Outsider, který změní běh historie?

Americké volební drámo má českého hrdinu – pana Zdeňka Gaždu, který natočil Hillary Clintonovou v okamžiku, kdy kolabovala při odchodu z ceremonie na uctění památky obětí 11. září. V rozhovoru pro DVTV popisoval, jak záznam vznikl, i svoje překvapení z ohlasu, který to vyvolalo. Dvacet šest tisíc zpráv v mobilu, to jednoho musí docela rozhodit, chápu. Interview vyvolalo v Česku značnou pozornost – ve velkých dějinách se objevila výrazná tuzemská stopa, pan Gažda navíc naplňuje představu nic netušícího outsidera, který nevědomky změní běh historie. Představa je to jistě zábavná a vůbec divácky či uživatelsky vděčná. Ale také pomýlená.

Pan Gažda žádnou výhybku na dráze dějin nepřehodil, vzbudil „jenom“ obrovský zájem. Ten se ale v naší společnosti stižené syndromem deficitu pozornosti rychle přelije jinam. Ano, o zdravotním stavu Hillary se spekulovalo už dlouho před zveřejněním Gaždova videa. Obraz hroutící se kandidátky jistě ty spekulace výrazně přiživil. Není to ale tak, že by pan Gažda tím, že zmáčkl na mobilu nahrávání, něco rozhodl. Téměř stejnou měrou jako on se o popularizaci videa zasloužil i štáb kandidátky, který na nahrávku reagoval charakteristickým způsobem – zatloukáním, jež později přešlo v nabručené přiznání, že se sice cosi stalo, rozhodně ale o nic nejde. Jak pravil poručík Drebin z Bláznivé střely před explodující továrnou na dělbuchy: Pokračujte, pokračujte, tady není nic zajímavého k vidění.

Podstatné ale nakonec je, jestli se Hillary Clintonová a její štáb snaží zatajit nějakou kandidátčinu vážnou nemoc, nebo ne. Pokud ne, tak se z Gaždova videa stane jenom krátkodechá nepříjemná epizoda, která na výsledek voleb nebude mít vliv. Pokud snad ano, tak by pravda nakonec stejně vyšla najevo, ať už s videem pana Gaždy, nebo bez něj. Nejenom kvůli božím mlýnům, po kandidátce demokratů jdou také mocnosti velice pozemské, Trumpovi fanoušci z ruské rozvědky, Julian Assange a další… A jistě nějaké závažné odhalení o zdraví Hillary Clintonové by výsledek voleb ovlivnit mohlo, pan Gažda by v tom ale byl nevinně.

Nejenom v téhle zemi, ale na celé téhle zeměkouli nebo na její západní hemisféře se nakonec vždycky všecko rozkecá, respektive to někdo natočí a zveřejní. Připadáme si díky tomu všichni tak nějak informovanější, vidíme přece všechno na vlastní oči. Jenomže ty „oči světa“, které jsou schované v každém z miliard mobilních telefonů, nemohou vidět hlouběji než k tomu nejpovrchnějšímu povrchu. A představa, že se díky nim lidstvo může stát jakýmsi kolektivním svědkem historie, je iluzorní, snad až hloupá. Není to chyba technologie a většinou ani těch lidí, kteří ji užívají. Obrazový záznam může být nakonec dost matoucí, ani na to nemusí být manipulovaný, pozměněný. Miliony lidí se mohou dívat na video pana Gaždy, a neshodnou se, co na něm vlastně vidí, každý ho vyhodnocuje podle svého přesvědčení, založeného na něčem jiném, než je ten obraz hroutící se ženy odnášené do černého SUV. V záznamu samotném žádná jasná odpověď není. Často to tak bývá a jistě to tak zůstane. Nic nového pod sluncem, uvědomit si to mohl každý, kdo viděl skoro padesát let starou Antonioniho Zvětšeninu. Ale je asi potřeba to čas od času připomenout.