K čemu je dobré čestné občanství?

Je srpen a horko a nic se neděje. Tedy kromě války na Ukrajině, v Palestině a v Sýrii a pár mrtvých. V takových časech se nejvíce daří takovým těm kauzičkám převlečeným za kauzy. Třeba teď máme na světě hrůzostrašnou kauzu s názvem „Františku Kriegelovi bylo odmítnuto čestné občanství Prahy 2“, ke které se vyjádřil už každý. Je to logické. Je srpen. A jde v ní opět a posté zase o ten náš komunismus, se kterým je pořád takového mrzení, a zase a posté je – inu – před volbami.

A tak, díky námětu a jak už se to v takových případech s tím naším komunismem stává, rozhicovala tahle letní kauzička s trochu nesrozumitelným názvem ještě daleko víc čtenářů než by se na to horko patřilo.

Pojďme si tedy ještě jednou to divadelní drama o čestném občanství zrekapitulovat.

Osoby a obsazení:

František Kriegel, ano ten, který nepodepsal Moskevské protokoly a neschválil sovětskou okupaci a až do konce života za to trpěl. (Podle mnohých hlavní postava a skvělý adept na rytíře bez bázně a hany, kterému se házejí klacky pod nohy.)

Michal Uhl, známý levičák a aktuálně předělávatel příběhu dějin a obhájce normalizace sedmdesátých let jako světa sociálních jistot pro horníky. Navrhovatel čestného členství komunisty Františka Kriegera a také ten, který si hned šel novinářům stěžovat, že mu to tedy nevyšlo, ale že určitě ještě bude bojovat. (Postava trochu nemilovaná: mladý a ještě navíc levý.)

Jana Černochová, starostka Prahy 2, členka ODS, a ta, která se ujala úkolu vysvětlit, kterého komunistu si máme pamatovat. Zda polepšeného hříšníka (NE!), který se zachoval jako chlap, a nebo komunistu (ANO a tedy NE1!), který spoluspáchal Vítězný Únor. (Sama sebe tato postava považuje za zásadovou a konzistentní, ale diváci si v 97 procentech odhlasovali, že jí to už nevěří)

A nakonec je tu pak ještě jedna postava, postava jaksi tajemná s názvem Čestné občanství, tedy taková ta nenápadná postava, o které se kupodivu v příběhu vůbec nemluví, o které všichni ví, ale nikdo ji pořádně nezná a jen se tak nějak předpokládá, že je to pro publikum i ostatní herce asi nějaká velmi vážená osobnost. (Myslím, že se takové postavě říká TGM na koni)

Příběh kauzy je pak víceméně jednoduchý. Pan František K. (dále jen pan F.) je v našem dramatu postava mytologická. Sám zemřelý nám dovoluje si do něho promítat jakékoli naše pohnutky, představy, předpojatosti a hníst si ho k obrazu svému a ke své chuti. Jeho příběh navíc patří mezi naše VELKÁ VYPRÁVĚNÍ, která si lidé předávají, aby se posilovali ve svém pocitu, že nebyli jen zbabělci. Pan F., jak začíná vyprávění tohoto příběhu, je obrovská mravní autorita. Jako jediný se pan F. v roce šedesátosm postavil obrovské zvůli a tlaku Moskvy a NEPODEPSAL, i když šlo až o to nejcennější, o jeho vlastní život.

Pan Michal U. (dále jen pan M.) toto všechno ví, zejména proto, že sám je s disidentské rodiny a to velké vyprávění slyšel snad milionkrát. Proto pan M. přichází s návrhem (a samozřejmě to nikterak nesouvisí s nadcházejícími volbami, to se mohlo stát prostě kdykoli a ty volby jsou jen prostá náhoda), aby se pan F. stal Čestným Občanem Prahy 2 (dále jen Č.O.). Pan M. má za to, že by se to mělo udělat, aby se mu mohl splatit dluh, který vůči jeho hrdinskému činu máme.

Jenže do příběhu teď vstupuje paní Jana Č. (dále jen paní J.), která - aby návrh pana M. byl platný – ho musí spolu s ostatními členy rady odsouhlasit a podpořit ho. Paní Č. ale tak neučiní a s ní i drtivá většina Radních. Ona to dosud velké vyprávění prostě zpochybní s tím, že pan F. byl ve čtyřicátémosmém sám jedním z hybatelů Vítězného Února, kovaný stalinista, který „spoluvyrobil“ Únor, a dostal za to Řád práce.

A že tedy si myslí, že režim, který budoval, prostě zbaběle věšel ženy, zabíjel hrdiny a bojoval proti vlastním občanům a že je tedy nemravné (i přes to VELKÉ VYPRÁVĚNÍ), aby mezi Č.O. takovýhle člověk vstoupil. Tak jak je to tedy s panem F. ? Lze se z hříchů vykoupit? Byly to hříchy? Byl by hrdina i kdyby nejdřív nepodepsal, a teprve pak byl stalinista?

Tyhlety příběhy my milujeme. Mají všechny aspekty zásadního dramatu, ve kterém se můžeme vymezit a jasně stát na té jedné, té správné straně. Prostě nám jednoduše umožňují zaujmout rozhodné stanovisko: pan F. byl lump, protože byl v Lidových milicích. Ano, biblická figura „polepšený hříšník“ smývá viny.

Kdyby bylo v roce 1948 méně lidí jako František Kriegel, nemuseli bychom si zoufat, že v roce 1968 nebylo více lidí jako František Kriegel. Byl to čin hluboké lidské odvahy a rovné páteře stát si za tím, o čem si myslím, že je správné.

Proto téměř ihned vznikla kauza. Letní kauza se všemi těmi správnými letními vášničkami. Každý se k té kauze vyjádřil. Pro levičáky je polepšený komunista samozřejmě dobrý komunista. Pro lid je paní J. samozřejmě antikomunistická hysterka z ODS. Do toho Břetislav Rychlík, muž rychlopalných názorů mimoběžně říká, že Ludvík Kundera (kdo ví, že Ludvík není Milan) se taky nestal a pak nakonec stal čestným občanem, asi aby instruoval se zvedáním rukou zastupitelstvo, které po masáži už pochopilo, kde je správný názor. Bohumil Doležal mluví o drzosti, Marek Švehla o trapasu roku.

Inu, divadelní drama jak má být.

Jenže nikdo se nezeptal na tu poslední tajemnou postavu. Co je to ta Č.O.? Co je vlastně to čestné občanství, kvůli kterému se zdvihlo tolik vášní, že stálo za to do boje povolávat ty největší celebrity?

Čestným občanem města Louny se za rok 1849 stal František Polák, vrchnostenský úředník, který působil jako hospodářský ředitel na statku Jana Adolfa II. knížete Schwarzenberga v Cítolibech. Pan František Polák se zasloužil o účinnou materiální a finanční pomoc obětem lounského požáru v září 1849 a tedy občanství mu bylo uděleno ještě v témže roce.

Asi tak nějak si obyčejně člověk představuje co by se pod pojmem čestný občan mohlo skrývat. Něco jako způsob, jakým komunita, společenství, obec oceňuje nějaký mimořádný počin či přínos, který byl v té komunitě či dokonce pro tu komunitu vykonán. Pocta pro ty, kteří jsou s komunitou spjati a které stojí aby si ta komunita připomínala.

Pan František Kriegel nic takového pro Prahu 2 nevykonal. Jeho čin NEPODEPSÁNÍ nebyl ani milimetrem činem ve prospěch obyvatel této čtvrti. Byl to čin stejně tak hodnotný a stejně obdivuhodný i pro obyvatele Prahy 13, ale já nevím, že se o čestném občanství na této Praze jednalo.

Jenže pan F. nebyl ani rodákem obvodu Praha 2. Pan F. pochází z Haliče a to opravdu Praha není. On prostě jen jistou dobu na Praze 2 žil a protože je součástí velkého vyprávění, tak jsme se rozhodli ho navrhnout na občanství. Jako když politik při své návštěvě obdrží titul Doctor honoris causa, prázdný titul nevyjadřující nic více nic méně než to, že v danou chvíli bylo „politicky výhodné“ mu ten diplom dát.

Inu, jaká politika, takový titul!

Duté vyznamenání, stěží dosahující hodnoty papíru na kterém bylo vytištěno. Kolik takových titulů měl Muammar Kaddaffí? Stejná hodnota, jako když čestným občanem Kanady se stal Nelson Mandela.

Nad mravní integritou a hodnotou pana F. se vedly vášnivé spory. Je příznačné, že se nikdo nepozastavil nad tím, kvůli čemu ty spory se vedly. Každého zajímá zda je pan F. oprávněn obdržet toto vyznamenání, ale je fascinující pozorovat, že nikoho nezajímá, co vlastně se panu F. nabízí.

Protože on nedostává nic. Jen pouhou prázdnou, dutou politickou bublinu zcela vyprázdněnou od obsahu. Pár bezobsažných řečí, papíru, ale nulovou vážnost. Pan František Kriegel NEZASLOUŽIL se o Prahu 2. I ten legendární řád Zlaté vařečky je víc, protože nositel alespoň musel umět vařit.

A tak se z dramatu o panu F. stala fraška jak z pera Eugèna Labiche.