Vraťte nám starý dobrý terorismus

Po každém dalším krveprolití se na sociálních sítích vytáhnou statistiky teroristických útoků v Evropě za padesát let, aby se dokázalo, v jak bezpečné době vlastně žijeme a že nějaká ta stovka obětí ročně není nic proti třeba 350 lidem, jež si vyžádal v roce 1972 eskalující konflikt v Severním Irsku. A když před Vánoci 1988 nechal Kaddáfí odpálit (naším semtexem) letadlo nad Lockerbie, tak jeho 270 obětem nemůže konkurovat 147 mrtvých z loňské listopadové Paříže. Takže v pořádku, žádnou paniku, bylo hůř, zvládneme to.

Jenže ta čísla a události se nedají srovnávat. Je to zcela jiný kontext, jiná motivace, jiné řešení, v současné době spíš neřešení. V Severním Irsku se začátkem 70. let vedla v podstatě občanská válka, cíle útoků IRA byly jasné (vojenská a policejní přítomnost Velké Británie) a taky bylo jasné (byť velmi složité) řešení. Dalo se předpokládat, že ta hrůza jednou skončí – a taky skončila.

To samé baskická ETA: baskický terorista operoval v Baskicku, respektive v Madridu. Baskického teroristu by jistě nenapadlo zaútočit na vánoční trhy třeba ve Vídni.

I krvavé party RAF v Německu a Rudé brigády v Itálii měly svůj rezervoár, svá omezení a jakousi svou zvrhlou (logiku): šly po kapitalistech a sloupech systému, soudcích, bankéřích, policistech…

Všechny tyto organizace byly původem evropské (tedy jaksi domácí), což samozřejmě neznamená, že je lepší nechat se zabít od autochtonního Evropana než od z Orientu pocházejícího přistěhovalce. Znamenalo to ale, že původ a řešení jsou v Evropě, že je to věc Evropanů, či ještě spíše jednotlivých národů a států, kde jejich terorismus vykvetl. To je nyní jiné: islámský terorismus v Evropě je extenzí teroristické války (fitna), která se vede ve velké části islámského světa. Islámský hegemonismus chápe Evropu (západní) jako své budoucí teritorium, de facto se připravuje na převzetí vůdčí role. Je pravda, že islámský terorismus v Evropě není nic proti tomu, co si dělají muslimové mezi sebou. Má to Evropany uklidnit?

Starý evropský terorismus věděl, kam sahá. Díky tomu se také vědělo, kdo jsou jejich sympatizanti, odkud se berou, kde mají zázemí. A nakonec, co je obzvláště důležité: šlo sice o nebezpečné, kriminální a vražedné, ale marginální elementy, které právě ono zázemí (snad s výjimkou nacionalistické IRA, ale to mělo svá specifika, neboť šlo spíš o onu občanskou válku) naprosto postrádaly. Byli to zločinci, kteří byli v Evropě mezi Evropany zcela osamělí a jejichž důvodům rozumělo možná jen pár pomatených intelektuálů.

Nyní vůbec nevíme, kolik „jejich“ lidí islámské teroristy podporuje, kolik jejich lidí jim rozumí a v kolika z nich, zatím třeba zcela normálních, vzplane posvátná touha vydat se jako oni po stopách mučedníků. Jejich nepřátelství a fanatismus jsou jako nemoc, která se rozšiřuje infekcí: většině se vyhne, ale určitou část nakazí. Nevíme jakou, doufáme, že je to menšina. Jisté ale je, že i této menšiny v Evropě přibývá a přibývat bude.

Současný islámský terorismus v západní Evropě je totiž úplně jiná kvalita než ten starý evropský terorismus. Je amorfní, bezprogramový, „internacionální“, nemá hranice, skáče z Paříže do Bruselu, odtud do Nice, pak do Berlína. Příště může fanatik vjet náklaďákem do lidí třeba v Mnichově nebo se někdo odpálí třeba v Lyonu. Osobně bych tipoval zase na Paříž, tam to obzvlášť „nás“ bolí.

Starý terorismus přece jen něco chtěl, měl buď nějakou zvrhlou ideu, nebo třeba i praktickou věc: série teroristických činů RAF na podzim 1977 měly za „cíl“ osvobodit druhy držené ve vězení. Byl to tedy starý dobrý terorismus s nějakými požadavky, měl nějaké manifesty, sepisoval nějaká prohlášení, dal se jaksi „uchopit“.

Islámský terorismus kromě zvolání Alláhu akbar nic takového nemá a ani nepotřebuje. Nemá žádný „racionální“ raison, není možné s ním vyjednávat, protože nemá žádné „politické křídlo“. Může přijít kdykoli a kdekoli, jeho cíle jsou civilní, klidně muslimové (v západní Evropě už v každé větší skupině bude dost muslimů), děti, starci, hlavně pokud jich je hodně. Nejlépe ovšem útočit tam, kde je to hodně symbolické: ve francouzské kavárně, na německých vánočních trzích, v Provence 14. července na promenádě. Nebo uříznout hlavu starému mnichovi v prázdném kostele v Normandii… Tohle by udělal jen náboženský šílenec ze středověku, ne evropský terorista.

A ještě jednu věc nutno připsat starým evropským teroristům k dobru. Byli fanatici, ale nebyli to sebevrazi. Posmrtným životem si vůbec nebyli jisti a i většina těch „katolických“ Irů byla jen matrikových. To muslimský terorista, šahíd, se celý třese na těch „dvaasedmdesát panen s ňadry jako hrušky, která nikdy nepoklesnou“. Za to mu to vraždění a jeho trapný život stojí.

Nám by nemělo. My, Evropané, bychom si měli svých životů vážit. A neměli bychom si nic nalhávat. To je skoro stejně důležité jako nemít strach. Jak Evropany ti ušlechtilejší z politiků vyzývají. Ano, nemít strach a přitom neztratit vůli k pravdě.

Hezké Vánoce

(Titulek je míněn ironicky)