Babišův Krásný nový svět

Jsou to dva roky, co prezident Miloš Zeman jmenoval Sobotkovu vládu. Na rozdíl od tradičně slabých, křehkých a krizemi zmítaných dřívějších kabinetů je to vláda překvapivě stabilní a také ekonomicky úspěšná, ačkoli to druhé není zdaleka její zásluhou. Ministři se v polovině funkčního období těší silné voličské podpoře a na první pohled by se mohlo zdát, že jde o vládu schopnou a efektivní. Nic není vzdálenější pravdě. Když opustíme svět čísel či povrchních ukazatelů a zaměříme se na politickou realitu, je rázem jasné, že s úspěšným vládnutím Sobotkovy vlády se to má stejně jako s krásou Krásného nového světa Aldouse Huxleyho: Všechno zdánlivě dobře šlape, ale realita čím dál více pervertuje.

Vládu tvoří kromě dvou tradičních stran (levicové a středové) silná nezařaditelná strana ­ obchodní firma, fenomén, který k nám dorazil se zpožděním, ale s o to větší intenzitou. A Babišova strana si Českou republiku přetváří ke svému obrazu, protože ČSSD a KDU­-ČSL očividně stačí jen být u toho. Lze skutečně ještě hovořit o „Sobotkově vládě“, když v ní nevýrazného a slabého premiéra ve všem zastiňuje silný a aktivistický první místopředseda?

„Babišova“ vláda nevyužívá ekonomicky příznivého období k tomu, aby snížila zadlužení státu a zjednodušila daňový systém, který Světová banka označila za jeden z nejsložitějších nejen v Evropě, ale na celém světě. Naopak se rozhodla vybudovat obří sledovací aparát, který funguje na principu permanentního dohledu nad všemi ekonomickými subjekty (u nichž se uplatňuje presumpce viny). Tento systém bude zbytečně shromažďovat citlivá, neuvěřitelně snadno zneužitelná data a zatím nikde nepřinesl žádné pozitivní výsledky.

Chce-li jakákoli vláda ukazovat sílu a všechno vědět, znamená to, že vládne příliš, že se vzdaluje demokratickému ideálu vlády coby nutného, trpěného správce. „Babišův“ kabinet se proto čím dál víc dostává mimo standardní kategorie, ­ není to ani vláda lidu, ani zvyklostmi a normami omezená vláda pro lid. Směřuje k upevňování moci a vládnutí soukromých zájmů nad lidem. Vláda občanům neumožňuje, aby se brali o vlastní štěstí, jak to hezky uvádí náš občanský zákoník. Pokud ministr financí staví svou politiku na principu, že občan, který nedělá nic špatného, se přece nemá čeho bát, je to špatný ministr. A pokud je vize vlády přetvářet občany na nenáročné pasivní zaměstnance a konzumenty, pokud je odrazuje od toho, aby se pokusili jít vlastní cestou, je to špatná vláda.

Dalším rysem postupného pervertování naší politické reality je pragmatické spojenectví Babiše a prezidenta Zemana, jehož zrodu jsme svědky. „Babišova“ vláda záměrně rezignuje na vyvažování excesů prezidenta republiky, který svůj úřad pojímá více než svérázně. Zeman už ostatně několikrát prokázal mimořádnou necitlivost vůči demokratickým institucím, zejména když v roce 2013 jmenoval svou vlastní vládu. To byl největší otřes zastupitelské demokracie, největší „skok na východ“ od sametové revoluce.

Babiše se Zemanem spojuje především nulový respekt k politickým institucím a snaha o jejich permanentní překrucování, ať už jde o zodpovědnost exekutivy Poslanecké sněmovně nebo o jmenování profesorů. Nepotýkáme se pouze se zadlužením státu a unikátní mírou byrokracie a špehování, ale především aktivním zpochybňováním demokratických principů (Babišem a Zemanem), doprovázeným neschopností těmto snahám bránit (v případě Babišových slabších koaličních partnerů).

Alarmující na vývoji posledních dvou let je, že tato postupná perverze politické reality prochází tak snadno, aniž by to média či občany nějak zvlášť znepokojovalo. Je to dáno částečně oligarchizací řady vlivných médií, částečně apatií a znechucením občanů po chybách předchozí pravicové vlády. Výsledkem ale je, že co se dříve zdálo zcela nemožné, je dnes naší každodenní skutečností. Babišův Krásný nový svět!

Některé věci se zkrátka v politice vracejí a některé souboje je nutné zopakovat, prohlásil nedávno Petr Fiala, politolog a současný předseda ODS, jehož k politické dráze vyprovokovaly právě znepokojující tendence české politiky: „Před 25 lety bych si nemyslel, že se dočkám doby, kdy normalizační komunistický funkcionář bude dostávat vyznamenání od demokraticky zvoleného prezidenta. Před 25 lety bych si nemyslel, že budeme znovu svádět boj o opravdu svobodná média. Před 25 lety bych si nemyslel, že sociální demokracie bude vládnout v krajích s komunisty a ve vládě sedět s největším podnikatelem a budou spolu dělat socialistickou politiku… Před 25 lety bych si ale především nemyslel, že budeme muset hájit prostor individuální svobody před dohlížitelským státem, že se nám sem okny bude tlačit socialismus, který jsme vyhnali a práskli za ním dveřmi.“

Ano, před 25 lety by asi málokoho napadlo, že budeme muset o naši svobodu a demokratické instituce znovu usilovat, že se nám budou plíživě vracet staré pořádky. Je čtvrt století skutečně tak dlouhá doba, abychom zapomněli?