Děkuji, nechci!

Na rohu ulice stojí čtyři muži. Američan, Rus, Číňan a Izraelec. Přijde k nim novinář a položí jim prostou otázku: „Promiňte, jaký je váš názor na nedostatek masa?“ Američan nechápavě reaguje: „Co je to nedostatek?“ „Co je to názor?“ přidá se Číňan. Rus kontruje: „Co je to maso?“ Izraelec se ušklíbne a ptá se: „Co je to promiňte?“ Tento starý, politicky nekorektní vtip se pokouší zjednodušeně vyjádřit, co to znamená, řekneme-li o někom, že je „chucpe”.

Po vyjádření našich nejvyšších ústavních činitelů k setkání českých osobností s Jeho Svátostí Tändzin Gyatso Gjamcchem, čtrnáctým dalajlámou, hlavou lamaismu, světským a duchovním vůdcem Tibetu, filozofem a nespornou světovou autoritou jsem pocítil naplno význam tohoto slova. Byla to esence chucpe!

V článku Mezi Paroubkem a lidskými právy je čínská zeď, který vyšel v Hospodářských novinách 10. 11. 2005 jsem napsal: „Do Prahy brzy přicestuje Wen Ťia-pao, předseda vlády Číny, jíž premiér Paroubek nabídl Českou republiku jako základnu k pronikání do Evropy. A to i za cenu, že náš kabinet rezignuje na obhajobu lidských práv. Tento přístup považuji nejen za nevýhodný pro naši zemi, ale i za morálně a politicky zcela nepřijatelný. V jádru Paroubkova přístupu stojí mravně pochybné a politicky neodůvodněné přesvědčení, že existuje přímá souvislost mezi kritikou porušování lidských práv v Číně a možností s ní obchodovat. Předseda vlády chce proto opět diskusi o lidských právech smést ze stolu; zřejmě v naději na alespoň částečnou účast na čínském ekonomickém zázraku“. Na tomto vyjádření nemusím měnit ani slovo! V podčárníku k tomuto textu ve své knize dodávám: „Jiří Paroubek obohatil naši zahraničně-politickou doktrínu o nový pojem – politika mnoha azimutů. Pro méně chápavé nabízím překlad – zavrtat se do všech velkých zadků, hlavně východním směrem. Netušil jsem tehdy, že Miloš Zeman tuto doktrínu začne realizovat.“

Neexistuje žádná korelace mezi naší zahraniční politikou a vzájemnou obchodní bilancí. Čína jako světová velmoc si své vztahy tvoří a vybírá zásadně sama. Naše podlézavá politika nám na čínském trhu nepomůže. Jsem pro rozvoj obchodních styků s Čínou, úspěch českých exportérů na čínském trhu je ale zatím diskutabilní a komplikovaný. Snad jen PPF může hovořit o reálné penetraci. Základem potenciálního úspěchu je především nastolení rovných podmínek ve vzájemném obchodě. A upřímně řečeno, těžko můžeme počítat s velkým úspěchem na čínském trhu, pokud neprovedeme zásadní daňové reformy, nezjednodušíme podnikání a zaměstnávaní lidí a nesnížíme odvody, které drasticky zvedají cenu české práce. Na druhé straně, čínské investice v Česku jsou jen symbolické a marginální. Vstup čínského kapitálu do J&T zcela jistě nesouvisí s mírou podlézavosti českých politiků.

Mé setkání s dalajlámou v Kramářově vile v roce 2008 vyvolalo jisté pobouření čínské ambasády, ale určitě naše ekonomické vztahy nepoškodilo. Následná obchodní bilance to potvrzuje. Pravdou je, že jsem na olympiádě v Pekingu byl jen neoficiálně a že jsem dokonce loni nedostal vízum na konferenci v Šanghaji, ale nepochybně to stálo za to. Dalajláma, speciálně sekulárním a materialisticky orientovaným Čechům, má co říci.

Už od dob vzniku Československa byla masarykovská a benešovská zahraniční politika založena na obhajobě svobody a lidských práv ve světě a po kruté padesátileté pauze tyto principy patřily k našim tradičním a nezpochybnitelným základům, na kterých byla především Václavem Havlem po sametové revoluci budována i naše novodobá pozice a snaha o znovunalezení vlastní tváře. Mohu Václavu Havlovi vyčítat řadu věcí, na toto jsem ale hrdý! Kdo jiný než my by měl problémům hledání národní identity, obrany svobody, nezávislosti a univerzálních hodnot rozumět? Proto jsme stáli po druhé světové válce ve Spojených národech na straně vzniku státu Izrael, proto jsme byli evropským lídrem proticastrovské opozice, proto jsme kritizovali běloruský režim, proto jsme se účastnili mírových misí.

Nejsem žádný pravdoláskař, nota bene sluníčkář, ale založit stát pouze na strategickém přikrčení se, ekonomickém přežívání, zahraničněpolitickém oportunismu, konzumerismu, rovnostářství a vlezdoprdelizmu a současně totálně rezignovat na hodnoty, které pořád ještě drží euroatlantickou civilizaci nad vodou, je zbabělé, odsouzeníhodné a kontraproduktivní. Jak si můžeme vážit sami sebe, když jsme rezignovali na hrdost, sebeúctu a hodnoty staré jako tento svět.

Děkuji, nechci!