku, kdy důsledky jsou natolik zjevné, že se změní jemné sociální síly, které určují naši kognitivní mapu, tedy to, co máme a co bychom neměli vidět.
Ekonomika – nové téma psychologie odmítání
Ekonomika se vzpírá jednoznačným interpretacím, protože se pohybuje na rozhraní exaktní matematiky a napůl iracionální psychologie jedince či davu. Ekonomové včetně držitelů Nobelových cen spolu málokdy souhlasí, což není dáno tím, že by byli hloupí nebo chamtiví, ale právě onou subjektivní složkou, tvořící jeden z ekonomických základů.
V alternativním a pochopitelně kontroverzním ekonomickém světě, jak ji představuje např. James Rickards, se říká, že krize z let 2007 byla zahnána jen tím, že se vytvořily předpoklady ještě větší krize. Ta se týká zejména otázek dluhu. Vykoupení (bailout) z ekonomické krize stálo Ameriku víc než první světová, druhá světová a vietnamská válka dohromady. Výše světového dluhu je 10x větší než hrubý světový produkt. 97 % peněz, které existují, existují ve formě dluhu. A v podobném výčtu bychom mohli dál pokračovat.
Skoro to vypadá tak, že nějakou formu ekonomické krize potkáme ještě o něco dřív než environmentální krizi a budeme u toho doufat, že se nebude jednat o souběh problémů. Z hlediska našeho tématu se však ukazuje další velká psychologická záhada, kterou je odmítání špatných ekonomických zpráv. Jakoby se jednalo o věci, které každý ví a málokdo o nich chce přemýšlet.
