Nová česká levice: kluci a holky z fajnových rodin

Smůla nové české levice spočívá v tom, že rezignovala na práci s těmi, kteří ji životně potřebují. Místo toho je označuje za nepřátele a vzkazuje jim moudra v intencích starého sloganu Antify: „Za vaše posraný životy si můžete sami“. Největší fór pak je, když sebe samou nazývá hate-free.

Přitom by ke změně stačilo tak málo. Být hate-free pokud možno k více lidem včetně těch s „nepříjemně“ jinými názory, ano, i s xenofoby a rasisty. Neznamená to stát se jejich apologetem, bábovkou, otloukánkem ani milovat vrahy. Naopak. Brát vážně člověka s odlišným názorem vyžaduje mnohem větší koule, srdce a přesnost, než se prohlašovat za hrdinnou bojovnici Jadi válčící proti temnotám. K té se hrdě přihlásila jedna z řečnic úterní akce „Solidární shromáždění: Praha se nebojí“ a sklidila tím největší aplaus odpoledne.

Demonstrace právem odsoudila útoky antiimigrantských vandalů na pražské kavárny z minulé soboty a dlužno říci, že padla i slova o společenské beznaději, drtivá většina příspěvků však kladla důraz na polarizující „nedáme se zastrašit“. V tu chvíli pochopitelné, jen škoda, že se více řečníků nepokusilo tento limitující rámec překročit.

Co když mají tiší příznivci úterních útoků za to, že se v těch kavárnách, co to schytaly, beztak schází hlavně kluci a holky z fajnových rodin, co jimi „obyčejnými lidmi“ pohrdají? Chytráčci, co nikdy nemuseli pořádně makat rukama a většinu času prožvaní a k tomu sosají granty, což „obyčejní lidé“ neumí a vůbec to mají v mnoha ohledech  těžší a k tomu se do Evropy tlačí uprchlíci a co když jich bude  časem v Evropě fakt moc? Ví se, co s nima? Někde někomu prej uřízli hlavu a ve Francii s nima mají už léta problémy…

Bez ohledu na to, že výše uvedený „lidový rozum“ je zčásti pravdivý (v kavárnách se toho dost nažvaní, rukama se tam moc nemaká a imigrační politika EU se teprve rodí), jen pochopením, odkud se názor oné paní vzal, jej lze tak zvaně „uzbrojit“. Pohrdáním nikoli. Nesnášenlivost je tou nejhloupější reakcí potrefené kavárenské husy.

Chceme se tu hecovat jedni proti druhým jako stupidní bulvár? Protože taková je doba a ať má nová levice samu sebe za progresivní, vyznačuje se kolotočářskou mentalitou, banalitou černobílého vidění světa, je společenstvím snadno konzumovatelných pravd.

Být „anti-mainstream“ dnes neznamená ostřit kudlu a být odhodlaná bojovat proti jezdcům zla, ale pravý opak – s pochopením analyzovat příčiny frustrace, která z lidí dělá xenofoby a něco proti nim dělat či alespoň burcovat. Říci, že snažit se porozumět xenofobovi je hnus a dialog je bezpředmětný, platí možná o pár procentech populace, ale těžko o oněch dvouciferných číslech pasivních sympatizantů zemanovských hlášek. Je to fuška, vytrvat: odolat sklouznutí ze středové pozice k jednomu z extrémů. Zvlášť když se to od vás očekává: mít jasný a pevný postoj. Je to jako odolávat gravitaci a tak se pojďme volně inspirovat.

Třeba kampaní proti brexitu „Obejmi svého Brita“, jež vyzývá cizince v Británii, aby se fotili se svými britskými přáteli a s komentářem ve smyslu „EU bez vás už nebude ono“ to sdíleli na sítích. Inspirací nechť je ono gesto podat ruku někomu, koho by šlo stejně tak dobře jen zjebat, že chce blbec trhat smysluplnou partu. Doplněno něčím jako by byl speeddating s uprchlíky a především čitelnou imigrační politikou, věci by se možná pohly jinam. Spirále zášti mezi oběma tábory musíme stavět hráz, protože vzájemně si vyhrožovat není k ničemu a čekat, že se spirála zastaví sama, se může proměnit v Čekání na Godota.