I Babiš je jen homo sapiens. Kolik unese předurčený vůdce?
Sám o sobě asi málokdy pochybuje. Nejspíš věří v jakousi vlastní vyvolenost. Vyznává ostatně takzvanou lopatkovou teorii, podle níž je vůdcovství člověku dáno už před narozením. „Tříleté dítě, které si hraje s lopatkou na pískovišti a je geneticky předurčené být lídrem, řídí lopatkou ostatní uťáplé děti a ty zůstávají sedět v rohu a poslouchají. To jim zůstane celý život,“ řekl v jednom rozhovoru. Tahle myšlenka v zásadě není nic nového, vychází ze sociálního darwinismu. Že se někteří jedinci rodí se zvláštním nadáním k vládnutí, tvrdil v první polovině minulého století německý filozof Hermann Graf Keyserling, jemuž se připisuje autorství termínu „Führerprinzip“.
Pokud koncept přirozených vůdců, nebo chcete-li raději „lídrů“ přijmeme, nastává logický důsledek. Je-li daný lídr ideálně zrozen k rozhodování a řízení, měl by toho řídit co nejvíc. Ano, může nastavit „mechanismy“ a zřejmě mu ani nezbude, než část pravomocí delegovat na nižší články, přesto on i jeho následovníci neoblomně věří, že jedině pod bedlivým dohledem nejvyššího mohou věci fungovat tím nejlepším možným způsobem.
Pak ale přichází otázka: co všechno je lídr schopen unést? Kolik mu můžeme naložit? Kde jsou hranice takového nadčlověka? Vypadá to, že jsou hodně široké. Časně ráno řeší záležitosti vlastního koncernu, který zahrnuje přes dvě stovky společností a 27 tisíc zaměstnanců. Pak se přesouvá na ministerstvo, jedno z těch odborně i záběrem nejnáročnějších, musí jednat s otravnými koaličními kolegy a chodit mezi ty neschopné vyžírky poslance. Současně pevně třímá uzdy vlastního hnutí, jehož členy nespojuje žádná hmatatelná ideologie, ale spíš on sám, respektive víra v onen Führerprinzip.
Zatímco holding a ministerstvo se jakžtakž dají uřídit jednou osobou, se stranickou politikou je to horší. Podřízení – ti, co měli být uťápnutí v koutě pískoviště – totiž nenechají šéfa vydechnout. Když mají problém, pohádají se mezi sebou nebo prostě něco chtějí, dožadují se vůdcova rozhodnutí. Nikdo jiný to přece rozseknout nemůže (a On by to také nepřipustil). Všechno zkomplikoval úspěch v komunálních volbách. Rychlokvašené místní buňky se nedají uhlídat, členstvo vystřelené na radnice zabředlo do politikaření, ačkoli „politiku“ v kampani odsuzovalo. Neposlušně se hašteří, hlasuje o „nepodpoře“ a On to pak musí hasit. Krom toho se dvakrát nedaří ani na tom ministerstvu. Největší taháky jako elektronická evidence tržeb se oddalují, za karusely pořád nechytili žádné velké zvíře a navzdory konjunktuře se státní kasa neplní, jak by měla.
Možná je na té lopatkové teorii něco pravdy. Určitě s ní budou souhlasit také další podnikatelé, kteří více či méně přičichli k politice a v poslední době čím dál otevřeněji mluví o tom, že politické strany zklamaly a nejlepší by bylo přejít k nějaké „osvícené diktatuře“ nebo aspoň vládě „osobností“ s manažerskými zkušenostmi.
Neměli by ale zapomínat na to, že fyzikální a biologické danosti homo sapiens jsou celkem nemilosrdné. Člověk funguje s nějakou energií, v nějakém prostoru a hlavně v neustále plynoucím čase. Žádné sousto nejde zvětšovat donekonečna. Trvalé přetížení zákonitě vyvolává reakci. Projevuje se mimo jiné nervozitou, zvýšenou hrubostí a napadáním ostatních, častým podezříváním okolí ze lži. Z úst vypadávají slova či věty, z nichž si ostatní v duchu klepají na čelo. Rozum v takové chvíli velí ubrat. Jenže to je právě věc, kterou lídři dost často nezvládají. Pak ale dříve či později přichází pád.
