Proč tolika lidem u nás Putin tak vadí?

Český prezident Miloš Zeman byl 9. května v Moskvě, kde mimo jiné absolvoval audienci u svého ruského protějška Vladimira Putina. Den po Zemanovi přijela za Putinem německá kancléřka Angela Merkelová. Šla se se svým hostitelem poklonit k hrobu neznámého vojína, následovalo bilaterální jednání a večeře v úzkém kruhu. Kancléřka, předsedkyně CDU, je dnes v Evropě nejmocnější političkou volné politické rodiny zvané Evropská lidová strana. Svým opožděným příjezdem se sice vyhnula přehlídce, ale ruská i německá média hodnotí její cestu jako projev dobré vůle Západu.

Jistěže na rozdíl od českého prezidenta je kancléřka jedním z garantů minských dohod, které mají nastolit příměří na východě Ukrajiny, reprezentuje Německo, s nímž Rusové touží mít speciální vztahy, má tedy s Putinem o čem mluvit a nehrozí, že by mu jen posloužila jako stafáž. Ale moment, neklade snad Německo, eurooptimisté z CDU a mnoha dalších formací v Evropské lidové straně takový důraz na společnou politiku Evropy? A nemá EU svůj postup k Rusku a v otázce sankcí znovu dohadovat v červnu? Prostě porotci mezinárodněpolitického stylu by tu našli důvody k znepokojení.

Fakt je, že německá kancléřka nemá ve svém bezprostředním okolí  postavy s obchodními vazbami na současné Rusko, a že nevypadá jako komunistický hodnostář po třiceti letech. Zásadní rozdíl mezi její cestou a cestou Zemana ale není. Buď považuji vývoj na rusko-ukrajinském pomezí za tragédii vzniklou aspoň částečně samospádem a pak se mohu pokusit přispět k nápravě, nebo ji považuji za jednoznačný útok, a pak k útočníkovi, který navíc zatím neustupuje, nejezdím demonstrovat ani přátelství ani dobrou vůli.

Český prezident si nakonec, s přispěním Sobotkovy vlády nechal rozmluvit účast na megalomanské přehlídce ruské armády, neboť tam by se technicky nedalo zařídit, aby to byla jiná armáda, než ta, která pomáhá separatistům na východě Ukrajiny. To není až tak špatný výsledek a člověk by to tady mohl nechat být.  Ne tak někteří čeští politici, jimž vévodí opoziční TOP 09. Karel Schwarzenberg svým spoluobčanům oznámil, že to zas bude svět „čumět“ (šéf topky sem zařadil ještě Václava Klause, ochotného setkat se během její pražské návštěvy s francouzskou nacionalistkou Marine Le Penovou), Miroslav Kalousek byl ještě explicitnější: Zeman se prý odejel do Moskvy „hrbit před diktátorem, který ohrožuje suverenitu Ukrajiny“.

Co je to Putin?

Nad Kalouskovým výrokem je možné se zamyslet, čím přesně a proč tolika lidem u nás Putin tak vadí. Je to představa, že Putin je spojením toho nejhoršího v domácí i zahraniční politice, že spojuje diktaturu doma s agresí navenek. A že tato kombinace ho činí největším nebezpečím dnešního světa.

K tomu agresorovi:  Až doposud Rusové při své agresi nedospěli nikam, kde by je většina obyvatel nevítala, neboť ta většina obyvatelstva pod ruským záborem nebo v separatistických „lidových republikách“ jsou Rusové. Historicky nespravedlivý ruský postup zatím spíš není.  Jiná věc je nebezpečí, jaké plyne z ochoty Kremlu porušit platnou mezistátní hranici.

Za druhé s agresí proti Ukrajině nutně nesouvisí vnitřní režim v Rusku. U nás by ho doufám až na komunisty nikdo nechtěl (a možná ani komunisti ne, kdyby se dozvěděli, že v Rusku panuje v mnoha ohledech brutální kapitalismus). Putinův režim je odpudivý, šrouby jsou tam utažené zřejmě víc než třeba  na Ukrajině, ale na té zase zemřelo násilnou smrtí od převzetí vlády prozápadním táborem víc oponentů nového režimu než v Rusku, naposledy před měsícem opoziční novinář Oles Buzina. V Rusku panuje určitě větší svoboda než třeba v Číně nebo mnoha arabských zemích, jež Západ považuje za své spojence (Saúdská Arábie) a kam se jezdí normálně obchodovat. Kdo nevěří, ať si v archivu týdeníku Echo z loňského srpna najde rozhovor s opozičním spisovatelem a disidentem sovětské éry Viktorem Jerofejevem.

Nemá smysl provádět komparatistiku všech autoritativních či diktátorských režimů dnešního světa, ale má smysl omezit se v rusko-ukrajinském konfliktu při kritice Ruska na to, že narušilo mezinárodně uznávané hranice. Co je nad to, zavání předpojatostí, někdy osobní (u nás v tomto případě vůči Zemanovi), a je v celé debatě matoucí.