Šmírák šmírákovi vlkem
O víkendu vyšlo najevo, že Útvar pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) nechal před třemi lety napíchnout dva novináře, Janka Kroupy, tehdy z Mladé fronty Dnes, a Jakuba Svobody z deníku Právo. Policie chtěla zjistit, kdo novinářům prozradil totožnost anonymního svědka v případu Pandur. Je třeba připomenout, že propíchnutím manažera Stephana Szücse začala tzv. kauza Nagyová – tehdy lidé Roberta Šlachty pojali podezření, že někdo chce řízeným únikem informací zhatit vyšetřování a u svědků, kteří něco zajímavého vědí, otřást jejich důvěrou v policii.
Od propíchnutí Szücse se začalo s napícháváním lidí, kteří si telefonovali s někým, koho napíchli už předtím, protože ten si telefonoval s někým, kdo byl napíchnut ještě dřív. Tudy se dospělo až k premiérovi.
Žádost o odposlech Kroupy a Svobody nese podpis Rostislava Bajgera z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Bajger je tentýž muž, který vyráběl konstrukce, podle nichž se Nagyová, premiér Nečas a další mohli dopustit trestného činu sabotáže. Jeho postup proti novinářům stejně jako proti politikům nese rysy postupu, jemuž se říká s kanonem na vrabce. Při žádostech o odposlech se tváří, jako by tu byl spáchán nějaký krajně nebezpečný zločin.
Zajímavé je, že na vlastní kůži si Mladá fronta Dnes totální nepřiměřenost Bajgerových metod uvědomuje. Včera se proti ní v listu ohradil ředitel redakce Jiří Kubík. Text jako kdyby do přítomnosti zabloudil z dob, kdy si mainstreamová novinařina v České republice mohla připadat jako maják neohroženosti: „...policie prolamuje zákonem danou ochranu novinářova zdroje“, přesto to „části společnosti nepřipadá zvláštní a nebezpečné.“ Přitom, zoufá si Kubík, „ochrana zdroje je atribut svobodné a demokratické společnosti.“
Uběhly sotva dva měsíce od chvíle, kdy Kubík publikoval jiný text, „Póza pantáty“, což je obrana rozhodnutí MfD zveřejňovat z policejních spisů vybrané části telefonátů mezi Petrem Nečasem a Janou Nagyovou. Klíčové pasáže pantátovského textu jsou zde: „To, o čem si tady lidé dlouho v naprosto obecné rovině povídali, tedy že jsme státem kmotrů, politických podnikatelů a prachsprostých vyděračů přisátých na politiky..., to byly evergreeny, které se bez důkazů člověku už ani nechtělo poslouchat a komentovat. Dnes jsme konfrontováni se zjištěním vyšetřovatelů v případu Nagyová, který to, co bylo dosud obecné, ukazuje v naprosto konkrétní podobě.“
Jenže z přepisů, které tehdy MfD přetiskla, potvrzení toho, že by Česká republika byla státem kmotrů, zrovna nevyplývá. Nagyová se sice snaží Nečase tu a tam přimět, aby jmenoval lidi, kteří jsou jí nějak zavázáni, v jednom případě člověka, kterého jí doporučoval Rittig, ale Nečas v personální politice svojí milence ne a ne vyhovět. MfD tehdy svůj bezprecedentní čin doprovodila tirádou o veřejném zájmu, ale v takový veřejný zájem mohl věřit žalobce Bajger taky, když odesílal žádost napíchnout telefon Kroupovi a Svobodovi, upřímně řečeno asi víc (chyběl mu motiv vyššího prodaného nákladu).
Spolupráce orgánů činných v trestním řízení s žurnalisty patří k největším hříchům soudobé české žurnalistiky. Netýká se samozřejmě jen MfD, součinnost s orgány vykazovaly skoro všechny redakce, pokud se jim naskytla příležitost. S tím souvisí fakt, že média dodnes téměř nekritizují policii za to, jak masivně odposlechů nadužívá a jak neochotně o odposleších nasazených na nevinné ty nevinné informuje (podle aktuálních čísel jen asi deset procent).
Případ Kroupa a Svoboda má být exemplární. Neměl by tedy skončit na půli cesty. Buď ať nějaké konkurenční médium zveřejní nejlepší špeky z hovorů obou novinářů (především Kroupa jako televizní tvář je předmětem veřejného zájmu, třeba do telefonu mluví nespisovně), nebo ať se dotyčné redakce chytnou za hlavu a začnou s odposlechy zacházet rozumně. Tvářit se, že novináři mají právo na výjimku z praxe, z níž dlouhodobě profitují, není udržitelné. A dvojnásob to platí pro MfD, která patří místopředsedovi vlády a není už arbitrem, ale maskovaným účastníkem boje o moc.
