Můžeme si za komunismus sami? Co pro nás znamenal rok 1945?

Už v letech 1995 a 2005 se předpokládalo, že to je naposledy, co se výročí konce druhé světové války tak masivně připomíná. Ale přitažlivost této přelomové historické události – v českém případě hlavně otázka: šli jsme v roce 1945 z deště pod okap, tedy rovnou k únoru 1948 – je zřejmě nekonečná.

Sedmdesáté jubileum zdramatizoval fakt, že Rusko coby nástupce Sovětského svazu je dnes v kvaziválečném stavu a tentokrát v roli agresora. Má tato okolnost měnit když ne hodnocení výsledků druhé světové války, tedy aspoň akcenty, s nimiž se o květnu ’45 mluví?

Pozvání do diskusního Salonu Týdeníku Echo přijali Vít Smetana z Ústavu soudobých dějin, který se mj. specializuje na mezinárodní vztahy ve 40. letech, pracovník Historického ústavu, autor politického životopisu Edvarda Beneše Jindřich Dejmek, a doyen české soudobé historiografie Jan Křen.

Byl květen 1945 osvobozením, nebo spíše dvojtečkou k jiné totalitě?

Smetana: Pro české země to nepochybně bylo osvobození od mimořádně krutého režimu, k jehož cílům patřilo – abych použil dobovou terminologii – vylikvidování českého národa z tohoto prostoru. A jakkoliv během tří let přišel jiný totalitní režim, tak ten první představoval útok na biologickou podstatu českého národa, a ten druhý jenom – dávám to do dramatických uvozovek – útok na jeho elitu a některé sociální vrstvy. Pokud se ptáte, jestli po květnu ’45 byl únor ’48 nevyhnutelný, myslím, že úplně nevyhnutelný nebyl. Dalo se to ještě pořád uhrát, například velvyslanci Ameriky a Británie v dochovaných depeších píší, že Československo stále není ztraceno a je možné udržet tu vnitřní demokratické uspořádání. Ale českoslovenští demokraté, kteří se dostali do vleku komunistů už při jednáních z března 1945 v Moskvě, dělali i po osvobození chyby, asi se k nim ještě dostaneme.

Dejmek: V zásadě souhlasím, jen bych připojil dvě poznámky. Měli bychom vývoj u nás víc srovnávat s tím, co se dělo jinde ve středovýchodní Evropě. Ano, komunisté sice drželi řadu trumfů v ruce, ale nevím, nakolik bych tehdejší politiku nazval chybami. Edvard Beneš a ostatní tvůrci mezinárodní politiky postupovali vcelku racionálně, dokonce bych řekl, že některé jakoby prosovětské tahy československé politiky od roku 1944 byly reakcí na dění jinde. Kolega Smetana zmínil březen ’45 v Moskvě. Tam už Beneš a demokraté byli pod značným tlakem dění v jiných státech středovýchodní Evropy. Uvedu symptomatický detail: ve chvíli, kdy vládní delegace odlétá do Moskvy, Hubert Ripka, státní ministr pro zahraniční věci, z Londýna posílá delegaci šifru o tom, co se právě stalo v Rumunsku, kde s přímou vojenskou intervencí Sovětů byla rozehnána královská vláda generála Radesca a místo ní dosazena vláda komunistická. Dění v Rumunsku, ale samozřejmě i v Polsku, v Jugoslávii, to všechno působilo na snahu československých demokratů se dohodnout. Ne náhodou řekne Beneš právě v Moskvě v zákulisí demokratům: Musíte se s nimi – míněno s komunisty – dohodnout.

A byla to od Beneše prozíravá politika, nebo to byla rádoby prozíravá politika, která se ve skutečnosti rovnala předpodělání?

Dejmek: Jen říkám, že československá politická reprezentace byla pod silným dojmem dění už od Slovenského národního povstání. Beneš si tehdy vytvořil chybnou představu, že už v Teheránu (summit USA, Británie a SSSR v listopadu 1943 – pozn. red.) bylo Československo vřazeno do sovětské sféry, přičemž dnes víme, že ty sféry byly pouze vojensky operační, nikoliv politické sféry vlivu. Ale mezitím Sověti postoupili na Podkarpatskou Rus, kde možná důležitější než osud toho území byl způsob, jakým přistupovali k reetablování státních struktur Československa, včetně armády. Byla obava, že podkarpatský scénář by se poměrně snadno mohl opakovat na Slovensku. Polsko už jsem zmínil. To všechno na vládu v Londýně muselo nějak působit. Nenazýval bych to předpodělaností. Beneš kalkuloval na základě legitimní představy, co by se tady mohlo stát. Nicméně klíčový je, myslím, teprve výsledek voleb 1946: těch více než 40 procent pro komunisty v českých zemích je prostě unikum. Tím KSČ posílila mocensky tak, že bez nějaké velké kolize už její pozice byly těžko zvratné.

Celý rozsáhlý text čtěte v aktuálním vydání Týdeníku Echo.